„Na celou organizaci jsme měli jen pár dní. Bylo třeba dostat do Říma veškeré potřebné materiály, připravit výtisky smlouvy, zajistit logistiku do nejmenších detailů.
Několik dní před 25. březnem byl z Bruselu vypraven zvláštní vagón, který mířil přes Lucemburk do Říma. Uvnitř byly veškeré překlady, kopie a další materiály potřebné k přípravě slavnostního aktu. Sám jsem jel tímtéž vlakem, abych zajistil, že vagón v pořádku dorazí. Avšak v Basijeli se Švýcaři rozhodli vagón zadržet. Nepomohly telefonické hovory ani mé rozčilení, a já musel pokračovat v cestě do Milána, kde mi měl být vagón předán zpět. V Miláně hledám „svůj“ vagón, ale ten i se všemi materiály zmizel! Po opakovaném hledání, během něhož mne poléval studený pot, se vagón našel, odstavený na vedlejší koleji o pár kilometrů dál, a mohl tedy pokračovat ve své anabázi do Říma.
Když jsme dorazili, museli jsme pokračovat v přepisování smlouvy, která ještě nebyla hotová. Do Říma jsme totiž přivezli jen koncept plný oprav a škrtanců, kterému měla dát výslednou podobu jedna římská tiskárna.
Ve Val-Duchesse byli vyjednavači, kteří se ve dne v noci přeli o každé slovo, každou větu – vidíte, to se nezměnilo… – a když se dohodli na určité formulaci, zavolali nám do Říma a požádali nás o provedení náležitých změn.
Podlaha byla doslova pokrytá papíry a ušpiněnými rozmnožovacími blánami. Večer přišly uklízečky, a když viděly ten nepořádek na zemi, všechno vyhodily! Nic z toho už nebylo možné zachránit, protože mezitím vše vyvezli na skládku! Zoufalí jsme volali do Val-Duchesse, aby nám poslali písařské posily, díky nimž jsme pak vytvořili nové kopie.
Bylo však také třeba složit dokumenty dohromady. Římská univerzita nám poslala studenty, kteří se do této práce pustili za pár lir. Na dlouho jsme si ovšem neoddechli: druhého dne vyhlásili stávku! Požadovali zvýšení mzdy o 200 lir na hodinu.
V důsledku všech těchto zádrhelů nebyla konečná podoba textu v den podpisu hotová, a přítomní ministři a vedoucí delegací museli podepsat balík prázdných papírů! Jen první a poslední strana obou svazků byly vytištěny včas. Mezi nimi byly jen prázdné papíry. Mimo úzký kroužek zasvěcených o tom nikdo neměl ani tušení. Hlavním problémem bylo, jak zabránit novinářům v tom, aby se dostali příliš blízko. Nakonec se to podařilo. A naštěstí když došlo na připojování pečetí, což je okamžik oficiálního přijetí smluv, vše už bylo v pořádku.
Já jsem pak dále pracoval pro evropské instituce – organizoval jsem přes dvacet zasedání Euratomu v Bruselu i v zahraničí a spolupracoval jsem na organizaci asi deseti zasedání Evropské rady.
Po všech těch letech jsou mé vzpomínky stále živé a má víra v evropský projekt je stále tak silná jako v den, kdy jsem byl u jeho zrodu.“
