Evropský portál pro mládež

Informace a příležitosti pro mladé z celé Evropy


"Život dobrovolníka je plný výzev. Znovu bych se ale rozhodla stejně!"

Jaké to je, stát se na rok dobrovolníkem? Vyzpovídali jsme pět dobrovolníků, kteří se právě účastní projektu INVY – Rok mezinárodním dobrovolníkem.

To volunteer - To learn and live je projekt, který organizuje Slezská diakonie v rámci programu INVY. Do různých zařízení sociálních služeb ve Slezsku tak loni přijelo na 30 dobrovolníků. Jak taková dobrovolná služba vypadá? Zeptali jsme se na to pěti dobrovolníků, kteří se projektu právě účastní:

 

  • Anny (20, Itálie, pracující v centru Salome v Bohumíně)
  • Eugenea (22, Ukrajina, pracující v Nízkoprahovém klubu Albrechtice)
  • Frederiky (26, Itálie, pracující v zařízení pro děti a mládež ON LINE Karviná)
  • Johanny (19, Německo, pracující v domově pro seniory BETANIA v Komorní Lhotce)
  • Marlin (19, Německo, pracující na střední škole v Českém Těšíně)

 

Proč jste se rozhodli stát se dobrovolníkem?

 

Anna: Když jsem studovala poslední rok střední, ptala jsem se sama sebe, co bych mohla dál dělat a dospěla jsem k názoru, že chci cestovat. Když jsem to oznámila tátovi, řekl mi o téhle příležitosti, o které se dozvěděl na prezentaci v mém rodném Turíně. Pro tenhle projekt jsem se rozhodla především proto, že mi to připadá jako skvělá příležitost pro osobní růst, to je podle mě velmi důležité. K rozhodnutí taky přispěla chuť cestovat, získat otevřenější přístup k životu. Krom toho jsem si nebyla úplně jistá,co bych chtěla v budoucnu dělat a studovat. Takže jsem si vyhledala víc informací o samotné organizaci, projektu a aktivitách – a nakonec jsem uspěla.

 

Eugene: Rozhodl jsem se minulou zimu. Zaprvé jsem chtěl v životě zkusit něco jiného a taky jsem chtěl získat nějaké zkušenosti v sociální práci, protože jsem tenhle obor předtím studoval. Evropská dobrovolná služba nabízí hodně příležitostí k tomu získat zahraniční zkušenosti v oboru, který vás zajímá, najít si nové kamarády a cestovat. Také pro Ukrajinu zprostředkovává víza, která není vždy lehká získat.

 

Frederica: Po pravdě řečeno, původně jsem se chtěla účastnit projektu s dětmi v Nikaragui, což bylo vlastně hodně, hodně odlišné od toho, kde jsem nakonec skončila. Ale během mého pohovoru se mě koordinátoři zeptali "a co spíš Evropa?". A já si řekla, proč ne. Chtěla jsem především práci, která bude podnětná, takže jsem si nakonec vybrala práci s Romy v Čechách.

 

Johanna: Chtěla jsem se stát dobrovolníkem jednak proto, že chci pomáhat lidem, a pak taky proto, že jsem chtěla vyzkoušet po škole něco praktického. Ráda poznávám nové kultury a roční pobyt v zahraničí byl vždycky můj sen, takže mi to připadalo jako skvělá příležitost zkombinovat obojí. Krom toho jsem uvažovala později o studiu v sociální oblasti, takže je to taky dobrá příležitost získat zkušenosti. Dalším důvodem je také touha něco se naučit, osobně se rozvíjet, poznat nové lidi z odlišných kultur a také cestovat.

 

Marlin: Věděla jsem, že bych někdy chtěla žít mimo Německo. Má sestra byla taky na rok v zahraničí a moc se jí to líbilo, takže jsem to chtěla vyzkoušet taky . Chtěla jsem si dát pauzu po střední škole před dalším studiem. Proto jsem taky neměla úplně přesnou představu o tom, kam mě dobrovolnická služba zanese nebo co bude přesně mou náplní práce.

 

Jak vypadalo samotné výběrové řízení? Co jste museli udělat a prokázat, abyste byli do projektu přijati?

 

Anna: Potom, co jsem vyplnila aplikační formulář, životopis a motivační dopis, výběr se skládal ze dvou pohovorů, nejdřív s mou vysílající organizací v Itálii (Diaconia Valdese) a druhé s hostící organizací v Čechách (Slezská diakonie) – to probíhalo na dálku přes Skype v angličtině. Myslím, že jedním z nejdůležitějších kritérií pro to, aby vás přijali, je projevit motivaci. Pokud jste otevření a nemáte úplně konkrétní představu o tom, kam byste chtěli vycestovat nebo jaké aktivity byste chtěli dělat, myslím, že šance na přijetí jsou docela vysoké. Ve výsledku ani tak nezáleží na znalosti angličtiny ani jazyka země, kam cestujete.

 

Frederica: Když to vezmu popořadě: Nejdřív jsem poslala aplikační formulář, dvě doporučení a motivační dopis do Diaconia Valdese. Zúčastnila jsem se dvou tréninkových/výběrových dní v jejich centru Torre Pellice, kde jsem také měla první pohovor. Nechali mě vybrat si různé projekty v různých zemí a já si nakonec vybrala Českou republiku. Asi po měsíci jsem měla pohovor po Skypu s Filipem, mým koordinátorem tady v Čechách. Byl to dlouhý a moc příjemný rozhovor v angličtině. Vlastně dost sranda. Filip mi zodpověděl všechny moje otázky i pochybnosti. Potom mi nabídli práci v ON LINE, který byl pro mě s přihlédnutím k mé povaze a předchozím zkušenostem naprosto ideálním projektem!

 

Johanna: Začala jsem shánět informace asi během mého posledního roku na škole – chodila jsem na informační setkání různých německých organizací. Když jsem si vybrala tenhle program, musela jsem pak vyplnit hromadu různých papírů, požádala jsem některé lidi z mého okolí, aby mi napsali doporučení – především o mých předešlých zkušenostech v sociální oblasti a podobně. Kromě toho jsem se nechala se nechala atestovat u lékaře, zda jsem schopna pracovat a žít rok v zahraničí. Potom jsem všechno přeložila do angličtiny a po nějakém čase mi některé organizace v Německu potvrdily, že jsem byla úspěšně přijata do programu. Měla jsem pár přijímacích pohovorů a nakonec jsem si vybrala vysílající organizaci, která je partnerskou organizací Slezské diakonie. Po nějakém čase jsem dostala pozitivní feedback a měla jsem pohovor po Skypu s jedním z koordinátorů ze SD. Rychle potom jsem obdržela e-mail, že mě přijali a dostala jsem konkrétní nabídku na práci, kterou dělám teď.

 

Co je v popisu vaší práce jako dobrovolníka?

 

Anna: Pracuju v sociálním centru pro děti s postižením ve věků mezi čtyřmi a devatenácti lety. Moje aktivity tady zahrnují samozřejmě starání se o ně, krmení, hraní si s nimi, pomáhání při vycházkách... V rámci mojí pozice si můžu taky vymýšlet a organizovat různé vlastní aktivity a mini-projekty.

 

Eugene: Mám vážně dobré pracovní zázemí. Pracuju v nízkoprahovém klubu pro děti od 6 do 20 let. Moje povinnosti a odpovědnosti jsou dost různé: hraju si s dětmi, připravuju pro ně různé aktivity a kromě toho pořádám prezentace o mojí zemi a vyučuju jazyky – učím ruskou konverzaci a pomáhám dětem s angličtinou. Protože hraju na kytaru, učíme se různé české písničky, které pak společně zpíváme. Komunikuju s klienty, povídám si o jejich problémech. Dělám zkrátka to, co se zrovna naskytne.

 

Johanna: Hraju si s klienty nebo vytvářím nějaké kreativní aktivity. Někdy pomáhám také s hygienou nebo umýt nádobí, zkrátka co je potřeba. Také pomáhám klientům s jídlem.

 

Frederica: Centrum ON LINE zastřešuje různé služby – práci v terénu s dětmi se speciálními potřebami, sociální Klub ON LINE pro mladé mezi 14-22 lety, práci s drogově závislými nebo preventivní programy na školách. Já pracuju v klubu i v terénu s dětmi. V klubu můžou lidi surfovat na internetu, poslouchat hudbu, relaxovat nebo se pracovníkům vyzpovídat ze svých potíží (jako je škola, rodina drogy, sex). Já pomáhám pracovníkům, společně sdílíme nápady a organizujeme různé prezentace nebo diskuze. Já jsem například pořádala Italský den, kde jsem seznamovala ostatní s italskou kulturou pomocí prezentací a videí – a samozřejmě jsem i uvařila něco z italské kuchyně. Taky jsem organizovala různé vzdělávací aktivity, třeba o svatém Valentýnu nebo Mezinárodním dni žen.

V terénu pak pracuju v problematických částech města, zejména pak v ghettu, kde žije většina Romů. Máme s sebou většinou různé hry, papíry, barvy a tablety, se kterými se snažíme zabavit děti. Hrajeme si s nimi, pomáháme s úkoly, společně malujeme. Mezitím mluvíme o jejich životě, problémech, rodinách, škole...

 

Hlavním cílem programu je také pomoc vám, dobrovolníkům, s učením a osobním rozvojem. Jak to vypadá v praxi a jaké metody nejvíce oceňujete?

 

Anna: Program nabízí celkem pět seminářů o osobním rozvoji a učení. Tři z nich pořádá hostící organizace a další dva Česká národní agentura. Na těchhle setkáních máme příležitost dozvědět se něco o time-managementu, efektivní komunikaci, vytváření projektů a spoustu dalších věcí. Všechno je podáváno neformální formou a je hodně interaktivní. Díky těmhle seminářům mám větší motivaci čelit dennodenním výzvám – v práci i ve volném čase. Navíc se učíme používat různé nástroje, které nám pomáhají být lepším člověkem a tím i zlepšit svůj život.

 

Eugene: Tenhle program mi pomohl s rozvojem v učení. Učím se novým věcem každý den – přinejmenším dvěma jazykům, angličtině a češtině. Během projektu jsem si vyzkoušel věci, které jsem předtím nikdy v životě nedělal. Zkrátka mi program pomáhá objevovat zcela nové aspekty života.

 

Johanna: Je to velká pomoc pro můj osobní rozvoj. Někdy v práci i ve volném čase musím čelit různým výzvám a nelehkým situacím, které musím řešit a díky tomu se toho hodně učím. Zažívám mnoho nových situací, které mě obohacují. Také žití někde daleko od domova bylo pro mě něco nového a hodně mě to naučilo poznat sama sebe. Takže si myslím, že tohle je rozhodně dobrá cesta pro rozvoj charakteru. Především na seminářích dostáváme vždy nové impulzy pro sebereflexi a pro zlepšování sebe sama. Také mi pomáhá sdílet tyhle pocity s ostatními dobrovolníky.

 

Jak se tohle konkrétně projevilo na vašem životě?

 

Anna: Než jsem přijela sem, studovala jsem v posledním ročníku na střední škole. Odjet na rok pryč bylo nakonec velmi důležitým a užitečným rozhodnutím. V říjnu nastoupím na vysokou školu, ale možnost přerušit studium na rok a dělat něco víc praktického mi vážně otevřelo oči. Spoustu lidí mi před odjezdem říkalo, že bych to ještě měla zvážit, protože přerušením studia pravděpodobně ztratím chuť studovat dál, ale je to přesně naopak – teď vidím školu jako zdroj k rozšíření poznatků a osobních zájmů a ne už jen jako soustavnou řadu zkoušek z předmětů, které musím studovat. Zároveň mi práce v sociálním prostředí pomohla ujasnit si, čím bych se chtěla zabývat v budoucnosti. A to jsou jen příklady osobního rozvoje díky programu jako takovému. Kromě toho mi ale pobyt tady dal mnoho i v rovině každodenního života. Žiju tady v naprosto jiném kontextu, v zemi, která není má vlastní, společně s lidmi z celé Evropy, takže se učím novým tradicím, novému jazyku – tohle všechno je pro mě svým způsobem revoluční.

 

Eugene: Tím, že učím ostatní ruštinu nebo angličtinu, já sám se hodně učím. A tak je to se vším. Každá taková zkušenost vás posune dál, pomůže vám příště být lepší a lepší.

 

Frederica: Zaprvé, sedm let jsem žila ve velkém městě. Měla jsem tam přátelé, svá oblíbená místa, nespočet aktivit a akcí, na které jsem chodila. Život v Karviné je obratem o 180 stupňů. Lidi jsou tu klidnější a někdy taky chladnější. Zvykla jsem si ale celkem rychle. Kromě toho poprvé žiju úplně sama (konečně!), protože dřív jsem vždycky sdílela bydlení s dalšími lidmi. Díky tomu si můžu víc užívat toho co mě baví a mám víc času pro sebe.

Vedle toho mi práce s menšinami a vyloučenými lidmi pomohla uvědomit si, jaké mám v životě štěstí. Jak tak žijeme, stěžujeme si pořád na úplné pitomosti aniž bychom si uvědomili, že někteří lidé mají daleko větší problémy – a někdy jim ani nikdo nepomůže. Kvůli tomu se chci dobrovolnické činnosti věnovat i v budoucnosti.

 

Co je tím nejdůležitějším, co vám program přinesl?

 

Anna: Těžko říct, asi nejspíš příležitost být sama sebou, obklopená věcmi, které mě charakterizují. Taky mě to naučilo méně si dělat hlavu z názorů ostatních, nebát se předsudků, být statečnější ve vyjadřování vlastních názorů.

 

Eugene: Mně třeba pomohl stát se zodpovědnějším, protože dřív jsem moc zodpovědný nebyl. Ale teď se snažím!

 

Frederica: Myslím že Evropská dobrovolná služba je především o osobním rozvoji, ne jen pracovní zkušenost, kterou si můžete napsat do životopisu. Naučila jsem se vážit si malých radostí – když mě třeba kolegové pochválí, když se šestileté dítě díky mně naučí napsat svoje jméno nebo když za mnou klienti přijdou do Klubu ON LINE a vtipkují. A ze všeho nejvíc jsem vděčná za úžasné lidi, které jsem potkala a pro které tady žiju.

 

Johanna: Naučila jsem se toho tolik, že je pro mě těžké vybrat to nejdůležitější. Ale například při mojí práci se postaršími ženami jsem znovuobjevila, jak rychle se dokážou udát změny v životě a také jsem si uvědomila důležitost rodiny. Celkově jsem se hlavně naučila vážit si drobných radostí, možností a být za všechno vděčná. Novou věcí, kterou jsem se naučila, je taky spontánnost a bezprostřednost.

 

Marlin: Ačkoliv pořád nemám tušení, co budu dělat, až můj dobrovolnický rok skončí, program mi hodně pomohl najít hodnoty a mou osobní identitu.

 

Jak zatím tedy program hodnotíte?

 

Anna: Skvělý! Nalezla jsem díky tomu spoustu blízkých přátel z celé Evropy, se kterými můžu sdílet jednu z velmi důležitých cest mého života. Doufám, že tenhle rozhovor inspiruje i další lidi k tomu rozhodnout se stejně jako já a strávit rok v zahraničí!

 

Eugene: Celkovou zkušenost hodnotím dobře. To ale neznamená, že by se člověk měl zaseknout, naopak – je nutné stále se snažit posouvat dál, učit se celý život a snažit se dělat to nejlepší ve všem. Tenhle program bych ale každému doporučil. Naučíte se během něj spoustu dobrých věcí. Rozhodně nikdy nebudu litovat, že jsem do toho šel.

 

Johanna: Po sedmi měsících strávených tady mám nespočet dobrých i špatných zkušeností. Myslím ale, že obojí je k něčemu dobré, z každé zkušenosti se člověk učí. Ze začátku se zdálo, že 12 měsíců bude trvat hrozně dlouho, ale čas letí hrozně rychle a rok není nakonec vůbec dlouhá doba. Měla jsem momenty, kdy se mi stýskalo po domově a kdy moje motivace byla hodně mizerná, ale vzhledem k tomu, že žijeme v moderní době, technologie mi umožnily být po celou v kontaktu s rodinou i přáteli, což mi můj pobyt tady značně ulehčilo. S německou i českou organizací byla snadná komunikace. I když mám stále velké obtíže s češtinou, jsem moc spokojená a hrdá na to, co jsem dokázala. Jsem vděčná za to, že jsem vůbec dostala tuhle příležitost a chtěla bych jí doporučit všem mladým lidem, kteří chtějí poznat kousek světa, nasbírat zkušenosti a mnoho se naučit. Občas člověk musí jít i cestou, která sice není nejsnadnější, ale zato mu otevře dveře do světa nových skvělých zážitků s úžasnými lidmi!

 

Frederica: Plný výzev a ne vždycky úplně jednoduchý. Rozhodně bych se ale znovu rozhodla tisíckrát stejně!