Evropský portál pro mládež
Informace a příležitosti pro mladé z celé Evropy

Když je solidarita kriminalizována

Speakers at the public hearing. @EESC2017
Speakers at the public hearing. @EESC2017
Konference „Podpora občanské společnosti uprchlíkům a migrantů: dekriminalizace solidarity a poskytnutí humanitárního přijetí“ organizovaná Evropským hospodářským a sociálním výborem shromáždila aktivisty, právníky a zástupce nevládního sektoru.

40 dní ve vězení a pokuta ve výši 3 300 eur za nabídnutí kávy, skořicových rohlíčků a odvozu na vlakové nádraží uprchlické rodině. Toto je zkušenost dánského aktivity Mikaela Lindholma a jeho ženy poté, co pomohli jedné z mnoha uprchlických rodin, které dorazily do Dánska v roce 2015. „Moje ženy mi telefonovala s tím, že viděla všechny ty migranty na ulici a její automobil byl prázdný. Zeptala se policisty, zda by byl nějaký problém, kdyby jim nabídla odvoz a on jí řekl, že neví.“ A tak se nabídla, že odveze migranty k sobě domů, kde je pohostila skořicovými rohlíčky. Syrská rodina, která opustila Damašek se svými dvěma dětmi, doufala, že se dostane do Švédska, kde měli rodinu. Tak je Lindhom vzal na vlakové nádraží, kde jim koupil lístky na vlak. O měsíc později byli Lindholmovi obviněni a souzeni za pašeráctví lidí. „Byli jsme v šoku. Jak může být pomoc druhému nelegální? Autority byly totálně nepřipraveny. Nemohli jsme je prostě nechat na ulici,“ kritizuje ostře tento postup Mikael. Nyní, poté co zkusili všechny legální možnosti v Dánsku, uvažuje pár o odvolání se k Evropskému soudu pro lidská práva. Celkově je ale Lindholm spokojen, protože syrská rodina je nyní usazena ve Švédsku. „Dokonce nám zaplatili a před pár měsíci nás navštívili,“ dodává.

 

Případ dánského aktivisty je ukázkou kriminalizace jednotlivců a organizací, které pomáhají migrantům. Nejde ovšem o výjimku. Paula Schmid Porras je právničkou tří španělských hasičů, kteří čelí deseti letům odnětí svobody poté, co zachránili lidi ve Středozemním moři. „Na konci roku 2015 se moji klienti rozhodli odjet na Lesbos poté, co viděli v televizi, že více než 400 lidí doráží denně k řeckému pobřeží.“ Zatímco pracovali jako dobrovolníci pro nevládní organizace PROEMAID, zachraňovali ve spolupráci s řeckou pobřežní hlídkou potápějící se plavidla. Jedné noci po neúspěšném pátrání po potápějícím se plavidle s 50 lidmi na palubě byli zadrženi za „nelegální transport lidí bez legálního povolení ke vstupu do Řecka a za držení zbraně.“ Zbraní, vysvětluje Schmid, „byl malý nůž, který profesionální záchranář musí mít ve své záchranné vestě.“ Popisuje tento případ jako absurdní, protože mezinárodní mořské právo říká, že pokud víte, že se loď potápí, máte povinnost pomoci.“

 

Aby se předešlo kriminalizaci lidí, kteří pomáhají migrantů, zdůrazňuje Schmid důležitost povinné výjimky z Evropské direktivy proti pašování lidí, pokud je čin prováděn z humanitárních účelů. Dnes „humanitární klauzule“ existuje, ale její používání je v každém členském státě dobrovolné.

 Hovoříc o této problematice tvrdí Agnieszka Sternik, politická úřednice z ústředí pro domácí záležitosti Evropské komise, že než „usilovat o to, aby byla humanitární klauzule povinná, Evropská komise preferuje pracovat společně se všemi zainteresovanými stranami, včetně národních autorit, donucovacích orgánů, lidskoprávních organizací a občanské společnosti, na vytvoření lepšího porozumění a lepšího praktického využití zákona.“ Připomíná, že sedm členských států, mezi nimi Španělsko, Itálie, Malta a Řecko, země v první linii, co se týče přijímání migrantů, se rozhodly pro zahrnutí určitých forem této výjimky. Sternik zdůrazňuje, že velké množství dokumentů přijatých evropskými institucemi stanovuje, že „nikdo, kdo poskytuje humanitární pomoci, by neměl být za to trestán.“

Nicméně podle zjištění Jennifer Allsopp, doktorandky na Katedře sociální politiky a intervence  a v Centru uprchlických studií na Univerzitě v Oxfordu „byl v posledních dvou letech zaznamenán nárůst kriminalizace nevládních organizací.“ Ve francouzském městě Calais či v italských městech, používají autority zdravotní a bezpečnostní nařízení k tomu, aby „zabránili lidem dávat jídlo nelegálním migrantům.“ V Řecku je poskytnutí obyčejných plastových stanů a přístřešků k ochraně lidé před deštěm či poskytnutí zdravotní pomoci bráno jako porušení veřejného pořádku.

 

Allsopp poukazuje na „všeobecné klima tísně a nepřátelství vůči těmto organizacím, která má za následek stigmatizaci jejich práce a odrazení sponzorů a dobrovolníků.“ Dobrým příkladem tohoto bylo, když britský politik řekl v televizi, že „lidé, kteří se snaží vytvářet bezpečné migrační trasy, mají na svých rukou krev, protože, když pomůžete jednomu dítěti migrantů, povzbudí to příchod dalších.“ Jak výzkumnice podotýká: „Vše, co se zdá, že podporuje lidskou důstojnosti je bráno je pull faktor migrace.“ Tím, že řekneme, že zachráníme budoucí dítěte, které může přijít na svět, pokud se lidé, kteří přichází nyní, cítí bezpečně, je obrácená logika.

 

Jak jsou zajišťovány legální cesty do Evropy?

V roce 2016 bylo přesídleno 40 000 lidí, což je nárůst proti předchozím letům, kdy v roce 2é14 bylo přesídleno 6 500 a v roce 2015 celkem 8 000 lidí. Aleksander Romanovic, politický úředník z ústředí pro domácí záležitosti Evropské komise, vysvětluje, že vyšší čísla souvisí s implementací přesidlovacích schémat na úrovni EU (2015), která schválilo 27 členských zemí. Romanovic nicméně dodává, že odpovědnost je mezi členskými státy stále „sdílena nerovnoměrně, protože celkem deset zemí v posledních dvou letech  hlavně z politických důvodů nepřesídlily nikoho.“

 

Podle Sabriny Le Noach, úřednici Červeného kříže pro migraci, okolo 65 milionů lidí je přemisťováno, takže evropská čísla týkající se humanitárních potřeb vyznívají nedostatečně. To je důvod proč zdůrazňuje důležitost posilujících nástrojů jako je znovusjednocení rodin a humanitární víza. „Znovusjednocení rodin je právo, ale existují tu překážky jako třeba nákladnost souvisejících procedur, složitost získání DNA testu a víza či pomalost procesu, který může trvat až tři roky,“ říká.

 

Rychlý „záchranným nástrojem“ pro lidi, kteří urgentně potřebují péči, jsou humanitární víza. Hlavními překážkami jsou podle Le Noach „nejasnost ohledně toho, jak tato víza zpracovávat a vydávat, a také nedostatek politické vůle.“ Poukazuje na rozhodnutí Evropského soudního dvora konstatující, že ponechání zodpovědnost za vydávání humanitárních víz členským státům je zklamáním.“ Přesto doufá, že „Evropský komise najde cestu, jak podpořit humanitární víza.“

 

Petra Hueck z ICMC Europe dodává, že i když politický kontext není příliš přátelský k přistěhovalcům, vidíme, že občanská společnost chce vítat uprchlíky. Propagují soukromé sponzorství inspirované kanadským modelem. To zahrnuje skupiny jednotlivců či organizací, které hradí roční náklady na bydlení a podporu pro některé osoby, po nichž to převezme stát.

 

Dalším příkladem jsou humanitární koridory, které vytvořila Evropská federace komunity Sant´Egidio v Libyi, Libanonu a Etiopii. Pracovnice federace Céline Francis vysvětluje, že jde o iniciativu, která se sama financuje a je vyjednaná navíc k přesidlovacím kvótám, které přijaly vlády. „Jako organizace identiikujeme možné dárce a poté nám konzulrání autority udělují víza, pokud dojde ke splnění všech požadavků.“ Následně se starají o náklady na živobytí dotyčné osoby po celý rok. V roce 2013 byl první lidský koridor ustanoven mezi Libanone a Itálií pro 1000 lidí. San Marino přivítalo 8 osob, Itálie přijme 500 osob z Etiopie a brzy bude cestovat 500 lidí z Libanonu do Francie. Momentálně organizace vyjednává se Španělskem,, Polskem a Belgií na ustavení lidských koridorů, aby se zabránilo víc úmrtím mezi běženci cestujícími přes Středozemní moře.

 

Abychom neviděli jen čísla, ale i tváří, Celine vypráví příběh dvou žen: „První bylo 27 let, byla uvězněná ve válčící zemi, poté ji osvobodil jeden voják a zachránila rodina. Druhé bylo 40 let, utekla ze země, kde zuřila válka, dostala se do Evropy, kde jí pomohla křesťanská skupina. První byla moje babička, držená v nacistickém táboře, poté osvobozená německým vojákem a zachráněná německou rodinou. Druhá je Riyab, Syřanka, která prošla mnoha zeměmi a nyní žije v mém městě a dostává se jí podpory od dobrovolníků.“

Zveřejněno: út, 01/08/2017 - 08:46


Tweet Button: 

New!


Info for young people in the western balkans

Potřebujete odbornou pomoc či radu?

Zaslat dotaz

Související internetové odkazy