Navigation path

Left navigation

Additional tools

Evropská komise

[Check Against Delivery]

José Manuel Durão Barroso

předseda Evropské komise

Projev na rozloučenou předsedy Komise Barrosa

Plenární zasedání Evropského parlamentu

Štrasburk 21. října 2014

Vážený pane předsedo, vážené poslankyně a poslanci,

nejprve bych Vám chtěl poděkovat za příležitost, kterou jste mi poskytli, abych naposledy v své funkci promluvil k tomuto Parlamentu. Setkáváme se totiž na konci mého druhého období ve funkci předsedy Evropské komise a mně je velkým potěšením, že zde mohu za přítomnosti Vaší a svých kolegů provést bilanci. Vzhledem k tomu, že jde o mou druhou Komisi, mohu myslím do svého hodnocení zahrnout období uplynulých deseti let.

Chci se s Vámi podělit o své pocity a názory ohledně toho, jak Evropská unie reagovala na toto těžké období a jaké jsou nejdůležitější úkoly zítřka.

Myslím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že šlo o období neobyčejné a náročné. Deset let trvající krize a deset let, v nichž se Evropská unie s touto krizí vypořádávala. Nešlo přitom pouze o finanční krizi a krizi státního dluhu – nezapomínejme, že na začátku mého prvního funkčního období jsme se potýkali s krizí ústavní, kdy dva zakládající členové Evropské unie v referendu odmítli ústavní smlouvu. Zažili jsme tedy krizi ústavní, krizi státního dluhu a krizi finanční a velmi aktuálně nyní v důsledku konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou zažíváme krizi geopolitickou.

Naši ústavní krizi nakonec vyřešila Lisabonská smlouva. Je pravdou, že tehdy mnozí považovali za nemožné, že by Evropská unie mohla nalézt nový institucionální rámec. Vyskytly se i okamžiky plné nejednoznačnosti a pochyb. Ale v zásadě jsme dokázali zachovat většinu acquis Evropské unie, včetně většiny nových prvků Lisabonské smlouvy, kterou ratifikovaly všechny členské státy, a to i ty, které jako by dnes na svoji ratifikaci Lisabonské smlouvy zapomněly.

V nedávné době (naučil jsem se totiž ponechávat ekonomické otázky až na závěr, neboť zůstávají ožehavé) jsme stáli před velmi závažným úkolem a tváří tvář ohrožení naší evropské stability v podobě nepřijatelného chování Ruska vůči Ukrajině. A zaujali jsme zásadové stanovisko. Nabídli jsme Ukrajině dohodu o přidružení a dohodu o volném obchodu, mě těší, že Ukrajina přes veškeré obtíže dohodu o přidružení podepsala a ratifikovala a chci poblahopřát tomuto Parlamentu, protože v tentýž den a hodinu, kdy tuto dohodu ratifikoval ukrajinský parlament, jste ji ratifikovali i Vy, a tím jste prokázali, že můžete Ukrajině nabídnout naději v podobě příslušnosti k evropské rodině národů.

Víme dobře, že v okamžiku, kdy tu hovořím, tato krize dosud zůstává nevyřešena. Ale domnívám se, že můžeme být hrdí na to, že jsme udrželi zásadové stanovisko, že jsme co nejjednoznačnějším způsobem odsoudili jednání Ruska a že byla ratifikována dohoda o přidružení, a to nejen s Ukrajinou, ale i s Gruzií a Moldavskem, neboť máme dle mého přesvědčení závazek vůči těmto zemím, které vzhlížejí k Evropě v naději na společnou budoucnost a chtějí vyznávat stejné hodnoty.

Stále působíme v roli zprostředkovatele; dnes probíhá Komisí zprostředkované setkání s ruskou a ukrajinskou vládou věnované energetice. Politické řešení na základě jednání je tedy možné, usilujeme o něj. Dosažení politické dohody je v zájmu všech stran. Musí ale jít o takovou politickou dohodu, která bude ctít zásady mezinárodního práva, právo země, jež je naším sousedem, rozhodovat o své budoucnosti a bude ctít i svrchovanost a nezávislost této země. Měli bychom být tedy pyšní na roli, kterou v této velmi vážné geopolitické krizi hrajeme.

A čelili jsme také krizi finanční a krizi státního dluhu. Je pravda, že se tato krize nezrodila v Evropě, ale faktem zůstává, že nás zastihla nepřipravené a bez potřebných nástrojů v eurozóně, a proto nás velmi zasáhla – nejen finančně a hospodářsky, ale i sociálně a politicky. Byla to dle mého názoru pravděpodobně největší krize od začátku evropského integračního procesu v 50. letech minulého století. Podívejme se nyní na věci v souvislostech.

Vážení poslanci, vážené poslankyně,

připomeňme si převládající názor většiny analytiků v hospodářských a finančních médiích, ba dokonce názor řady našich zemí či zemí mimo EU, na další vývoj: každý předpovídal vystoupení Řecka z eurozóny, což by samozřejmě okamžitě vyvolalo dominový efekt v dalších zemích. Ve skutečnosti byl již cítit v zemích jako Irsko nebo Portugalsko. Nezapomínejme ale, že velmi silnému tlaku bylo vystaveno i Španělsko a Itálie. Stáli jsme před propastí. Dobře si vzpomínám, co se dělo v debatách na okraji summitu skupiny G-20 v roce 2011 v Cannes. Dobře si vzpomínám, jak analytici bezmála jednohlasně předpovídali vystoupení Řecka a nejméně 50 % z nich předpovídalo zhroucení eura. A co se ve skutečnosti stalo? Nejenže z eurozóny nikdo nevystoupil, ale nyní v ní přivítáme devatenáctého člena, Litvu, která se k nám připojí dne 1. ledna 2015. Tedy nejenže Řecko eurozónu neopustilo, ale tato zóna se ještě rozšířila a stejně došlo i k rozšíření Evropské unie. To je jeden aspekt, který naši analytici velmi podcenili.

Vzpomínáte, že nás v roce 2004, kdy jsem měl to potěšení a tu čest ujmout se vedení Evropské komise, bylo 15? Dnes je nás 28 zemí. Takže jsme členskou základnu Evropské unie během krize takřka zdvojnásobili. Existuje snad lepší důkaz odolnosti a adaptability naší Unie? Skutečnost, že jsme dokázali během krize zůstat sjednocení a otevření, myslím potvrzuje tu neobyčejnou odolnost a sílu Evropské unie, kterou bychom neměli podceňovat.

Vím, že pro některé tyto věci mnoho neznamenají. Svým způsobem si idealizují minulost; možná sní o Evropě, která je uzavřená; domnívají se, že Evropa byla lepší, když polovina evropských států žila v komunistické totalitě. Já jejich názor nesdílím. Myslím si, že Evropa je dnes lepší než v době, kdy polovina evropských států žila v komunismu. Skutečnost, že se Evropská unie dokázala během celé této krize otevřít, konsolidovat se a sjednotit takřka celý kontinent ve jménu takových hodnot, jako je mír, svoboda a spravedlnost, je dle mého významnou věcí, kterou bychom si měli připomínat, a ne se za ni – jako podle všeho někteří – stydět.

I to je tedy důvod k oslavám. Mnoho lidí předpovídalo – jistě si vzpomínáte, pokud jste se v té době těmito otázkami zabývali –, že Evropská komise nebude s to fungovat s 25, 27 nebo 28 členy, že Evropská unie bude ochromená. Ve skutečnosti ale rozšíření Evropskou unii neochromilo; ve skutečnosti, a to mohu nyní otevřeně říci, bylo někdy mnohem obtížnější sjednotit některé ze zakládajících členů Unie, než všech 28 evropských zemí.

Domnívám se proto, že i na to bychom měli být kolektivně hrdí, protože Evropská unie dokázala během krize zůstat sjednocená a otevřená. A když říkám otevřená, myslím to ve všech smyslech toho slova, včetně otevřeného přístupu ke světu. Když jsme kupříkladu prosazovali proaktivní program v oblasti změny klimatu po neúspěchu jednacího kola v Dohá a obchodních jednání v Dohá. A stojíme nyní v tomto ohledu v čele, neboť se domnívám, že obchod může být jedním z nejlepších způsobů, jak podporovat růst ve světě i v Evropské unii. Nebo když jsme oslovili (šlo totiž o iniciativu Evropské unie) bývalého prezidenta Spojených států amerických a přesvědčili ho, aby uspořádal první zasedání skupiny G20 na úrovni hlav států nebo předsedů vlád, protože tak bylo možné dospět ke globální spolupráci a zabránit hrozícímu návratu k protekcionismu. K tomu totiž mohly časy krize svádět. Dokázali jsme tedy nejen udržet Evropu sjednocenou, a dokonce rozšířit její členskou základnu, ale také zůstat otevření pro zbytek světa.

Jsme ale nyní silnější nebo jsme slabší? Vím, že největší kritici dnes odpovědí, že jsme slabší. Ale je tomu skutečně tak?

Když krize propukla, neměli jsme po ruce skoro žádné nástroje k jejímu řešení. Čelili jsme, jak se tehdy říkalo, bezprecedentní krizi. Neměli jsme k dispozici žádné systémy např. na podporu zemí, kterým hrozilo bezprostřední nebezpečí bankrotu. Vykonalo se mnoho práce. Komise a členské státy, vždy za silné podpory Parlamentu, společně vytvořily nový systém správy. Máme dnes mnohem solidnější systém správy než dříve, včetně nebývalého posílení institucí společenství, a udělali jsme vše pro to, abychom jako ústřední prvek naší integrace zachovali metodu Společenství. Například Komise má dnes více pravomocí, pokud jde o správu eurozóny, než tomu bylo v době před krizí. Evropská centrální banka má dnes možnost přímého dohledu nad evropskými bankami, což se dříve považovalo za nemožné; v době před krizí by něco takového bylo téměř nepředstavitelné. A vzpomínám si, že když jsem se kdysi v jednom rozhovoru zmínil o potřebě bankovní unie, zaplavily mě telefonáty z hlavních měst s otázkou „Proč hovoříte o bankovní unii? Ta přece není ve Smlouvách“. A já odpovídal: „Ano, není ve Smlouvách, ale potřebujeme ji, chceme-li naplnit cíle Smluv, konkrétně cíl stability a růstu“. A dnes bankovní unii máme.

Vážené poslankyně, vážení poslanci,

podíváme-li se na věci v souvislostech a zamyslíme-li se nad tím, kde jsme byli před deseti lety a kde jsme nyní, můžeme s rozhodností a podle pravdy říci, že dnes je Evropská unie, přinejmenším pokud jde o eurozónu, integrovanější, má silnější pravomoci a prostřednictvím metody Společenství máme nyní k dispozici více možností, jak krizi řešit, konkrétně v eurozóně. Nejen prostřednictvím systému správy v bankovní unii, ale i prostřednictvím právních předpisů o finanční stabilitě, finanční regulaci a finančním dohledu.

Předložili jsme asi 40 nových právních předpisů, které všechny schválil Evropský parlament. A opět Vám chci poděkovat, neboť ve většině těchto debat táhly Evropský parlament a Evropská komise za jeden provaz a prosazovaly ambicióznější Evropu. A tak dnes mohu říci, že jsme silnější, neboť disponujeme integrovanějším systémem správy, máme právní předpisy k řešení případů zneužití finančních trhů a mnohem jasnější systém dohledu a regulace. Domnívám se tedy, že jsme lépe než dříve připraveni na to čelit krizi, pokud by nějaká taková krize, s jakou jsme již měli co do činění, měla v budoucnu znovu nastat.

Samozřejmě, můžete namítnout, že stále existuje řada obtíží. Je to pravda a pohovořím o nich za okamžik, zejména v souvislosti s vyhlídkami na růst, ale nyní mějme na paměti, kde jsme byli. Měli jsme velmi blízko k platební neschopnosti, nebo, mám-li použít méně zdvořilého slova, bankrotu některých našich členských států. A podívejte, kde jsme nyní. Ze zemí, které musely požádat o ozdravný program, ukončilo Portugalsko a Irsko program s úspěchem. Irsko je nyní jednou z nejrychleji rostoucích zemí v Evropě. A všechny ostatní země, kterým bezprostředně hrozil kolaps, jsou nyní v mnohem stabilnější situaci. Španělsko, které požádalo o program pro banky, bylo při zlepšení také úspěšné. A tak vlastně jen dvě země ze všech – neboť bychom neměli zapomínat ani na země střední a východní Evropy, které měly ozdravné programy, přestože ještě nebyly v eurozóně – jen dvě země zatím svoje ozdravné programy nedokončily.

Deficity jsou dnes v eurozóně v průměru 2,5 %. To je mnohem méně než ve Spojených státech nebo v Japonsku. Takže pokud jde o stabilitu, jsme na tom dnes mnohem lépe než dříve. Eurozóna mimochodem zaznamenala obchodní přebytek. Evropská unie obecně nyní zaznamená přebytek ve zboží, službách a poprvé za mnoho let i v zemědělství.

Říkám to proto, že v některých politických kruzích často zaznívá názor, že nám globalizace způsobuje ztráty. Není tomu tak. Některé země naší Unie tuto bitvu nevyhrávají, ale v průměru lze říci, že Evropa je v globálním zápase vítězem, pokud jde o konkurenceschopnost, zejména v rámci obchodu a investic.

Růst je však samozřejmě stále rozpačitý. Myslím, že v zásadě nelze říci, že by krize zcela pominula, protože hrozby stále trvají, ale zápas o stabilitu jsme vyhráli. Dnes již nikdo ve světě na konec eura upřímně sázet nebude. Euro ukázalo, že je velmi silnou, důvěryhodnou a opravdu stabilní měnou. Faktem ale je, že náš růst je stále skromný a nedosahuje očekávání.

Čím tedy můžeme k růstu přispět? Toto je důležitá otázka. A zde je zapotřebí připomenout ještě něco. Vím velmi dobře, že politika Evropské unie a zejména Evropské komise se velice často prezentuje jako politika výlučně zaměřená na úspornost. To je myslím karikatura.

Soustavně jsme zdůrazňovali potřebu alespoň tří důležitých linií – samozřejmě, fiskální konsolidaci v případě zemí, které cítí tlak trhů. Bylo by naprosto nezodpovědné, kdyby nepřijaly přísné ozdravné programy k nápravě svých veřejných financí, ale vždy jsme se stejným důrazem hovořili – a někteří to možná neradi slyšeli – o potřebě strukturálních reforem v zájmu konkurenceschopnosti, protože pravdou zůstává, že dokonce i před krizí jsme rostli pomaleji, než byl náš potenciál, a v některých zemích s vážným problémem nedostatečné konkurenceschopnosti, a proto bylo zapotřebí ambicióznějších strukturálních reforem.

Stejně tak jsme ale vždy argumentovali ve prospěch investic. Vždy jsem hovořil o tom, že potřebujeme více investic, veřejných i soukromých. Soukromé investice budou přicházet, čím více ukážeme, že máme konkurenceschopné ekonomiky a že můžeme soukromé investice přitáhnout. Jsem skutečně rád, když vidím většinu našich zemí uskutečňovat, ač rozdílným tempem, ambiciózní strukturální reformy, které by se v období před krizí považovaly za zcela nemožné.

Platí navíc, chceme-li být upřímní, pokud jde o analýzy, že země, které během finanční krize nejvíc trpěly, byly právě ty, které před krizí zaostávaly v konkurenceschopnosti. A nyní, například reformy, které provádí Španělsko, Irsko, Portugalsko a Řecko, jsou obdivuhodné.

Takže kromě politické konsolidace a strukturálních reforem jsme si vždy byli vědomi potřeby větších investic. Soukromých, ale i veřejných. Jistě si vzpomenete na debatu o víceletém finančním rámci. Předseda Schulz si určitě vzpomíná. Spolu jsme zasedali na mnohých poradách, kde jsme od členských států žádali, aby v oblasti investic vyvíjely více úsilí, přičemž nejdůležitější nástroj, který pro investování na evropské úrovni máme, je víceletý finanční rámec v hodnotě přibližně jeden bilión eur.

Pokud tedy chybějí ambicióznější investice, není to proto, že by této Komisi nebo tomuto Parlamentu chyběly ambice. Důvodem je, že se proti nim postavila některá hlavní města. Toto je realita. Jsme pro stabilní, cílené investice ve prospěch růstu. Nejen v rámci víceletého finančního rámce. Vzpomeňte si na návrhy, které jsem zde například ve svých zprávách o stavu Unie předkládal. Zvýšení kapitálu EIB, které bylo nakonec schváleno. Projektové dluhopisy, které členské státy akceptovaly, ale jen jako pilotní projektové dluhopisy. Nástroj, který jsme vytvořili pro MSP prostřednictvím půjček od EIB a prostředků ze strukturálních fondů, z našeho rozpočtu. Žel v této cestě chtěly pokračovat pouze dvě země.

Nebo kupříkladu program pro mladé, záruky pro mladé lidi, který jsme navrhli, a členské státy přijaly. Ale v případě Iniciativy na podporu zaměstnanosti mladých lidí na programy zaměřené na jejich zaměstnanost přistoupily jen dvě země.

Tedy, moji drazí kolegové, řekněme to jasně: investice podporujeme. Přeji nové Komisi i svému kolegovi a příteli Jeanu-Claudu Junckerovi všechno nejlepší a podporu členských států v případě ambicióznějšího programu investic v nejbližších letech. Věřím, že nyní je to možné, že o těchto věcech panuje mnohem větší povědomí. Jde však, znovu připomínám, o součást komplexní strategie, v níž se pojí fiskální konsolidace se strukturálními reformami a investicemi a samozřejmě s veškerými opatřeními, které přijmeme v oblasti bankovní unie a v oblasti finanční regulace ve prospěch stability.

Hovořím takto důrazně, neboť mám za to, že by nyní bylo chybou, kdybychom se po veškeré vykonané práci vzdali, projevili méně odhodlání, sešli z cesty strukturálních reforem. Myslím, že jsme díl práce odvedli. Stabilita je víceméně zajištěna, růst také, byť pomalejší, než bychom chtěli, ale nyní potřebujeme odhodlání reformy dokončit, dosáhnout udržitelného růstu, a nikoli růstu poháněného dluhy a nadměrným veřejným nebo soukromým zadlužováním, protože takový růst je umělý, je to fiktivní růst, za který bychom následně, dříve nebo později, zaplatili. Potřebujeme udržitelný růst, o kterém si myslím, že je možný, budeme-li pokračovat v odvážné cestě reforem a posílené správy věcí Evropské unie.

Nemám teď prostor na to, abych se věnoval všem ostatním politikám, které jsme za ta léta rozvíjeli. Dovolte mi ale poukázat na jednu nebo dvě z nich, protože jsou dle mého v těchto chvílích rozhodující a já se domnívám, že jsou důležité.

Jsem mimořádně hrdý na to, že právě moje Komise během mého prvního funkčního období předložila v roce 2007 nejambicióznější program ochrany klimatu na světě. A pokud jde o program v oblasti změny klimatu, patříme stále ke světové špičce.

Byli jsme schopní propojit problematiku klimatu s programem energetické bezpečnosti, což říkám proto, že tento týden budeme mít v Bruselu důležité rokování na úrovni hlav států a vlád a věřím, že si Evropská unie svoji vedoucí úlohu udrží. Samozřejmě ne proto, aby zůstala v čele sama, ale abychom zapojili ostatní, neboť máme zodpovědnost vůči své planetě. A to dozajista je jeden z největších posunů za ty roky – Evropská unie byla schopna učinit ty nejdůležitější a nejrozhodnější kroky v boji proti změně klimatu.

Další oblastí, kde myslím na sebe můžeme být pyšní – a to i navzdory veškerým omezením daným finanční situací –, je to, že se nám ve víceletém finančním rámci podařilo získat o 30 % víc prostředků na program Horizont 2020 pro výzkum a technologie. Myslím, že máme skvělou příležitost učinit v této oblasti víc, stejně jako v oblasti kultury, díky programu Kreativní Evropa.

A v některých oblastech bylo na evropské úrovni skutečně možné i navzdory hospodářské a finanční krizi zvýšit investice.

Jsem rovněž velmi hrdý na to, že jsme i přes omezené rozpočty byli vždy schopni podat pomocnou ruku v rámci rozvojové pomoci a politiky sousedství.

Kdykoli na světě došlo k nějaké velké tragédii, od tsunami v Indonésii po dnešní krizi způsobenou ebolou, od krizové situace syrských utečenců po Dárfúr, přišli jsme vždy na pomoc a byli jsme mezi prvními. Domnívám se, že bychom na to měli být jako Evropané hrdí, neboť s členskými státy zůstáváme nejvýznamnějšími poskytovateli rozvojové pomoci na světě. Je to něco, co velmi úzce koresponduje s našimi hodnotami, a jsem rád, že jsme se vzdor veškerým krizím nezřekli svých povinností v oblasti rozvojové spolupráce.

O obchodě jsem se již zmínil. Myslím, že je velmi důležité, abychom si udrželi ambiciózní program v oblasti obchodu a Evropu otevřenou pro volný a spravedlivý obchod. Komise uzavřela rekordní počet dohod, a to nejen s Jižní Koreou, Singapurem, Střední Amerikou (vůbec prvním regionem, s nímž se dosáhlo dohody), Peru, Ekvádorem, ale nedávno i s Kanadou a zeměmi západní, východní a jižní Afriky. Mohl bych připomenout i další dohody, na kterých se nyní pracuje, se zeměmi jako Japonsko a Spojené státy, a také investiční dohodu s Čínou.

Ve světě tak představujeme nejvýznamnější obchodní celek. Jsme největší světovou ekonomikou.

Říkám to proto, že vím, jak moc je dnes, je-li řeč o Evropě, v módě pesimismus a defétismus. Nazývám to intelektuálním půvabem pesimismu. Věřím však, že se můžeme prokázat dobrými výsledky, a jsem přesvědčen, že společně jako kolektiv jsme mnohem silnější a lépe připravení chránit své zájmy a hodnoty.

Vážení kolegové – nazývám Vás kolegy, protože jsem přesvědčen, že byť jsme se někdy neshodli, zůstáváme kolegy v tomto velkém podniku, kterým je evropský projekt –, myslím, že se máme z čeho poučit.

Jednou věcí je, že jsme prokázali obrovskou odolnost. Myslím, že můžeme říci, že integrační síly jsou silnější než síly dezintegrační. Věřil jsem tomu dnem i nocí, někdy ve velmi dramatických okamžicích, kdy jsem musel naléhavě apelovat na některá hlavní města – na bohatší země, aby prokázaly více solidarity; a na chudší země, aby prokázaly více zodpovědnosti.

Je pravda, že jsme to někdy činili velmi diskrétně. Evropská komise je možná diskrétnější než jiní. Nechtěl jsem, aby se Komise v nejakutnějších okamžicích krize stala součástí kakofonie nejrůznějších hlasů. Z pohledu trhů šlo o mimořádně citlivou situaci. Ale s plným vědomím Vám mohu říci, že jsme činili vše, co bylo s existujícími nástroji v naší moci, abychom předešli fragmentaci eurozóny a rozdělení Evropské unie. Velmi často jsem musel vyzývat své kolegy v Evropské radě, hlavy států a vlád, aby projevili etiku evropské zodpovědnosti.

Jedním z ponaučení, které jsem si odnesl, je, že i když bylo nakonec možné dospět k rozhodnutím, je pravda, že to bylo někdy mimořádně bolestné a těžké. A časově náročné. Říkali jsme také – a myslím, že zde se všichni shodneme: demokracie je pomalejší než trhy.

Komise by bývala uvítala – a jsem si jistý, že Parlament taktéž–, kdyby rozhodnutí byla odvážnější, komplexnější a rychlejší. Jsme ale Unií demokratických států, a nikoli superstátem. Musíme tedy respektovat rozdílná vnímání věcí.

Jedním ze závěrů, k nimž jsem na základě uplynulých deseti let dospěl, je, že potřebujeme spolupráci mezi institucemi. Vím, že někdy je populárnější nastolovat nerealizovatelné myšlenky a kritizovat druhé. Ale pevně věřím, že potřebujeme spolupracovat s jinými institucemi, řešením není stavět země proti Evropské unii. Potřebujeme naopak ukázat, že naše země jsou silnější, jsou-li součástí Evropské unie. Že neoslabujeme jejich národní identitu, naopak, žádáme je, aby se o svoji suverenitu dělily, a tak mohly svoje zájmy lépe promítnout do globálního kontextu. O tom jsem pevně přesvědčený.

A říkám Vám to nyní, když za pár dní odcházím: mým jediným zájmem je, abychom takto poučení neopakovali určité chyby v budoucnosti. Současně myslím můžeme říci, že našich cílů dosáhneme prostřednictvím spolupráce, a nikoli cestou konfrontace.

Nyní se chystám předat tento velmi náročný a zajímavý post svému dobrému příteli Jeanu-Claudu Junckerovi, jménem svým i jménem svých kolegů z Komise chci nové Komisi popřát vše nejlepší a říci, že ač mají před sebou velké úkoly, mohou vždy počítat s naší podporou. A jsem si jistý, že je podpoří i tento Parlament.

Protože, pane předsedo, naše vztahy nebyly vždy dokonalé. Myslím však, že budete souhlasit s tím, že jsme mezi Parlamentem a Komisí byli s to navázat plodný vztah.

Tento Parlament jsem navštívil více než stokrát. Žádná Komise nebyla nikdy tak často zastoupená v Parlamentu jako moje dvě Komise. Tuto spolupráci jsme navázali a jsem vděčný za to, že tento Parlament, ač někdy s velmi vysokými požadavky, vždy podporoval metodu Společenství a jeho instituce. A myslím si, že je to pro budoucnost Evropy velmi důležité.

Moji milí spolupracovníci v rámci evropského projektu,

problémy, které v Evropě máme, nevyřešíme revoluční, a o to méně pak kontrarevoluční cestou. Musíme jít cestou kompromisu, cestou reformy. Vývoj a reforma. Musíme provádět reformy, přizpůsobit se novým úkolům, aniž by došlo k novým srážkám mezi institucemi nebo s našimi zeměmi. A myslím, že převládne-li tato myšlenka silné spolupráce při prosazování společného dobra Evropy nad vším ostatním, zažijí můj kolega a přítel Jean-Claude Juncker a jeho nová Komise úspěch, samozřejmě za podpory, kterou jim jistě poskytnete.

Protože Evropská unie je unií hodnot. V těchto posledních dnech se mě řada novinářů ptala: „Jaká byla vaše nejemocionálnější chvíle? Na který okamžik vzpomínáte nejraději?“ Je jich mnoho a, mám-li být upřímný, zažil jsem i velmi těžké chvíle. Ale jednou z nejemocionálnějších chvil bylo, když jsem společně s Martinem Schulzem a předsedou Evropské rady Hermanem Van Rompuyem přebíral jménem Evropské unie Nobelovu cenu míru.

Myslím, že nám celosvětové společenství působivým způsobem připomnělo, že v tomto světě něco znamenáme a že to, co činíme, je velmi důležité. Že hodnoty, které tvoří základ naší Unie, zejména hodnota míru, zůstávají i dnes naší podstatou. A musíme za ně bojovat.

Myslím, že toto je chvíle, o kterou se chci podělit se všemi těmi, kdo v jednotlivých institucích včetně tohoto Parlamentu pracovali ve prospěch sjednocené, otevřené a silnější Evropy. A když nyní tuto funkci spolu se všemi svými kolegy z Komise opouštím, mohu Vám říci, že jsme nedosáhli všeho, co bylo možné, ani všeho, čeho bychom dosáhnout chtěli. Domnívám se však, že jsme pracovali s dobrým vědomím a nadřazovali všeobecný zájem Evropské unie nad jiné jednotlivé zájmy. Jsem přesvědčen, že podmínky nyní přejí tomu, aby práce pro sjednocenou, otevřenou a silnější Evropu zdárně pokračovala.

Děkuji vám za pozornost.

Auf wiedersehen, goodbye, au revoir, adeus.

Muito obrigado, thank you very much.

Po příspěvcích poslanců Evropského parlamentu předseda Barroso vystoupil s těmito závěrečnými poznámkami:

Vážený pane předsedo,

rád bych odpověděl na několik otázek, jež nadnesli předchozí řečníci. Zejména se domnívám, že důkazem toho, že Komise, jíž jsem měl čest být předsedou, se vydala správnou cestou, je skutečnost, že kritiky přicházejí z obou stran sálu, často se stejným tónem, tj. kategoricky odmítají obtíže a výjimečné výzvy, se kterými jsme se museli vypořádat, avšak nenabízejí žádnou ucelenou reakci.

Pravdou je, že jsme zažili snad největší finanční a hospodářskou krizi přinejmenším od počátku procesu evropské integrace, a pravdou rovněž je, že Evropská unie ani Evropa tuto krizi nezpůsobily. To někteří suverenisté, abych použil jejich výrazu, nechápou nebo nechtějí pochopit. Evropa nadměrný soukromý dluh nevytvořila, problém je naopak v neodpovědnosti finančního sektoru. To vše nastalo pod dohledem nebo z nedostatku dohledu jednotlivých členských států. Odpovědí je řešení na evropské úrovni. V současné době máme jeden z nejambicióznějších systémů regulace a dohledu, možná dokonce na celém světě. Takže tvrzení, že Evropa je horší kvůli Evropské unii, je lež. Jedná se o naprostý nedostatek respektu a o nedostatek intelektuální důslednosti. Evropa finanční krizi nevyvolala. Ta vznikla ve Spojených státech. Evropa musela reagovat, i když i zde jistě existovala zranitelná místa. Evropská unie nebyla příčinou a myslím, že toto musí všichni, kteří sdílejí proevropský ideál, ať už z řad pravice, levice či středu, mít odvahu vyslovit, neboť v opačném případě jen posílíme populismus krajní levice či pravice.

Se zájmem jsem vyslechl některé z vás, kteří řekli, že populismus je nyní silnější, a odpovědnost za to přisuzují Evropské unii. Milí přátelé, tak tomu není. Populismus a xenofobie existují zcela evidentně i mimo Evropskou unii. Podívejte se na to, co se stalo ve Švýcarsku v souvislosti s přistěhovalci. Podívejte se na to, co se stalo v Norsku, kde jeden terorista zabil nevím kolik mladých lidí jen pro to, že nesouhlasí s multikulturní Evropou. Podívejte se hnutí „Tea party“ ve Spojených státech. Je snad „Tea party“ ve Spojených státech vinou Evropy?

V dnešní době se na světě vyskytuje agresivní populismus, který někdy vystupuje s levicovými argumenty, někdy s pravicovými, někdy je těžké je od sebe rozlišit. A proto tvrzení, že za všechno může Evropská unie, představuje nedostatek intelektuální důslednosti a nedostatek politické poctivosti. Co musíme jako Evropané učinit, je přesně ukázat, že krizi nezpůsobila Evropa, ani veřejné dluhy členských států. Evropa zmůže jen málo, když například členský stát falšuje své účetnictví. Evropa tomu musela čelit. První iniciativa mého druhého funkčního období ve vedení Komise spočívala v tom, že jsem požádal členské státy, aby nám poskytly více pravomocí, pokud jde o dohled nad vnitrostátními statistikami, protože v rámci první Komise, jíž jsem předsedal, to bylo odmítnuto. A odmítnutí nepřišlo ze strany Řecka, nýbrž ze strany velkých členských států, které si nepřály dát Evropské unii více pravomocí. Takže pokud chceme opravdu usilovat o diskusi, buďme přesní a buďme důslední na úrovni intelektuální upřímnosti a politické důslednosti.

Proto bych vám chtěl, drazí přátelé, sdělit něco, co vychází z mého nejvnitřnějšího přesvědčení. Tým, jehož jsem měl čest být předsedou, odvedl velmi obětavou práci, již vykonával s maximální pečlivostí, a kladl důraz na evropské zájmy. Jelikož jsme se zde sešli jako politické shromáždění různých politických sil, jež vždy řadí na první místo ideu společného evropského dobra, mám na srdci jednu věc, o kterou se s vámi chci podělit. V mé Komisi nebyli kolegové z ELS, socialisté, liberálové. Byli v ní lidé, kteří pracují pro Evropu. Mojí stranou je ELS a jsem na ni hrdý, avšak jako předseda Komise mohu říct, že mojí stranou je pro mě Evropa, a to je poselství, o něž se s vámi chci podělit, zejména pak s významnými proevropskými stranami levého středu a pravého středu. Samozřejmě je nutné vyjadřovat rozdíly, ale jednotlivé odlišnosti nesmějí oslabit proevropské síly. Nesmíme dávat více příležitostí extrémní pravici ani extrémní levici. Proevropské síly se musí spojit. Musí mít odvahu bránit Evropu. A musí tak činit i v jednotlivých státech, a nikoli pouze zde ve Štrasburku. Musí nám být umožněno mít tuto velkou proevropskou koalici, protože se domnívám, že máme dostatek energie na to, abychom vyhráli bitvy současnosti i bitvy budoucnosti.

Děkuji.


Side Bar