Navigation path

Left navigation

Additional tools

O Evropě Úvahy o přítomnosti a budoucnosti Evropské unie

European Commission - SPEECH/14/355   08/05/2014

Other available languages: EN FR DE DA ES NL IT SV PT FI EL ET HU LT LV MT PL SK SL BG RO GA HR

Evropská komise

[Pouze přednesený text je závazný]

José Manuel Durão Barroso

Předseda Evropské komise

O Evropě

Úvahy o přítomnosti a budoucnosti Evropské unie

Projev předsedy Evropské komise Josého Manuela Durãa Barrosa

Humboldtova univerzita v Berlíně, 8. května 2014

„Nós estamos na Europa e é na Europa que nós nos salvamos ou nos perdemos todos.“1

Eduardo Lourenço

Především bych vám chtěl poděkovat za milé pozvání do této významné německé a evropské instituce, Humboldtovy university. Cítím pohnutí, že jsem na Hegelově univerzitě, univerzitě Maxe Plancka a Alberta Einsteina. Děkuji také za příležitost pronést tuto humboldtovskou přednášku o Evropě. Dosud jsem něco takového neudělal, protože jsem si myslel, že by bylo vhodné takovou řeč pronést jako svůj odkaz na konci mé desetileté zkušenosti v Evropské komisi. A také protože mi řekli, že studenti na této univerzitě jsou zvyklí poslouchat jedenapůlhodinové přednášky. Budu se snažit, aby můj proslov byl o něco kratší. Avšak jsem přesvědčen, že toto je správný okamžik a toto je správná instituce pro to, abych velmi otevřenými slovy nastínil své zkušenosti a také mé návrhy ohledně budoucnosti Evropy.

Dámy a pánové,

v uplynulých 30 letech jsem se aktivně podílel na procesu evropské integrace. Nejen v uplynulém desetiletí jako předseda Evropské komise, nýbrž také jako ministr zahraničí a předseda vlády své země, Portugalska. Mám pocit, že než opustím úřad předsedy Komise, je mou povinností podělit se o své zkušenosti a myšlenky, jak můžeme navázat na to, čeho jsme dosud dosáhli, a postoupit dál v budoucnosti.

Cítím tuto odpovědnost, ale nejen odpovědnost; toto zanícení, protože pociťuji zanícení pro Evropu. A myslím, že je teď ten správný okamžik zamyslet se a rozhodnout o budoucnosti našeho kontinentu.

Vývoj v uplynulých deseti letech, pozitivní i negativní, byl opravdu velkolepý.

Uplynulé desetiletí evropské integrace se vskutku vyznačovalo historickými úspěchy, počínaje rozšiřováním Evropské unie do střední a východní Evropy a o další země ve Středomoří od roku 2004. Vyznačovalo se ale i nevídanými krizemi. Nejdříve krizí vyvolanou nemožností ratifikovat Ústavní smlouvu, která začala v roce 2005 a byla překonána teprve v roce 2009 vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. A od roku 2008 finanční krizí, která se proměnila na bouřlivou kombinovanou krizi státních dluhů, hospodářskou a sociální krizi. Byl to důležitý zátěžový test pevnosti Evropské unie, a zejména jednotné měny, eura. K řešení situace byla nutná mimořádná opatření, včetně vytvoření naprosto nových nástrojů.

Navíc se nyní potýkáme s novými problémy, které jsou důsledkem nedávného vývoje na Ukrajině a v Rusku – jde patrně o největší hrozbu pro bezpečnost a mír v Evropě od pádu železné opony a Berlínské zdi.

Ponaučení získaná během uplynulého desetiletí přinesou do diskuse o budoucnosti Evropské unie pronikavý pohled, a právě proto ji chci podnítit následujícími úvahami.

Nazval jsem je úvahy o přítomnosti a budoucnosti Evropské unie, protože jsem přesvědčen, že Evropská unie se musí dále rozvíjet a že takový rozvoj musí být ústrojný, nikoli náhlý.

Reforma, nikoli revoluce.

Evoluce, nikoli kontrarevoluce.

Dámy a pánové,

dějiny se nepohybují po přímce, hezky a hladce. Klikatí se a stáčejí. Občas se neočekávaně zrychlují. Žijeme dnes v době stále rychlejšího vývoje a – v Evropě i na mezinárodní scéně – se s ním státy a další aktéři vypořádávají jen obtížně.

Evropská integrace byla od počátku způsobem, jak takové změny zvládat, jak pomoci státům přizpůsobit se historickým úkolům, které přesahují jejich síly jako jednotlivých subjektů.

Události uplynulého desetiletí jsou opět svědectvím mimořádné přizpůsobivosti a pružnosti institucí Evropské unie. Bylo by možné to označit jako jejich „plastičnost“, protože přizpůsobují formu, podobu, a zároveň zachovávají podstatu.

Co je tedy podstatou, jádrem evropského projektu?

Ve své první fázi, navržené po druhé světové válce – můžeme ji nazvat „Evropa 1.0“ –, šlo v evropském projektu o zajištění míru a prosperity ve svobodné části Evropy prostřednictvím hospodářské integrace a na základě francouzsko-německého usmíření.

„Evropa 2.0“, jak bychom ji mohli nazvat a jak byla nově koncipována po pádu železné opony a Berlínské zdi, se soustředila na rozšíření přínosu volných trhů a otevřené společnosti pro rozšířenou, znovusjednocenou Evropu.

S následky finanční a hospodářské krize a vzniku multipolárního světa globalizace započala třetí fáze evropské integrace. Musíme ji nyní aktualizovat na to, co bychom mohli nazvat „Evropa 3.0“.

Každý krok v tomto procesu vedl k tomu, že Evropská unie byla interaktivnější, komplexnější a měla větší vliv, protože úkoly byly větší, obtížněji pochopitelné a vyžadovaly propracované formy spolupráce.

Ve třetí fázi jde hlavně – nebo by hlavně mělo jít – o moc a vliv nutné k zabezpečení míru a prosperity Evropy v podmínkách globalizace. Hospodářská a finanční krize zejména ukázala, že k dlouhodobé udržitelnosti jednotné měny je nezbytné zlepšit správu eurozóny. Nezbytnými se mohou stát další institucionální kroky političtější povahy. Problém samozřejmě spočívá v tom, jak je provést tak, aby byla zachována celistvost vnitřního trhu a naší Unie jako celku. Nutností se může stát vícerychlostní posílená spolupráce v Evropě. Avšak za každou cenu bylo a bude třeba se vyhnout Evropě více kategorií. Takže: pružnost ano, stratifikace nikoli.

Než se budeme podrobněji zabývat institucionálními změnami a konkrétně otázkou moci a vlivu Evropy ve světě, nezapomínejme, že hlavní cíle Evropy od vzniku Evropských společenství – mír a prosperita – jsou pro nás dnes stále zásadní. Nedávný vývoj to potvrzuje.

Mír a stabilita, protože velmi reálné hrozby pro ekonomické základy Evropy nakonec podkopaly naši sebedůvěru a vedly k téměř surreální a sebenaplňující panice ohrožující samotnou strukturu evropské jednoty. Možný rozpad eura byl považován za počátek rozpadu Evropy. Kdyby nastal, nepochybně by znovu rozdělil Evropu na ekonomiky první a druhé kategorie, a tudíž i společnosti první a druhé kategorie. A určitě by to byl konec vize kontinentu sobě rovných států, jednotných ve stále užší unii.

Vskutku se nyní objevilo nové napětí mezi Severem a Jihem, mezi bohatými a chudými, mezi věřitelskými a dlužnickými zeměmi, mezi centrem a okrajem. Nedovolili jsme však, aby Evropu rozdělilo. Naopak, více než kdy dříve směřujeme k prohloubení hospodářské a měnové unie a zároveň plně dodržujeme zásady, které chrání jednotu Evropské unie jako celku. Pravomoci institucí Evropské unie, počínaje Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou konče, byly posíleny. Některé z těchto pravomocí byly před několika lety, před krizí, nepředstavitelné. Evropská úroveň získala na významu. Pokud jde o ekonomickou podstatu, byla to největší institucionální proměna od vytvoření eura.

Ti, kdo říkali, že řeči o míru v souvislosti s evropskou integrací jsou věcí minulosti, by měli pohlédnout na Ukrajinu. Mír není nikdy dán, není absolutní jistotou. Míru je třeba dosahovat po generace, znovu a znovu, prostřednictvím evropské jednoty, prostřednictvím jednotných evropských kroků v širším regionu a na mezinárodní scéně. Myšlenka míru je pro evropskou integraci stále naléhavá.

Prosperita, která od počátku evropské integrace učinila Evropskou unii tak přitažlivou, byla ve finanční a hospodářské krizi rovněž zpochybněna. Tato krize byla v zásadě krizí modelů růstu, která ukázala pravou tvář pokusů podnikaných v americké, resp. evropské ekonomice – hospodářský růst se měl zvyšovat finančními kouzly a udržovat prostřednictvím veřejného nebo soukromého dluhu.

Nyní se o to opět snažíme obtížným způsobem, inovací a strukturálními reformami v zájmu globální konkurenceschopnosti. Nejvíce postižené země se pozoruhodně vzpamatovávají. Irsko, Španělsko a Portugalsko dělají významné pokroky. Právě tento týden moje země, Portugalsko, oznámila, že program opustí a nebude žádat Evropskou unii o další pomoc. Řecko a Kypr jsou navzdory všem obtížím na správné cestě. Navzdory mnoha předpovědím nejenže žádná země neodešla z eurozóny, nýbrž Lotyšsko bylo s to po působivém úsilí k eurozóně přistoupit. Evropské země uplatňují ponaučení z krize, pokud jde o zadlužení a makroekonomickou nerovnováhu. Hospodářství se reformují, třebaže některá, včetně větších, musí reformu urychlit. Tyto snahy již nejsou snahami jednotlivých zemí, nýbrž se stále více přizpůsobují politice a účinkům za jejich hranicemi.

Evropa potřebuje takové zlegitimnění na základě výsledků, a ty může přinést pouze neustálý důraz na inovace a reformu: reformu našich hospodářských struktur, veřejné správy, pracovních trhů, vnitřního trhu, energetické a klimatické politiky atd. Dosažení těchto výsledků je součástí naší nezbytné sounáležitosti.

Samozřejmě, některé z těchto úprav byly krajně bolestivé. V některých zemích vznikla sociálně mimořádná situace. Je ale důležité mít na paměti, že ať už bychom měli nebo neměli euro, měli nebo neměli Evropskou unii, k těmto úpravám muselo stejně dojít. A že euro nebo Evropská unie nebyly příčinou těchto těžkostí. Evropa vlastně nebyla příčinou problému, Evropa je součástí řešení.

Evropské sociální tržní hospodářství je založeno na jedinečném sociálním modelu. Sociální stát – přestože jsou rozdíly mezi členskými státy patrné – nás odlišuje od všech ostatních významných ekonomik a společností, počínaje rozvinutými a rozvíjejícími se ekonomikami konče. Je drahý našim občanům. Model ztělesňující hodnoty jimi zastávané – jedinečnou kombinaci odpovědnosti za sebe sama a solidarity se společností a mezi generacemi. Model naplňující cíle, o jejichž dosažení usilují – jako jsou zabezpečení ve stáří a v těžkých životních situacích. Naši sociální tržní ekonomiky ochráníme pouze spoluprací a přizpůsobením se.

Vraťme se nyní k hlavní otázce, tomu, co jsme nazvali třetí fáze evropské integrace, otázce vlivu a moci. Musíme uznat, že k zajištění míru a prosperity v Evropě potřebujeme Evropskou unii, která je mnohem více ochotna uplatňovat tuto moc a vliv ve světě. Důvěra v globální vliv Evropy byla na mezinárodní scéně během krize výrazně narušena. Globální přitažlivost evropského ekonomického modelu byla dočasně podkopána. A spolu s tím byly zpochybněny naše hodnoty a naše autorita jakožto globálního aktéra. Musíme přejít k protiútoku a získat zpět svou roli a vliv. Výzvy globalizace jsou mnohem širší než ekonomika. Musíme přehodnotit svůj diplomatický přístup. Musíme spojit své obranné kapacity. Více než kdy jindy musíme prosazovat své hodnoty.

Také světový systém se přizpůsobuje a vytváří nový světový řád. Buď jej budeme utvářet, jak jsme jej utvářeli v minulosti, nebo promeškáme budoucnost. I tady nám události kolem Ukrajiny ukazují, že je třeba být bdělý a že je životně důležité, abychom byli jednotní. Buď Evropa postoupí kupředu ve své soudržnosti a ochotě uplatňovat svou moc a vliv, nebo upadne do bezvýznamnosti.

To vyžaduje, abychom vnitřní stav Evropské unie učinili stabilnějším.

Musíme se zabývat třemi nedostatky. Existuje správní deficit, protože členské státy již samy nemají to, čeho je zapotřebí k uspokojení potřeb občanů, zatímco evropské instituce ještě nejsou plně vybaveny, aby tak mohly učinit. Existuje deficit legitimnosti, protože občané vnímají, že se rozhodnutí přijímají na úrovni, která je jim příliš vzdálená. A existují rozdíly mezi očekáváními a skutečností, protože lidé očekávají více, než může politický systém poskytnout. Neexistuje automatický postup, kterým by se členské státy dohodly na nástrojích k nápravě těchto nedostatků na evropské úrovni, takže je očividně zapotřebí, abychom vymezili, jakou sounáležitost chceme, a na tom závisí naše role ve světě.

Stabilitu přinese pouze nově nalezená rovnováha na vyšší úrovni sounáležitosti.

Dámy a pánové,

nikdo nikdy však netvrdil, že přizpůsobit se je snadné – dokonce ani, když je to nesporně nezbytné.

Hluboká změna je zvláště náročná pro evropské země, které jako demokracie musí zvažovat nejen to, co musí udělat, ale také jak to udělat. Přizpůsobení se novým skutečnostem nestačí, musíme nové skutečnosti s přesvědčením přijmout a poskytnout ujištění, že jsou ku prospěchu všech. Pamatuji si, jak premiérové v Evropské radě říkali: „Víme, co musíme udělat. Jediný problém je, že když to uděláme, prohrajeme v příštích volbách.“

To nemůže být záminka, proč nedělat to, co je nezbytné, nedělat těžkou práci přesvědčování. „Rendre possible ce qui est nécessaire“ – umožnit to, co je nezbytné – je podmínkou odpovědné vlády.

Není to zkouška pouze pro Evropskou unii. Vlády po celém světě se potýkají s podobnými problémy. Opět se ukazuje, že demokracie je nejlepším a nejstabilnějším způsobem, jak je řešit. Avšak zároveň demokracie, a to více než jakýkoli jiný systém, vyžaduje státnickost a odvážné vedení.

Hybná síla v dřívějších fázích evropské integrace – i přes vnímání oblíbené v jistých kruzích – vždy směřovala zdola nahoru, jakož i shora dolů.

Tak tomu bylo u hnutí odporu, odborů a podnikatelů, kteří se po hrůzách války dali dohromady. Tak tomu bylo u mladých Němců a Francouzů, kteří v 50. letech 20. století dychtili překročit duševní i skutečné hranice. Tak tomu bylo u Řeků, Portugalců a Španělů, kteří se v 70. letech osvobodili od diktatur, aby se cítili součástí Evropy, a kteří viděli, že režimy, v nichž žili, nejsou schopné a ochotné se přizpůsobit, zatímco svět kolem nich se proměnil bez nich. Tak tomu bylo v 80. a 90. letech ve střední a východní Evropě, počínaje Solidaritou v Polsku po sametovou revoluci v Praze, počínaje hnutími za nezávislost baltských států po Maďary, kteří jako první odhrnuli železnou oponu. Opětovné nabytí demokracie do značné míry chápali jako příslušnost k Evropské unii. Moje generace to cítila v Portugalsku, totéž pak cítily generace ve střední a východní části Evropy. Věděli, řečeno slovy Václava Havla, že „Evropa je vlast našich vlastí“.

Konrad Adenauer v roce 1951 v Londýně popsal, jak takové široké chápaní toho, co je v sázce, učinilo z Německa tak rozhodného aktéra v počátečních fázích evropské integrace. „Není to jen strach z bolševismu, co nás motivuje,“ řekl, „ale také poznání…, že problémy, s nimiž se musíme v naší době potýkat, totiž zachování míru a obrana svobody, lze vyřešit pouze uvnitř tohoto většího společenství. Toto přesvědčení v Německu sdílejí široké masy… Mohu v této souvislosti poukázat na to, že německý Bundestag se 26. července 1950 jednomyslně vyslovil pro vytvoření evropské federace.“

Dnes je taková široká politická a společenská podpora stejně životně důležitá. Bez dynamiky nemůže postoupit kupředu. Nemůžeme a neměli bychom si vynucovat veřejné mínění. Můžeme se ale pokusit dosáhnout shody ohledně toho, co potřebujeme. Tady je důležitá otázka politického vedení. Vedení znamená přijímání odpovědnosti. Vedení neznamená řídit se populárními nebo populistickými trendy. Protože Evropská unie není tím, co bývala. Dozrává do stále demokratičtějšího systému správy, zejména na základě Lisabonské smlouvy, její vliv na životy lidí dalece přesahuje předešlé verze. Budujeme stále užší unii, která byla dříve jen touhou.

V důsledku toho již nestačí pouhé byrokratické, technokratické a diplomatické uvažování. I schůzky na nejvyšší úrovni narazily na své hranice. Potřebujeme novou diskusi, nový dialog, abychom se dostali dál – skutečný pocit odpovědnosti za evropský projekt na národní i nadnárodní úrovni.

To je skutečné jádro věci: politická opatření a politické zřízení mohou fungovat tehdy, panuje-li shoda ohledně sounáležitosti a způsobu, jak se jí dobrat.

Specifický charakter rozpracovaného díla, který má evropský projekt, se odráží v tom, že od Maastrichtu diskusi dominovala série debat o smlouvách. Od té doby finanční a hospodářská krize opět nastolila řadu otázek týkajících se smluv. Otázka ústavy nebyla v Evropě pohřbena.

Řekl bych, že na ni nelze odpovědět definitivně, určitě ne nyní.

Ti, kdo jsou stoupenci krajně integracionistického modelu, nemohou ignorovat to, že velká většina lidí nechce evropskou jednotu, která by byla na újmu národního státu. Ti, kdo vycházejí čistě z národního či mezivládního úhlu pohledu, nemohou ignorovat to, že národní státy samotné již nedokáží občanům nabídnout vše, co očekávají. Snažit se určit pojmový konečný bod evropské integrace – a to jakkoli – nemá smysl.

Rozumný kurs je jiný. Evropská integrace byla v každé své fázi založena na jasném vědomí účelu, jasném vědomí toho, co Evropa potřebuje. Prostředky k tomu, smlouvy a instituce, se řídily politickou vůlí.

Takže než budeme nyní diskutovat o technických detailech další smlouvy, musíme odpovědět na otázku, jakou formu sounáležitosti mezi hlavními městy a Bruselem pokládáme za potřebnou, nepostradatelnou, nevyhnutelnou. Které věci se musíme rozhodnout dělat bezpodmínečně společně? Jaký je dohodnutý, stanovený, společný účel naší Unie? Do jaké míry spojíme své osudy, neodvolatelně a bezvýhradně? Zkrátka, jaká je naše vize?

Krize naznačila konec éry „implicitní shody“, jakoby intuitivní povahy evropské integrace. Shoda musí být nyní vyjádřena explicitně. Nyní je vhodná doba pro politickou a sociální diskusi o tom, jakou sounáležitost v EU chceme, jak daleko a jak hluboko chceme v integraci zajít, kdo se chce účastnit čeho a za jakým účelem.

Dámy a pánové,

dovolte mi, abych nastínil politiku, zásady a politická opatření, na které se podle mě musíme soustředit, abychom takového konsensu dosáhli.

V dubnu 1978 se Roy Jenkins, tehdejší předseda Evropské komise, ocitl v situaci, kterou jsem já sám o několik desítek let později poznal až příliš dobře.

„Hospodářství Společenství zahrnuje pracovní místa a slábnoucí průmyslová odvětví, měnovou stabilitu, regionální politiku, možnosti energetiky,“ uvedl. „To vše jsou záležitosti politiky, ne byrokracie.“

A ačkoliv se zdálo, že neřekl nic nového, vyvodil z toho zajímavý závěr: „Přestože se mohou objevit lidé, kteří si myslí pravý opak, byly instituce Společenství vytvořeny s patřičnou péčí a v průběhu času byly skutečně přizpůsobeny, aby umožnily výměnu názorů a technickou i politickou realizaci jejich výsledků. Nejsou dokonalé… avšak poskytují rámec pro rozhodování.“

Vskutku často existovalo pokušení dát diskuzi o „rámci pro rozhodování“ přednost před tím, co Roy Jenkins nazval „záležitostmi politiky.“

Evropská diskuse o politických opatřeních je příliš často vedena pouze v institucionální nebo ústavní rovině. Posedlost politickým zřízením odpoutala pozornost od politických opatření a politiky nezbytné k jejich uskutečnění. Místo rozhodování diskutujeme o tom, jak a kdo bude rozhodovat.

Před tím bych chtěl dnes varovat, stejně jako Jenkins před čtyřiceti lety.

Výzvy, které jsou před námi v rámci této třetí fáze evropské integrace, je nezbytné pojmout nejprve z pohledu potřebné politiky, zadruhé z pohledu potřebných politických opatření a zatřetí z pohledu politického zřízení, které je nezbytné k dosažení prvních dvou. V uvedeném pořadí.

Debata o budoucnosti Evropy musí být v první řadě debatou o politice a o politických opatřeních, a nikoli debatou o institucích a smlouvách. Musíme debatovat o tom, co chceme dělat společně a proč. Bez vzájemné dohody o této otázce můžeme donekonečna jednat o doložkách subsidiarity a výjimkách, aniž bychom kohokoli přesvědčili či uspokojili. Musíme se rozhodnout, jednotlivě i společně, co společně dělat chceme – a co společně dělat nemusíme nebo nechceme.

Rámec pro rozhodování v Evropské unii se během let nevídaně vyvinul, a to nejen od Jenkinsových časů, ale i během mého působení. Když porovnáme situaci před dvaceti lety se současným stavem, proměna je neuvěřitelná.

A nemám na mysli pouze vývoj kompetencí, ale hlavně možností a dynamiky rozhodovacího procesu. Měl jsem tu čest účastnit se od roku 1987 zasedání Rady a v letech 1992–1995 zasedání Evropské rady. A mohu dosvědčit, že tyto rozdíly jsou velmi důležité. V některých případech doznala zásadních změn samotná institucionální kultura.

Na počátku devadesátých let minulého století bylo Evropské společenství stále ještě soustředěno kolem Rady. Pravdou je, že Komise sice měla právo iniciativy, ale většina rozhodovacích pravomocí náležela členským státům. Od té doby prošly náš systém a procedurální postupy zásadní změnou.

A to především díky nárůstu pravomocí Evropského parlamentu, který se stal z poradního shromáždění nepostradatelným spolutvůrcem norem. I když Parlament sám stále ještě často váhá mezi svou „rôle tribunitien“, neboli rolí mluvčího, a naopak „rôle décisionnel“, neboli rolí rozhodovací. Pokušení klást požadavky bez ohledu na proveditelnost – zejména kvůli podcenění politických podmínek pro některá rozhodnutí – se ještě nepodařilo plně překonat všem aktérům v Evropském parlamentu. A byli jsme svědky toho, že někteří dávají přednost protestu nebo dokonce postoji proti establishmentu před rolí, která by byla ve větším souladu s potřebou dosáhnout pragmatických výsledků ve spolupráci s ostatními institucemi. Dochází k tomu nejspíš také proto, že Parlament nemá vlastní právo iniciativy. Musíme však uznat, že v obecné rovině byl příspěvek Parlamentu konstruktivní. Nakonec, během posledních deseti let, hrál Parlament o hodně, ale v konečném důsledku přistoupil na hru – od přijetí rozpočtu Evropské unie až po uzavření bankovní unie.

Vztahy mezi členskými státy se také velmi změnily v důsledku rozdílu mezi dynamikou, jaká panuje mezi současnými 28 státy, a dynamikou mezi 12 státy například v roce 1992 nebo 1994. V rozporu s bruselským mýtem tu nejde až tolik o otázku velikosti a moci. Jde o vizi a program. Mohu srovnat dynamiku Evropské Rady v roce 1992 nebo 1994, kdy jsme měli 12 členů a těchto zasedání se účastnili ministři zahraničí, a její dnešní dynamiku. Dobře si pamatuji, jak se zasedání účastnili Helmut Kohl, François Miterand nebo Felipe González. Mohu tedy potvrdit rozdíl mezi Evropskými radami tehdy a nyní.

Některé vlády přistupují k jednání defenzivně, jiné s jedinou záležitostí a další zase bez výrazného zájmu. Pouze několik vedoucích představitelů přichází s všezahrnujícím pohledem, komplexním přístupem. Cítí se být za Evropu do určité míry odpovědni. Avšak ne všichni pociťují stejnou míru odpovědnosti. A je to právě tato odpovědnost, která v politickém procesu, jakým je EU, poskytuje výhodu.

Proto se rovněž výrazně změnilo těžiště na straně Rady. Politický vrchol Rady podle pojetí smluv dříve představovala Rada pro obecné záležitosti složená z ministrů zahraničních věcí. Zde došlo k zásadnímu posunu ve prospěch Evropské rady. Evropa se stala „Chefsache“, čili záležitostí vůdců. Instituce, ve které se společně schází vedoucí představitelé jednotlivých států, tedy Evropská rada, získávala na důležitosti již předtím, než byla prostřednictvím Lisabonské smlouvy stabilizována a stala se operativní díky zavedení funkce jejího stálého předsedy. Pravdou je, že její dynamika souvisí se specifičností hospodářské a finanční krize: s potřebou rychle mobilizovat finanční prostředky, o nichž mohou rozhodovat pouze členské státy. Tento aspekt se může časem zmírnit. Hlavy států a předsedové vlád budou muset vnímat svoji roli nejen na úrovni národní, ale současně i na úrovni evropské.

Posun od Rady směrem k Evropské radě s sebou ale přinesl určité rozdíly při provádění. Jednou z výhod počátečního voluntarismu opakovaných žádostí o zasedání Evropské rady a vrcholné schůzky eurozóny kvůli každé nové události, který vyústil v řetězec vrcholných schůzek, byl tlak na vedoucí představitele k přijímání rozhodnutí. Vedl ale také ke zlehčování těchto vrcholných schůzek a prohloubil pocit, že rozhodnutí jsou vždy příliš nedostatečná a jejich provedení přichází pokaždé příliš pozdě. To proto, že rozhodnutí, která přijali hlavy států a předsedové vlád, nebyla v plném rozsahu dovedena do konce na vnitrostátní úrovni. Tlak byl nadměrný a scházela přesnost.

Komise z toho všeho vychází jako nepostradatelný a posílený ústřední bod. Její právo na iniciativu zůstalo v průběhu krize vždy zachováno. A její, mohu-li to tak říci, talent pro iniciativu, který jako první projevil Walter Hallstein a dále rozvinul Jacques Delors, byl neustále přítomen a byl u vzniku rozhodujících koncepcí: od vytvoření evropského mechanismu finanční stabilizace, Evropského nástroje finanční stability a později Evropského mechanismu stability, které se v podstatě zakládaly na návrzích Komise, po bankovní unii2; od iniciativy projektových dluhopisů po legislativní návrhy Komise týkající se reformy správy ekonomických záležitostí, včetně nového Paktu o stabilitě a růstu. Komise při výkonu svého práva iniciativy vždy dodržovala skutečně evropský přístup.

Nepostradatelnost úlohy Komise snad nelze ilustrovat lepším příkladem, než je mezivládní fiskální pakt. V celém průběhu jednání o fiskálním paktu byla Komise pro všechny zúčastněné nepostradatelným zdrojem odborných znalostí a kreativních legislativních technik. A nakonec i v této – mezivládní – souvislosti to byla Komise, kdo vystoupil do popředí, když bylo třeba zaručit řádné provádění. Skutečnost, že v zájmu dosažení výsledků je Komise někdy schopna nenárokovat si všechnu slávu jen pro sebe, by neměla být mylně vnímána jako oslabování její role. V Unii se nenajde jiné takové místo, které spojuje horizontální pohled, tj. povědomí o pluralitě poměrů v členských státech, s vertikálním pohledem, tj. s odbornou znalostí evropských politik.

Abychom plně pochopili, k čemu od té doby došlo, je třeba se podívat také na práci médií. Jejich dohled se prohloubil, zrychlil a je mnohem komplexnější a kritičtější. Úcta k vrcholným schůzkám a vedoucím představitelům je ta tam. Úspěch se poměřuje podle výsledků – a velmi často podle průběžných výsledků. Pokud výsledky při mediální analýze neobstojí, vypaří se, jak se i v jednom nebo ve dvou případech v průběhu krize s velkou publicitou stalo. To také do určité míry vysvětluje „trhaný proces“, tu jaksi synkopovanou povahu reakce na krizi.

To je jedním z důvodů, proč je konstrukce Evropské unie přirovnávána k lešení. Zdá se, že jde o něco, co se neustále staví a opravuje, ale lešení často zakrývá „krásu“ stavby, která se nachází pod ním.

Já sám bych skutečně řekl, že evropský projekt ze své podstaty připomíná neustále „probíhající práci“. A ti, které znepokojuje nesourodost a nedostatečná symetrie, by si měli raději zvyknout na architektonickou koncepci, která musí vyvíjet nové tvary a podoby, aby umožnila nové funkce. „L'èsprit de système“, tedy „duch systému“ obvykle v EU nefunguje příliš dobře.

Můžeme říci, že proces integrace úspěšně odolal zkoušce času a tlaku krize tváří v tvář neustálé přítomnosti „obligation de résultat“, tedy povinnosti mít výsledky, které jsme dostáli jejich účinným dosažením. Rozvinuli jsme umění správy až do takového stupně zralosti, který umožňuje dosahovat rozhodnutí na základě široké shody. Co jsme viděli a co vnímáme jako nejvýznamnější, je, že vedení je důležité.

Roztříštěnosti se lze totiž vyhnout pouze na základě vedení prostřednictvím dosahování shody.

Proto jsem dohlížel na to, aby byla Komise za mého předsednictví společně zodpovědná za svá rozhodnutí. Předseda Komise je garantem kolegiality, která je prevencí neochoty sdílet informace a úzkého vidění. Zpravidla jsme [jednání] začínali upřímnou výměnou názorů a skutečnými debatami. Avšak takřka všechna rozhodnutí během těchto deseti let byla nakonec přijata na základě shody. Politická exekutiva není miniaturní parlament. A jako exekutiva musí Komise přijmout odpovědnost za iniciativy, které kolektivně považuje za nezbytné. Proto je podle smluv rozhodování v Komisi spíše kolektivní než individuální. Fungování kolegia čítajícího 28 členů je možné. Je to především otázka skutečné kultury Společenství a účinného řízení této instituce.

Protože se začátek mého prvního působení v Komisi prakticky prolnul s úplně největším rozšířením Evropské unie, k němuž došlo v roce 2004, byl jsem si moc dobře vědom toho, že je třeba zabránit jejímu roztříštění podle geografických, ideových či jiných kritérií. Pevně věřím, že ačkoliv je důležité uznat politický charakter Komise, je stejně důležité nepřipisovat Komisi předpojatost.

Komise nemá pouze politické funkce, ale také funkce administrativní a funkce, kterým já říkám „kvazi-jurisdikční“. To vyžaduje velkou moudrost a rovnováhu v oblasti rozhodování, aby nedošlo k podkopání důvěryhodnosti Komise v jejích různých úlohách a aby nebyla ohrožena její nezávislost a profesionalita.

Evropská unie dosáhla během posledních dvou desetiletí mnohem vyššího stupně politické a institucionální zralosti. A díky tomuto politickému rámci jsme dokázali projít krizí. Avšak aby to, co dnes máme, přetrvalo, musí dojít ke konsolidaci.

Dnes musíme hovořit o způsobu, jakým budeme konsolidovat a pokračovat dále. Neboť bez této diskuse není možné dosáhnout našich cílů: růstu a zaměstnanosti prostřednictvím dalšího utváření našeho vnitřního trhu a naší společné měny, našich politik v oblasti obchodu, energetiky a klimatu, infrastruktury, vědy a inovací, průmyslu a digitálního hospodářství; musíme dosáhnout svobody a bezpečnosti prostřednictvím naší společné zahraniční a bezpečnostní politiky a naší společné spravedlnosti a vnitřních věcí; musíme dosáhnout sociální prosperity prostřednictvím společného úsilí v oblasti vzdělávání, kultury, mládeže a prostřednictvím řešení společných problémů souvisejících s naší demografií a systémy sociálního zabezpečení.

Dámy a pánové,

jestliže je rámec pro rozhodování k dispozici, musíme rovněž vzít na vědomí, že v evropské politice řada věcí nefunguje správně, což snižuje naši schopnost jej využívat.

To je skutečným problémem evropské demokracie.

V evropské politice schází koncepce odpovědnosti, což institucionální úpravy samy o sobě nemohou nikdy napravit.

Jestliže demokratičtí činitelé, kteří přijímají rozhodnutí, v Radě nebo v Evropském parlamentu odmítají uznávat, obhajovat a potvrzovat svá společná rozhodnutí, bude evropská legitimita vždy trpět.

Až příliš často jsou politické polemiky vnímány jako systémové nedostatky. Místo aby se debata omezila na dané téma – zda, řekněme, v otázce žárovek nebo plechovek olivového oleje existuje lepší řešení? – jsou kontroverzní výsledky prezentovány jako nevyhnutelný absurdní důsledek chyb bruselského systému. A to navzdory skutečnosti, že debaty i výsledky by byly podobné, ne-li totožné, pokud by se odvíjely na vnitrostátní úrovni. K regulaci otázek týkajících se zdravotnictví, norem pro výrobky, práv pracovníků, pravidel v oblasti životního prostředí či bezpečnosti dopravy nevede v první řadě pouze centralismus Bruselu, ale debata probíhající ve společnosti a výzvy občanů k přijetí opatření k řešení jejich problémů. Regulační iniciativy zpravidla nevznikají v Bruselu. Na jejich počátku stojí společenské nebo obchodní zájmy či zájmy pracovníků a doprovází je veřejná diskuze a politické procesy. Například nápad regulovat žárovky a plechovky olivového oleje vznikl na vnitrostátní úrovni. Žárovkami jsme se ve skutečnosti začali zabývat díky tomu, že účinné využívání energie má smysl. Na druhou stranu jsme zastavili proces regulace plechovek olivového oleje, protože si myslíme, že tento problém nevyžaduje evropské řešení.

Vnitrostátní politická dialektika a evropská politická dialektika však nejsou symetrické. Na vnitrostátní úrovni existuje logika založená na protikladu vlády a opozice, takže každá otázka má svého „odpůrce“ i svého „zastánce“. V Evropě taková logika neexistuje, a tudíž zde není žádný „zastánce“ všeho, co Evropa dělá. Je to hlavně Komise, se kterou smlouvy počítají jako s ochránkyní všeobecného evropského zájmu, a od níž se vždy očekává, že bude společně přijatá rozhodnutí obhajovat. Avšak Komisi se v systému, kde si mohou všichni ostatní dovolit být částečně trošku ve vládě a trošku v opozici, často nedostává účinné podpory.

To znamená, že vzniká „kognitivní nesoulad“ mezi politickými postupy na vnitrostátní a na evropské úrovni. To zase podněcuje téměř schizofrenní politické chování. Na Evropské úrovni mohou vnitrostátní politici požadovat daleko více než na úrovni domácí, aniž by na sebe museli převzít odpovědnost za následné přijetí a provádění příslušných opatření. Existuje pokušení vyhnout se odpovědnosti i nesčetné příležitosti k takovému jednání. A z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je běžné, když stejná politická strana říká jednu věc v hlavním městě svého státu a pravý opak – nejen něco odlišného, ale úplný opak – na zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku.

A politickou sankci pro všechny zúčastněné – ať už na vnitrostátní nebo na evropské úrovni – nakonec stále zůstává vnitrostátní volební dynamika. Zatím neexistuje skutečná panevropská sankce nezávislá na vnitrostátní úrovni a založená na konkrétních činech.

Problémem zůstává, že všechny země by rády viděly Evropu jako velké plátno promítající jejich vlastní obraz, a pokud všichni nepodporují jejich iniciativy, jsou schopny tvrdit, že „Evropa“ má problém. Mnoho členských států doufá nebo předstírá, že Evropa nakonec bude zvětšenou verzí jich samých. Tak tomu však nebude nikdy.

Obdobně si řada politiků hýčká své vlastní oblíbené mini-regulace, avšak pokud jiní dělají totéž, kritizují je tito politici za neoprávněné zasahování. Naši Unii nic nepoškodilo více než sklon těch, kterým se nepodařilo ostatní přesvědčit, svalovat vinu za své neúspěchy na nedostatky Evropy místo na svoji neschopnost získat pro své myšlenky většinu. A to nás zase staví před nepříjemné dilema, které stojí v samém centru debaty o budoucnosti Evropy: pokud lidé nesouhlasí s vnitrostátním rozhodnutím, hlasují obvykle proti tomu, kdo rozhodnutí učinil. Když se jim nelíbí nějaké evropské rozhodnutí, mají tendenci obracet se proti Evropě.

Politický problém je skutečně třeba vyřešit jako první. Pokud se mě někdo zeptá „co je tedy skutečný problém?“, odpovím „Jde o politiku!“

V národním státě je otázka legitimity v zásadě vyřešena. Nesouhlas s politikou obvykle nevede ke zpochybnění státního zřízení, politického systému. Avšak v Evropské unii legitimita stále závisí na dosažení konkrétních výsledků. To vysvětluje, proč se nedostatečná podpora evropských institucí může stát hrozbou pro samotnou evropskou integraci, přičemž nedostatečná podpora vnitrostátních institucí nebo politických stran se zpravidla nestává hrozbou pro národní jednotu. Ve skutečnosti potřebuje každý politický projekt trvalou podporu, ať už explicitní nebo implicitní. Kromě všeobecných pochyb nebo „Angst“, tedy „obav“ běžných občanů, pokud jde o jejich vnímání většiny institucí a elit v době globalizace, je specifickou výzvou, které Evropská unie čelí v poslední době, toto: tváří v tvář sílící euroskepsi, ba dokonce eurofóbii, přijaly některé mainstreamové politické síly za své populistické argumenty, místo aby proti nim bojovaly. Řekl bych, že politické síly a subjekty napříč politickým spektrem - od středolevých po středopravé – se musí vzdát svého pohodlí. Místo útěku od diskuze a příklonu k extrémům musí opět převzít iniciativu. Musí se zasazovat o pozitivní evropský program a to jak v jednotlivých státech, tak na úrovni Unie.

Politickou vůli v Evropě nelze nahradit žádnou změnou smlouvy ani žádným institucionálním inženýrstvím. Těší mě skutečnost, že realizace této myšlenky již pokročila. Slovy Friedricha Hölderlina: „Wo die Gefahr ist, wächst das Rettende auch.“ („Tam kde je nebezpečí, vyrůstá i to, co zachraňuje.“).

Takovéto politické hendikepy je třeba řešit přednostně, aby se posílila jak evropská legitimita, tak efektivita.

K nápravě této situace potřebujeme v zájmu projektu Evropské unie vedení, činnost a odpovědnost chápané jako součást politické a společenské struktury jejích členských států. Musíme pochopit, že evropská politika už není zahraniční politikou. Evropská politika dnes v našich členských státech představuje politiku vnitřní.

Potřebujeme vyvinout nový vztah založený na spolupráci – „Kooperationsverhältnis“ – mezi Unií, jejími institucemi a členskými státy. „Vztahem založeným na spolupráci“ mám v podstatě na mysli to, že by se instituce a členské státy neměly spokojit pouze s loajální spoluprací, která je již zakotvena ve smlouvách, jmenovitě v čl. 4 Smlouvy o EU, a měly by pracovat tak, aby byla rozhodnutí přijatá na různých úrovních vzájemně co nejvíce slučitelná.

Příliš dlouho se očekávalo – alespoň v bruselské bublině – že instituce EU se budou vždy snažit udělat více, než jim umožňují smlouvy, přičemž členské státy zase počítaly s tím, že budou na instituce tlačit, aby udělaly méně. Toto nedospělé chování je třeba překonat.

Potřebujeme zralý přístup různých subjektů a úrovní Unie k jasně vymezeným mandátům, od místní přes regionální a vnitrostátní až po evropskou sféru. Mandáty, jejichž rozsah a meze všichni plně respektují.

Abychom se posunuli od konkurenčního postoje mezi institucemi Unie a mezi evropskými institucemi a členskými státy, potřebujeme, aby byla posílena úloha politických stran na evropské úrovni, aby se sloučily politické zájmy, strukturovaly politické priority a zajistila celková politická soudržnost.

Proto může volební dynamika, která se rozvinula díky tomu, že politické strany na post předsedy Komise navrhly „Spitzenkandidaten“, tedy špičkové kandidáty, představovat krok správným směrem.

Ačkoliv si uvědomuji meze současného postupu, věřím, že může posílit evropský charakter těchto voleb. Je to možnost, jak pomoci stranám, které chtějí tento postup uplatňovat, postupně vtisknout evropské veřejné sféře tvář. Je zvláštní, nebo možná taky ne, že politické síly, které vždy kritizovaly nedostatek demokratické odpovědnosti v Evropě, nyní odmítají takováto nová opatření, která byla navržena právě s cílem tuto odpovědnost posílit. Vnitrostátní demokracie je pro legitimitu Evropské unie samozřejmě nepostradatelná, avšak udělali bychom chybu, kdybychom ohrozili rozvoj samotné evropské demokracie. Jde samozřejmě o systém ve výstavbě, avšak úsilí o jeho zablokování by pro nás bylo jen krokem nazpět.

Na tuto dynamiku musí navázat povolební shoda a to nejen pokud jde o osobnosti, ale také v oblasti politických priorit. A nejen v rámci jednotlivých institucí. Rovněž mezi institucemi. Na konkrétnější úrovni to znamená dohodu mezi Parlamentem, Radou a Komisí o pozitivních i negativních prioritách nového zákonodárného sboru. Na to by mohla navazovat rovněž nová interinstitucionální dohoda o lepší regulaci, aby se omezila nadměrná administrativní zátěž.

Jinak nebude nikdy dosaženo věrohodné a přesvědčivé dohody o otázkách, ve kterých musí být Unie v popředí, a o otázkách, ve kterých by měla zůstat zdrženlivá.

Dámy a pánové,

jen touto cestou lze provést více než tento naprosto nezbytný chirurgický řez stávajícího právního rámce Unie.

Věřím tomu, že v dohledné budoucnosti Evropu nečeká žádná „Filadelfie, tedy vypracování zcela nové ústavy. Unie se bude i nadále rozvíjet „neustálými reformami“, a nikoli prostřednictvím „permanentní revoluce“.

K úspěšnému naplnění zmíněných reforem a k tomu, abychom postupovali v souladu s naší celkovou vizí, musíme podle mého názoru dodržovat několik zásad.

Za prvé, jakýkoli další vývoj Unie by měl vycházet ze stávajících smluv a z metody Společenství, protože odchýlení se od tohoto rámce by vedlo k rozdrobení, překrývání struktur a v konečném důsledku k nesoudržnosti a nedostatečné výkonnosti.

Za druhé, než přidáme do smluv či jiných nástrojů něco nového, měli bychom odstranit stávající zbytečně složité prvky a rozpory v nich a mezi nimi. Je nesmírně důležité, aby byly mezivládní nástroje, jako je Evropský mechanismus stability a fiskální pakt, do smluv co nejdříve začleněny.

Za třetí, o jakýchkoli nových mezivládních řešeních by se mělo uvažovat jen výjimečně a přechodně. Vyhneme se tak problémům s odpovědností a soudržností.

Za čtvrté, Unie by měla vždy usilovat o to, aby se pokud možno rozvíjela jako celek všech současných 28 členských států. Bude-li nezbytné přistoupit k hlubší integraci v jiných uskupeních, zejména mezi stávajícími a budoucími uživateli jednotné měny, měla by zůstat dostupná pro všechny, kteří se jí budou chtít účastnit. Rozhodne-li se skupina členských států pro užší integraci, měla by si k tomu vybrat metodu posílené spolupráce, jak ji stanoví smlouvy.

Za páté, další vývoj Unie by měl vycházet z jasného stanovení fází a postupných kroků, přičemž budoucí opatření by se měla vytvářet především za využití všech možností, jež nabízejí smlouvy ve stávajícím znění, bez výhrad, které ve smlouvách nejsou, aby se ke změně smluv přistoupilo pouze v případě, kdy nepočítají se sekundární legislativou.

Za šesté, tempo rozvoje nesmí diktovat ti nejzdráhavější. Evropa nesmí postupovat tempem toho nejpomalejšího.

A za sedmé, budeme-li považovat za nezbytné provést další změnu smlouvy, je třeba tuto změnu podložit potřebnými argumenty a prodiskutovat ji, a to i s veřejností, a až poté o ní jednat a přistoupit k ratifikaci.

Je samozřejmě pravdou, že v této fázi čelíme specifickým obtížím, pokud jde o vztah mezi jednotnou měnou, eurozónou a EU jako celkem. Věřím však, že smlouvy nám v tomto směru poskytují užitečné vodítko.

Podle smluv je jednotná měna určena pro všechny členské státy, kromě těch, které mají trvalou výjimku. A pravdou také je, že takovou výjimku z povinnosti zavést jednotnou měnu má jen jediný členský stát - Spojené království.

Postoj Dánska lze lépe popsat jako „možná ano“, než „rozhodně ne“. Všechny ostatní členské státy se k přijetí eura zavázaly. Bude to trvat dlouho a ve srovnání s minulostí si přijetí eura vyžádá jistě daleko náročnější přípravu.

Bylo by však chybou uplatňovat logiku konvergence na divergentní strukturu. Praktická zkušenost během reakce na krizi navíc ukázala, že názorové rozdíly nepanují striktně jen mezi stávajícími a budoucími členy eurozóny. Ať se již jednalo o Pakt euro plus či o rozpočtový pakt, o jednotný mechanismus dohledu nebo o jednotný mechanismus pro řešení problémů, pokud se do náročnějšího projektu zapojilo 17 či 18 států, připojily a podílely se nakonec téměř všechny ostatní. Samozřejmě se ukázalo, že dostředivé síly jsou silnější než ty odstředivé.

Sny některých politiků o obnově Unie prostřednictvím eurozóny omezenější a menší, než je EU o 28 státech, není adekvátní odpovědí na systémové nedostatky nebo nedostatek potenciálu osmadvacítky. Jsou výrazem nostalgie po pohodlnějším uspořádání, po návratu (mylně chápaného) pohodlí menšího celku, méně komplikovaných a dle některých soudržnějších časů intimnější integrace. Čas však na nikoho nečeká a historie jde dál. Svár mezi pojetím „jádra EU“, tzv. Kerneuropa, a její periferií, ať již pod těmito pojmy rozumíme cokoli, oslabí všechny.

Nyní je možná vhodná chvíle zmínit se o vztahu Evropské unie a Spojeného království. Jsem vášnivým zastáncem myšlenky, že Evropa je silnější se Spojeným královstvím a Spojené království je silnější s EU. Uznávám však, že z historických, geopolitických a ekonomických důvodů lze případ Spojeného království nahlížet jako zcela specifický. Právě proto by bylo chybou přenášet výjimky udílené této zemi na ostatní členské státy a činit z nich pravidlo. Můžeme a měli bychom nalézt způsob, jak specifickým potřebám Spojeného království vyhovět, aniž bychom tím ohrozili celkovou soudržnost Unie.

Neměli bychom však tuto specifičnost (ač ji možná občas v některých dílčích prvcích sdílí více vlád) zaměňovat s celkovým stavem Unie.

Dámy a pánové,

na základě těchto zásad můžeme uvést několik oblastí politik, jež zasluhují, aby se o nich v nejbližších letech jednalo, aby se v nich podnikly určité kroky a přijala rozhodnutí o konkrétních zlepšeních institucionálního uspořádání: 1) prohloubení hospodářské a měnové unie v souladu se sdělením Komise „Návrh prohloubené a skutečné hospodářské a měnové unie“; 2) účinnější vnější zastupování Unie; 3) posílení hodnot a občanství Unie; 4) lepší dělba práce v oblasti tvorby právních předpisů a 5) potřeba zdokonalit naši politickou unii.

Sdělení Komise „Návrh prohloubené a skutečné hospodářské a měnové unie“ je i nadále platnou vizí pro prohloubení hospodářské a měnové unie. Uvádí jak věcné ambice, tak vhodné pořadí kroků. Nejprve je třeba bezezbytku realizovat reformovanou správu hospodářských věcí. Poté by se mělo uvažovat o postupném vývoji fiskální kapacity na úrovni eurozóny a další koordinaci daňové politiky a trhů práce. Takový vývoj, jenž si nakonec vyžádá změnu smlouvy, musí jít ruku v ruce s odpovídající demokratickou legitimitou a odpovědností. Přístup směřující ve fiskálních záležitostech v rámci eurozóny k většímu federalismu musí počítat nejen se stávajícími členy využívajícími společnou měnu. Musí zůstat otevřený všem budoucím a potenciálním členům a musí respektovat integritu jednotného trhu a politik, jež provádí Unie jako celek.

Účinnější vnější zastupování vyžaduje kooperativní dělbu práce mezi úředníky Unie a členských států. Užitečným vodítkem může být v tomto ohledu spolupráce předsedy Evropské rady a předsedy Komise. Vysoký představitel / místopředseda Komise musí mít jak v Komisi, tak v Radě výkonné politické zástupce. Potenciálu společného vnějšího zastupování, jež zavádí Lisabonská smlouva, musíme plně využít. Kombinace zahraniční politiky s vnějšími stránkami vnitřních politik posiluje vliv Unie ve světě a umožňuje efektivnější rozdělení zátěže mezi Unii a její členské státy. Důležité je navázat na první kroky směrem ke společné bezpečnostní a obranné politice. K tomuto úsilí patří také jedna nesmírně důležitá věc: dosažení soudržnějšího vnějšího zastupování eurozóny v mezinárodních finančních institucích.

Posilování hodnot a občanství Unie vyžaduje bezvýhradné dodržování a provádění právního státu a práv, záruk a svobod Unie. Je třeba konsolidovat nástroje, jako je „kontrolní seznam“ lidských práv v posouzení dopadů právních předpisů a rámec Komise pro ochranu právního státu. Boj proti zneužívání práv Unie, zejména práva na svobodu pohybu, lze a je třeba řešit cestou sekundární legislativy, a nikoli zpochybňováním příslušné zásady.

Pokud jde o dělbu práce v oblasti tvorby právních předpisů, výchozím bodem musí být uznání faktu, že členské státy Unie nejsou regulovány méně než samotná Unie. I když bychom nepochybně nalezli příklady přílišné institucionální horlivosti, a to i na straně Komise, nesmíme ztrácet ze zřetele, že regulace v Unii skutečně vychází z potřeby, aby byly podrobné právní předpisy 28 členských států vzájemně kompatibilní. V otázce, jak to udělat, aby EU zasahovala viditelněji u otázek většího rozsahu a ustupovala do pozadí u otázek menšího rozsahu, tudíž ani tak nejde o to, zda se jedná o pozitivní či negativní aspekt určité oblasti činnosti, ale spíše o intenzitu a rušivý charakter konkrétních iniciativ. Nejlépe se tato věc vyřeší s pomocí nové interinstitucionální dohody o tvorbě kvalitnějších právních předpisů, která by rozšířila kontrolu adekvátnosti právních předpisů, posouzení dopadů a opatření redukující byrokratické postupy, jež Komise v průběhu celého legislativního procesu již nyní uplatňuje. Jedná se rovněž o otázku periodického přezkumu politického konsenzu o politických prioritách, jemuž by napomohlo zavedení „doložky o časovém omezení“ nebo zásady legislativní diskontinuity vždy při změně Evropského parlamentu.

Pokud jde o potřebu zdokonalit naši politickou unii a posílit demokratickou legitimitu, o kterou by se měla opírat fáze Evropa 3.0, jak ji nazývám, měla by vycházet z metody Společenství jako systému kontrol, protivah a rovnosti mezi institucemi a členskými státy, která je nejlepším výchozím bodem pro další nadnárodní demokracii. Tu nelze vystavět jako mnohaúrovňovou kombinaci vet, nýbrž jako systém odpovědnosti na té úrovni, na níž se přijímají výkonná rozhodnutí. Pokud výkonná rozhodnutí přijímají evropské výkonné orgány, konkrétně Komise, musí demokratickou odpovědnost a legitimitu zajišťovat evropský zákonodárný sbor, tedy Evropský parlament a v rozsahu svých legislativních funkcí Rada. A je naopak úkolem národních parlamentů, aby zajistily odpovědnost za rozhodnutí přijímaná na úrovni členských států, včetně úkonů, jež členské státy provádějí v Radě, a jejich legitimitu. Důležitou součástí vztahu založeného na spolupráci, tzv. „Kooperationsverhältnis“, který neustále prosazuji, by měly být rovněž vztahy mezi vnitrostátními parlamenty a Evropským parlamentem.

Právě podle této logiky by se budoucí vývoj měl ubírat směrem k ustavení reformované Komise jakožto výkonného orgánu Unie, včetně její funkce unijní pokladny. Skládala by účty dvoukomorovému zákonodárnému orgánu složenému z Evropského parlamentu jako jedné komory a Rady jako komory druhé. Aby se zajistila náležitá rovnováha mezi tvorbou politiky a funkční nezávislostí Komise, je třeba současný způsob destruktivního vyslovování nedůvěry Komisi nahradit mechanismem konstruktivního vyslovování nedůvěry. Evropská komise by mohla být odvolána pouze v případě, kdy by nadpoloviční většina Evropského parlamentu podpořila jiného předsedu Evropské komise.

Závěrem mi dovolte říci, že v zájmu zajištění plné soudržnosti různých výkonných funkcí na úrovni Unie a jejich účinnosti a také v zájmu jejich demokratické legitimity a odpovědnosti můžeme zvážit další inovace. Ve střednědobém výhledu by se mohla funkce místopředsedy Komise odpovědného za hospodářské a měnové záležitosti a euro sloučit s funkcí předsedy Euroskupiny. Radikálnější změna, jako je splynutí funkce předsedy Evropské komise s funkcí předsedy Evropské rady, by byla nepochybně otázkou dlouhodobějšího vývoje.

Bude-li se evropská integrace a zejména integrace eurozóny vyvíjet dle předpokladů, bude takové sloučení funkcí na místě. Posílí totiž soudržnost a viditelnost politického systému Evropské unie jak uvnitř, tak vně jejích hranic. Můžeme rovněž přistoupit k některým přechodným fázím či dočasným řešením. Dovolte mi však poznamenat, že tyto institucionální změny nás dovedou zdárně do cíle pouze tehdy, dosáhneme-li nejprve nezbytného pokroku v politice a konvergenci politických opatření.

Musíme opět zopakovat: Jde o politiku!

Politici musí začít a až poté mohou přijít institucionální změny, nikoli naopak.

Dámy a pánové,

dovolte mi, abych na závěr připomenul, že evropská integrace bude vždy probíhat krůček za krůčkem. Od začátku jsme si vědomi toho, že „Evropa se nevytvoří najednou, nebo podle jednoho plánu.“ („L’Europe ne se fera pas d’un coup, ni dans une construction d’ensemble.“), jak uvádí Schumanova deklarace.

Tento pragmatický přístup však není a nikdy nebyl v rozporu s úsilím o dosažení vytyčené vize. Naší ambice, našeho snu, „lucidního snění“, jak o něm hovoří německý filozof Peter Sloterdijk.

Jedná se o největší vizionářský projekt v novodobé historii. Disponuje obrovským množstvím energie a představuje nesmírnou inspiraci. Je nevídaně flexibilní. To vše však platí pouze za těchto podmínek: vedení je jednoznačné, spolupráce zralá a evropské politiky jsou v ofenzivě.

A o to půjde také v nadcházejících evropských volbách. Představují nejvhodnější okamžik, kdy hájit hodnoty, jichž jsme dosáhli, a vytvořit konsenzus ohledně toho, jak máme postupovat dále, propagovat Evropu takovou, jaká skutečně je, a hájit představu toho, jaká by mohla být.

Tyto volby jsou nesmírně důležité!

Deset let jsem v čele Evropské komise usiloval o to, abych přispěl k základům pragmatické, soudržné a odolné Evropské unie. Přestože reakce Evropské unie možná ne vždy odpovídala svým prvotním ambicím, věřím tomu, že Komise hrála a bude i nadále hrát zásadní úlohu.

Snažili jsme se o zachování jednotné, otevřené a silnější Evropy. Evropa je silnější, neboť hospodářství členských států se stávají konkurenceschopnější, aby dokázala čelit celosvětové konkurenci. Je silnější, protože jsme neuvěřitelně posílili hospodářskou a finanční správu na úrovni EU.

Na těchto základech lze stavět dál. Jsme součástí jedinečného projektu. Projektu, který nutně potřebujeme. Projektu, na nějž můžeme být pyšní.

Měl jsem to privilegium, že jsem se mohl podílet na řešení jedněch z nejzávažnějších hrozeb v historii Evropské unie. Měl jsem tu čest zahájit některé reformy, jež vycházejí ze zkušeností, jichž jsme během takových událostí nabyli. Skutečné zásluhy si však všichni zúčastnění připíší ne za to, že tyto nezbytné snahy započali, ale za to, že je dovedou ke zdárnému konci.

Pokračujme tedy v práci.

Dejme se do „každodenní reformy“ („la réforme de tous les jours“).

A využijme k tomu to, co jeden z mých předchůdců François-Xavier Ortoli nazýval „každodenní odvahou“ („le courage de chaque jour“).

Pro lidi jako jsem já a jako jste, jak doufám, i vy, pro lidi, kteří sdílí tuto vášeň, tuto lásku k Evropě, se tohoto úkolu zhostěme s jedním cílem: vytvořit takové životní podmínky, v nichž by mohl každý Evropan vést slušný život. Protože v konečném důsledku důležité nejsou koncepce, ani čísla, ani ekonomika. Důležité jsou hodnoty. A já věřím tomu, že Evropa reprezentuje právě hodnoty míru, svobody a solidarity.

Děkuji vám za pozornost.

1 :

Jsme součástí Evropy a v Evropě se všichni zachráníme nebo ztratíme.

2 :

Sdělení Komise ze dne 30. května 2012 „Akce pro stabilitu, růst a zaměstnanost“.


Side Bar

My account

Manage your searches and email notifications


Help us improve our website