Navigation path

Left navigation

Additional tools

Proč dnes potřebujeme Spojené státy evropské

European Commission - SPEECH/12/796   08/11/2012

Other available languages: EN FR DE DA ES NL IT SV PT FI EL ET HU LT LV MT PL SK SL BG RO

Evropská komise

Viviane Redingová

místopředsedkyně Evropské komise,

komisařka EU pro spravedlnost, základní práva a občanství

Proč dnes potřebujeme Spojené státy evropské

Středisko evropského práva na univerzitě v Pasově / Passau

8 listopad 2012

„Kdo chce opravdu vytvořit trvale vyrovnané rozpočtové politiky, ten potřebuje evropského ministra financí, který by byl odpovědný Evropskému parlamentu a měl by jasné pravomoci pro zásah vůči členským státům. Libovůle ratingových agentur proti tomu jistě nemůže nabídnout žádnou náhradu.“

„V Maastrichtu nás chtěli přesvědčit o tom, že můžeme založit měnovou unii a novou světovou měnu, aniž bychom zároveň vytvořili Spojené státy evropské. To byl omyl a tento maastrichtský omyl musí být dnes napraven, pokud chceme i nadále žít ve stabilní a ekonomicky prosperující Evropě.“

„Já dnes spatřuji nebezpečí především v tom, že ESM i rozpočtový pakt jsou improvizovanými nástroji mimo oblast působnosti evropských smluv. Kvůli krizi nešlo jednat jinak, bylo zapotřebí rychle zasáhnout. Z hlediska parlamentní demokracie však tyto nástroje nemohou a nesmějí být trvalým řešením.“

„Pro tato rozhodnutí na evropské úrovni musí být zavedena demokratická a rovnocenná kontrola na evropské úrovni. Proto se přimlouvám za to, aby byly jak rozpočtový pakt, tak i ESM převedeny do evropských smluv, a podléhaly tak kontrole Evropského parlamentu.“

„Přála bych si, aby se stalo pravidlem, že v budoucnu komisař bude nejprve zvolen členem Evropského parlamentu. To by ještě prohloubilo demokratickou legitimitu ‚Evropské vlády‘.“

„Výraz ‚Spojené státy evropské‘ považuji po zralé úvaze za nejvhodnější k tomu, aby získal široké přijetí, ale také za pojem, který dokáže nejpřesněji vystihnout výslednou žádoucí podobu Evropské unie.“

„Evropa potřebuje dvoukomorový systém, jako tomu je v USA. Jednoho dne možná budeme dokonce potřebovat přímo voleného předsedu Evropské komise.“

„Já považuji Spojené státy evropské za správnou vizi, která pomůže překonat jednak současnou krizi, ale především napravit nedostatky Maastrichtské smlouvy. Nenechám si totiž jakožto evropská křesťanská demokratka diktovat svou vizi budoucnosti od britských euroskeptiků!“

Vážený pane prezidente,
milí studenti pasovské univerzity,
vážený pane poslanče, milý Manfréde,
vážené paní profesorky a vážení páni profesoři,
vážené dámy, vážení pánové,

velmi mne těší, že dnes smím být zde s Vámi na univerzitě v Pasově. V Pasově jsem poprvé a musím se přiznat, že na mne Vaše město udělalo velký dojem: moderní univerzita přímo na břehu řeky Inn s výhledem do Rakouska, bezpočet blízkých hospůdek, a to vše hned u hranic s Českou republikou – člověk by nejradši znovu usedl do studentských lavic!

Nyní už také dobře chápu, proč máme u nás v Bruselu tolik absolventů pasovské univerzity, kteří se coby právníci a ekonomové s velkým nasazením podílejí na dalším budování Evropy. Tady v Pasově, v těsném sousedství tří zemí, nemá člověk téměř jinou volbu než se stát Evropanem! Tomu já, která pocházím z Lucemburska, velmi dobře rozumím. U nás doma jsou hranice něčím každodenním. Pro občany Lucemburska je Evropa prakticky každodenní zkušeností. Ne náhodou byla Schengenská dohoda o volném pohybu osob v Evropě podepsána v roce 1985 u nás v Lucembursku, na lodi na řece Mosele, přímo na hranici mezi Lucemburskem, Francií a Německem. Cítím se proto u Vás v Pasově, v tomto krásném městě ležícím na soutoku tří řek, tak trochu jako u nás doma.

Za moji dnešní návštěvu zde v Pasově vděčím na prvním místě pozvání Manfreda Webera, poslance Evropského parlamentu, se kterým v Bruselu a Štrasburku úzce spolupracuji na otázkách evropské politiky v oblasti práva a vnitřních věcí. Oba jsme se v posledních měsících společně zasazovali za posílení volného pohybu po celé Evropě, na němž se členské státy dohodly v Schengenské dohodě. Právo na volný pohyb a pobyt v EU je pro 48 % evropských občanů tím nejdůležitějším občanským právem. Nesmíme proto připustit, aby se v dobách krize znovu z populistických důvodů uvnitř Evropy vztyčovaly závory!

Můj dík patří také Středisku evropského práva při univerzitě v Pasově, které dnešní setkání spoluorganizovalo. Jako komisařka EU pro spravedlnost jsem také odpovědná za občanství Unie, a proto si zvláště cením skutečnosti, že Středisko evropského práva již více než deset let provozuje takzvané „Centrum občanů Unie“. Toto centrum je zde v regionu spolehlivým pomocníkem občanů při řešení každodenních problémů přeshraniční povahy. Smí si zubař z Pasova otevřít ordinaci na rakouské straně řeky Inn? Má žena z Maďarska, která žije a pracuje v Dolním Bavorsku, nárok na německou podporu v nezaměstnanosti? A co pasovský student s německým pasem, který bydlí na rakouské straně řeky Inn? Smí se tam zúčastnit voleb do Evropského parlamentu? To vše jsou dotazy, k nimž centrum občanům zdarma poskytne první právní pomoc. Takto se buduje Evropa, velmi konkrétním způsobem, a takto se také vytváří dobrá pověst univerzity v Pasově – zvláště když se tyto zkušenosti s prací pro občany pak odrazí přímo v akademické práci a výzkumu, jak je to na univerzitě v Pasově běžné, a to způsobem hodným následování.

Vážené dámy a pánové,

Tématem mé dnešní přednášky jsou Spojené státy evropské. Spojené státy evropské – to je silná, ambiciózní a jistě kontroverzní vize budoucnosti našeho kontinentu. Jsem si jistá, že nás po přednášce čeká ostrá diskuse k tvrzení, které zde chci obhajovat: totiž že naším východiskem z finanční a dluhové krize je jedině cesta směrem ke Spojeným státům evropským. Na tuto diskusi s Vámi se těším již nyní. Právě v době krize považuji za naprosto zásadní, abychom si otevřeně a upřímně vyměnili názory na to, jaké možnosti dnes Evropa má. Přiznejme si to: vždycky existuje více řešení a je na odpovědnosti demokraticky zvolených politiků, aby tato alternativní řešení jasně a zřetelně pojmenovali a vysvětlili. Občané mají právo na jasnou volbu. Ať jde o volby do Spolkového sněmu, do zemských sněmů nebo o volby do Evropského parlamentu v roce 2014.

Během mého projevu Vám nejprve vysvětlím, odkud pojem Spojených států evropských pochází a co znamená. Poté si dovolím popsat, proč se politici v posledních dvaceti letech tohoto pojmu báli asi tak jako čert kříže. A na závěr objasním, jak je to možné, že dnes jsou Spojené státy evropské najednou opět na pořadu politických diskusí.

Tak tedy: Odkud se tu vlastně vzala tato vize Spojených států evropských a co znamená?

V průběhu dějin se objevila celá řada slavných osobností, které o Spojených státech evropských mluvili a snili: od George Washingtona přes Napoleona Bonaparta a Giuseppe Mazziniho po Richarda Coudenhove-Kalergiho. Tuto vizi však nejjasněji a naprosto konkrétně zformuloval především francouzský spisovatel Victor Hugo.

Jeho představu lze pochopit pouze na pozadí zmatků evropských dějin 19. století, které Victor Hugo prožil na vlastní kůži: opakující se války mezi Německem a Francií, vynucený Hugův exil na Normanských ostrovech kvůli jeho odporu proti Napoleonovi III., traumatické připojení Alsaska-Lotrinska Německem po válce v letech 1870–1871 a nakonec Hugovo aktivní zapojení do namáhavých začátků mladé třetí francouzské republiky. Victor Hugo měl v této době pochopitelnou touhu po míru a demokracii na evropském kontinentě. Na Pařížském kongresu, který se konal v polovině 19. století, zformuloval svoji představu Spojených států evropských takto:

„Přijde den, kdy Vám zbraně vypadnou z rukou! Přijde den, kdy válka mezi Paříží a Londýnem, mezi Petrohradem a Berlínem, mezi Vídní a Turínem bude stejně absurdní jako válka mezi Rouen a Amiens a mezi Bostonem a Filadelfií. Přijde den, kdy se Vy, Francie, Rusko, Itálie, Anglie, Německo a všechny národy kontinentu spojíte do vyššího společenství a bez ztráty zvláštností Vaší slavné jedinečnosti založíte mezi sebou velké evropské bratrství …

Přijde den, kdy zmizí všechna bojiště a zůstanou jen trhy překypující volným obchodem a duch, který je otevřený novým myšlenkám. Přijde den, kdy volební lístky odstraní kulky a bomby a nahradí je všeobecné volební právo národů a rozhodnutí vynášená velkým suverénním senátem, který pro Evropu bude znamenat totéž, co pro Anglii parlament a pro Francii Národní shromáždění. Přijde den, kdy děla budou patřit do muzeí a dětem budeme muset vysvětlovat, k čemu že tu vlastně byla. Přijde den, kdy si dvě obrovská seskupení, Spojené státy americké a Spojené státy evropské navzájem přes oceán podají ruce a budou si vyměňovat své výrobky, obchodovat spolu a obohacovat se svým průmyslem, uměním a myšlenkami. […] A ten den na sebe nenechá dlouho čekat. Žádných 400 let, náš svět se rychle mění.“

Z uvedených slov je zřejmé, že Hugova vize Spojených států evropských je především vizí mírovou. Současně však také demokratickou, jak lze vyčíst z jeho raných úvah o všeobecném volebním právu a velkém parlamentním shromáždění zahrnujícím celou Evropu. V neposlední řadě se Hugo velmi zřetelně dotýká jedné zásadní aspirace, jejíž kořeny sahají hluboko do evropské historie a jež se dodnes projevuje v každé diskusi o silnější integraci Evropy a pro mě osobně je zvláště důležitá: národy Evropy se mají spojit do vyššího společenství a mezi sebou uzavřít velké evropské bratrství, aniž by přitom přišly o svou zvláštnost či svou slavnou jedinečnost. „Společně v rozmanitosti“ – toto evropské motto, které bylo v roce 2003 výslovně zakotveno v Ústavní smlouvě EU, je živé již u Victora Huga.

Hugovo přání, aby Evropa získala stejnou ústavní strukturu, jaká již tehdy existovala na druhé straně Atlantiku, je víc než pochopitelné. V polovině 19. století byly totiž Spojené státy americké kromě Švýcarska jedinou zemí na světě, jež byla nejdříve konfederací a později federací původně suverénních a velmi rozdílných samostatných států ležících mezi státy Maine a Louisiana. Kromě toho představovaly Spojené státy vedle Švýcarska jedinou stabilní demokracii v rámci celého tehdejšího světa. Spojené státy americké se z pohledu demokratického pacifisty Huga hodily téměř ideálně jako model jeho utopické vize budoucí sjednocené Evropy.

Je to tato původně pacifisticko-demokratická motivace Victora Huga, která nám pomáhá pochopit, proč jeho myšlenka Spojených států evropských našla zvláště velkou politickou odezvu po hrůzných zkušenostech Evropy, jež učinila během první světové války a jež s ní otřásly o to více v průběhu evropské katastrofy druhé světové války.

Může nás skutečně ještě překvapit, že již v roce 1942 Altierio Spinelli, člen italského hnutí odporu a později jeden z otců zakladatelů Evropských společenství, postavil ve svém manifestu z Ventotene proti tehdejší zkušenosti s válkou a totalitními režimy vizi demokratických Spojených států evropských, do nichž dokonce – což je pro rok 1942 více než pozoruhodné – zahrnul demokratické, denacifikované Německo? Přijde nám ještě zvláštní, že německý křesťanský demokrat Konrad Adenauer po válce, nacistické diktatuře a věznění Gestapem veřejně usiloval o začlenění Spolkové republiky Německo do Spojených států evropských, které ve svých vzpomínkách označuje jako „nejlepší a nejtrvalejší zajištění bezpečnosti západních sousedů Německa“? Či nám připadá divné, že Lucemburčan Joseph Bech, který byl v letech 1940 až 1945 ministrem zahraničních věcí exilové vlády tehdy nacisty okupovaného velkovévodství, odvodil svoji představu Evropy přímo z vize Spojených států evropských, jak zdůraznil ve svém projevu při příležitosti přijetí ceny Karla Velikého v roce 1960?

Zcela zvláštní pozornost si však v této souvislosti zaslouží slavný projev britského ministerského předsedy Winstona Churchilla pronesený v Curychu. Na univerzitě v Curychu v roce 1946 popsal Churchill tehdejší situaci v Evropě bez jakéhokoli přikrášlování: jako kontinent, který se po další bratrovražedné válce nacházel v troskách a kterému nyní zbývala pouze jedna možnost, jak svým občanům opět zajistit mír, bezpečí, svobodu a blahobyt: „We must build a kind of United States of Europe“, tak zněla Churchilova výzva adresovaná evropským vládám. Základem Spojených států evropských měla být podle Churchilla zásada, že malé národy mají stejnou váhu jako ty velké – což je myšlenka, u níž jako občanka Lucemburska pro jednou výjimečně a zcela bezvýhradně souhlasím s britskou představou Evropy. Za první, bezpodmínečný krok k usmíření rodiny evropských národů považoval Churchill správně již tehdy partnerství Francie a Německa. Mimochodem Velká Británie členem Spojených států evropských být neměla. Ta tehdy spravovala své vlastní Společenství národů (Commonwealth), které v sobě spojovalo státy z celého světa. „Let Europe arise!“, s tímto plamenným zvoláním uzavřel Churchill svůj curyšský projev.

Samozřejmě že je možné říci: dobrá, ale to všechno byla první poválečná generace. A na tu přece čekalo brzké vystřízlivění, co se Spojených států evropských týče. Nejpozději 30. srpna 1954 to přece muselo dojít i těm nejzatvrzelejším nadšencům pro evropskou federaci. Tehdy, jak je známo, odmítlo francouzské Národní shromáždění ratifikovat Smlouvu o Evropském obranném společenství. Tím také již nemohlo dojít k ratifikaci paralelně vyjednané Smlouvy o Evropském politickém společenství – což je první, velmi poučný ústavní dokument týkající se politicky sjednocené Evropy. Člověk by řekl, že nejpozději v této chvíli se musely rozplynout vzdušné zámky generace poválečných politiků o založení Spojených států evropských.

K tomu však nedošlo. Jen o několik let později, v roce 1957, došlo k novému pokusu. Římské smlouvy se staly základem Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii. Samozřejmě, tehdy to vypadalo, že se jedná o čistě hospodářskou a technickou spolupráci, o „účelový spolek funkční integrace“, jak to tehdy popsal německý právník Hans Peter Ipsen. Spolupráce týkající se více politických otázek byla po špatných zkušenostech z roku 1954 vědomě ponechána stranou. Pevným přesvědčením zakládajících států EHS přesto zůstalo, že prostřednictvím hospodářského sdružení v rámci společného trhu postupně dojde k tak silné faktické soudržnosti, že zprvu omezená integrace nutně přeroste do další integrace politické. Takový „spill over“ by pak podle představ otců zakladatelů Římských smluv vedl přímo k federální formě vlády, a tím k založení Spojených států evropských.

Takto to viděl například Walter Hallstein, první předseda Komise, když ve své knize s výmluvným názvem „Nehotový spolkový stát“ („Der unvollendete Bundestaat“) popsal stav Evropských společenství. Tak to rovněž viděly dvě velké celonárodní německé strany. Cíl „Spojených států evropských“ byl do roku 1992 výslovně uveden ve stranickém programu CDU. SPD převzala tento požadavek již v roce 1925 do svého Heidelberského programu, který platil až do roku 1959.

Tato vize se těšila oblibě i uvnitř evropských stranických uskupení. Jacques Santer, tehdejší křesťansko-demokratický předseda vlády Lucemburska, který byl předtím stranickým předsedou Evropské lidové strany, dne 8. listopadu 1988 prohlásil:

„My křesťanští demokraté z Evropské lidové strany chceme, aby se z Evropského společenství staly Spojené státy evropské.“

Největším zastáncem této vize byl vedle lucemburských křesťanských demokratů bezpochyby německý spolkový kancléř Helmut Kohl. Hans-Peter Schwarz popisuje velmi plasticky ve své před několika týdny zveřejněné biografii Helmuta Kohla, s jakou rozhodností Kohl v této otázce vystupoval. Vyjednávání o Maastrichtské smlouvě pro něj probíhala zcela ve znamení Spojených států evropských. Zatímco jiní politici soustředili svou pozornost výhradně na vládní konferenci o hospodářské a měnové unii a postavení Evropské centrální banky, vybízel Kohl stále znovu k dosažení většího pokroku na paralelně svolané vládní konferenci zabývající se politickou unií. Pro Kohla byly obě vládní konference stejně důležité. Měnová unie a politická unie pro něj znamenaly dvě strany jedné mince.

Dne 31. května 1991, krátce po podepsání Maastrichtské smlouvy, prohlásil Kohl před spolkovým předsednictvem CDU „Spojené státy evropské“ za cíl, jenž je nezvratitelný – a to přesto, že novou smlouvou bylo nakonec dosaženo jen unie měnové, a nikoli politické, jak Kohl doufal. Dne 3. dubna 1992 ocenil Kohl dosažení Maastrichtské smlouvy v jednom ze svých projevů takto (cituji):

„V Maastrichtu jsme položili základní kámen k dokončení Evropské unie. Smlouvou o Evropské unii je zahájena nová, rozhodující etapa procesu sjednocování Evropy, který  zanedlouho povede k vytvoření toho, o čem snili otcové zakladatelé moderní Evropy po skončení poslední války: Spojených států evropských.“

Jasněji se to vyjádřit nedá: v Maastrichtu byl učiněn velký krok k vytvoření společné evropské měny. Logicky další krok měl brzy následovat: vytvoření politické unie, jež by vedla k založení Spojených států evropských.

K tomu však nedošlo. Naopak sen o Spojených státech evropských se rozplynul krátce nato. Lze říci, že po roce 1993 se tento pojem prakticky přestal používat. Ani Helmut Kohl jej již nevyslovil.

Jak došlo k této změně smýšlení? Hlavním důvodem byl zvláštní kompromis, který vyjednaly členské státy v roce 1991 v Maastrichtu za účelem vytvoření měnové unie. Členské státy se nakonec dohodly na vytvoření měnové unie bez paralelního politického sjednocení. Lze to považovat za ztroskotání přání a představ Helmuta Kohla, ale i mnoha dalších evropských politiků právě ze zemí Beneluxu, kteří takovou paralelní politickou unii prosazovali. V Maastrichtu se prosadila jiná koncepce. Byla vytvořena nezávislá Evropská centrální banka. Nevznikla však žádná evropská ekonomická vláda. Mocnému prezidentovi ECB nebyl jako partner vybrán žádný evropský ministr financí, ale 17 ministrů financí z jednotlivých států. Existuje společná evropská měna, ale neexistuje žádný významný společný evropský rozpočet, který by bylo možné použít pro hospodářsko-politické účely.

Toto asymetrické uspořádání Maastrichtské smlouvy bylo výsledkem historického propojení dvou politických proudů. Jedním z nich byl neoliberalismus, který byl na počátku 90. let 20. století po celém světě „v módě“ a ke kterému se hlásilo mnoho hlav a předsedů vlád evropských států. Pro neoliberální smýšlení byla asymetrická konstrukce Maastrichtské smlouvy přímo ideální. Tato konstrukce totiž posilovala trhy a oslabovala politiku. Jednotná měna měla být stabilizována pouze prostřednictvím tržní disciplíny stanovené ve Smlouvě. Hospodářské nebo finančně politické řízení na evropské úrovni by podle názoru neoliberálů způsobilo pouze škodlivé deformace trhu. Skutečnost, že členské státy měly i nadále své samostatné a vzájemně odlišné vnitrostátní politiky pro oblast hospodářství, rozpočtu, řízení a sociální oblast, nebyla podle neoliberální doktríny slabostí, ale naopak dokonce úspěchem Maastrichtské smlouvy. Takto totiž musela být politická rozhodnutí v těchto oblastech přijímána v rámci „soutěže mezi systémy“ jednotlivých států.

Tento tehdy převažující neoliberální myšlenkový směr se v Maastrichtu setkal s představami těch, kteří se k přenosu kompetencí v měnové unii stavěli v zásadě skepticky a i v ostatních oblastech prosazovali co možná největší suverenitu jednotlivých států. Například britská vyjednávací delegace trvala v Maastrichtu na tom, aby bylo z návrhu podmínek Smlouvy o politické unii vyškrtnuto slovo „federální“. Pro příznivce Spojených států evropských to byla drtivá porážka.

V důsledku historického setkání neoliberalismu na jedné straně a prosazování suverenity jednotlivých států na straně druhé tak v Maastrichtu nevznikly Spojené státy evropské, ale jen nedokončená unie. V Německu představoval definitivní potvrzení tohoto vývoje rozsudek spolkového ústavního soudu o Maastrichtu z roku 1993. Z tohoto rozsudku totiž jasně vyplývá, že i podle Maastrichtské smlouvy zůstávají členské státy „pány smluv“ a Německo by v případě nutnosti mohlo z měnové unie zase vystoupit. Pro zastánce jak neoliberálního, tak i suverenistického přístupu to znamenalo triumf. „Konec myšlenky na superstát. Spojené státy evropské nevzniknou“ – těmito slovy shrnul své závěry o Maastrichtské smlouvě ve spise z roku 1994 německý liberálně-konzervativní filozof Herrmann Lübbe.

Helmut Kohl však tento výsledek přijal s velkou lítostí. Autor jeho životopisu Hans-Peter Schwarz píše, že Kohl po rozsudku ústavního soudu o Maastrichtu pojem „Spojené státy evropské“ již nikdy na veřejnosti nepoužil. Na zasedání představenstva CDU v roce 1994 prý však ještě jednou poznamenal, že tento pojem po celá desetiletí „miloval“.

Já jsem tuto atmosféru, která tehdy panovala v Evropské lidové straně, jež spojuje evropské křesťansko-demokratické strany, zažila na vlastní kůži. Zhruba ve stejné době, kdy probíhala jednání o Maastrichtské smlouvě, začaly rozhovory o přijetí italské pravicově konzervativní strany „Forza Italia“ a britských konzervativců (toryů) do Evropské lidové strany (EPP). To mělo z EPP učinit na dlouhou dobu nejsilnější frakci v Evropském parlamentu. Tento mocensko-politický cíl byl však uskutečněn za vysokou cenu: EPP musela na oplátku akceptovat, že ze stanov strany byl vyškrtnut cíl křesťanské a federální Evropy a vize Spojených států evropských. Ještě si živě vzpomínám na tehdejší diskuse, při nichž se střetávalo křesťansko-demokratické přesvědčení s mocensko politickým kalkulem. Spolu se skupinou křesťanských demokratů z Belgie, Nizozemska a Lucemburska jsem tehdy hlasovala proti této nové orientaci EPP. S ostatními lidmi stejného smýšlení jsme tehdy sepsali křesťansko-demokratickou Aténskou deklaraci. Ale neuspěli jsme. Mocenská politika byla důležitější než představy zakladatelů evropského sjednocení.

Tato maastrichtská zkušenost dokládá, proč každý, kdo byl tehdy při tom – a jedná se ještě stále o značnou část aktivní generace politiků – popisuje svou vizi o budoucnosti Evropy většinou takto rezignovaně: „V mládí jsem snil o Spojených státech evropských. Dnes již vím, že je prostě nelze vytvořit. Musíme být realisty.“ Tento odevzdaný postoj ještě zesílil v roce 2005 po neúspěchu Evropské ústavní smlouvy, která byla posledním pokusem přetvořit maastrichtskou Evropskou unii alespoň částečně v politickou unii – neprošla v referendech ve Francii a v Nizozemsku, přestože 18 států tuto smlouvu úspěšně ratifikovalo a dva z nich (Lucembursko a Španělsko) ji schválily i prostřednictvím referenda. „Maastricht měl být naší ústavou“, povzdechl si náš lucemburský předseda vlády Jean-Claude Juncker v roce 2001, u příležitosti desátého výročí Maastrichtské smlouvy.

Když se občané nás, politiků, dnes ptají: „Co se stane s Evropou?“ nebo „Kam směřuje sjednocování Evropy?“, dáváme jim obvykle vyhýbavé odpovědi. „Nechceme žádný superstát“ – to je většinou první věta, kterou říkáme ze strachu, že bychom mohli být neoliberály, zastánci suverenity nebo německým ústavním soudem špatně pochopeni. Obvykle se pak řekne: „Víte, EU je osobitým uskupením.“ „Nechceme žádný evropský spolkový stát, ale konfederativní nebo federativní sdružení“ nebo „spolek národních států“.

Po svých dlouholetých zkušenostech mám pro takové vyhýbavé pojmy velké porozumění, i když si při nich odborníci na ústavní právo jistě budou rvát vlasy. Musím přiznat, že já sama jsem se v minulých letech často musela uchýlit k takovým floskulím. V dnešní době však pociťuji, že občané tyto vyhýbavé odpovědi čím dál více kritizují jako „chození kolem horké kaše“ a nepřesvědčují je. Neboť, jak mi nedávno jeden občan napsal ve svém e-mailu po jednom setkání na radnici v Rakousku: „Jak se mám jako občan s tímto Vámi tak vychvalovaným evropským projektem ztotožnit, když mi nikdo upřímně neřekne, kam směřuje? Když Evropu definujete stále tak technokraticky a komplikovaně, nedivte se, že Vás považujeme za technokraty!“ Tento občan, dámy a pánové, se moc nemýlí. Dokonce má pravdu.

A proto je na čase, abychom i přes bolestné zkušenosti s Maastrichtem pojem Spojených států evropských dnes znovu oživili. Již několik měsíců totiž tyto Spojené státy evropské prožívají své znovuzrození. V souvislosti se současnou krizí se najednou pro vytvoření Spojených států evropských velmi naléhavě vyslovuje mnoho významných politických osobností ze všech politických stran. Mezi křesťanskými demokraty je to například spolková ministryně práce Ursula von der Leyen a můj kolega komisař Günter Oettinger, mezi sociálními demokraty je to bývalý rakouský spolkový kancléř Alfred Gusenbauer a mezi liberály spolkový ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle a také Daniel Cohn-Bendit, výřečný předseda frakce evropských Zelených. Francouzské sdružení podniků MEDEF zahájilo vloni dokonce regulérní kampaň ve prospěch Spojených států evropských. A, jak asi víte, já sama jsem se v různých svých projevech a článcích od začátku tohoto roku vyjadřovala výslovně ve prospěch federální podoby Spojených států evropských. Samozřejmě se často najdou oponenti. Například Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu, a Volker Kauder, předseda frakce CDU v německém Bundestagu, veřejně varují před myšlenkou učinit po špatných zkušenostech z minulosti Spojené státy evropské znovu politickým cílem. Jejich názor je oprávněný. Ale nic nemění na tom, že tento pojem a diskuse o něm jsou dnes znovu na pořadu jednání. A to je dobře.

Důvodem je samozřejmě současná finanční a dluhová krize. Evropa v dobách krize vždy nacházela sílu k novým integračním posunům. Jsem přesvědčena o tom, že tomu tak bude i tentokrát a že Evropa může vyjít z této krize posílena. Současná krize má přitom pro koncepci federální Evropy velký význam. Jasně totiž ukazuje, že asymetrické uspořádání měnové unie, které vytvořili neoliberálové spolu se zastánci suverenity v Maastrichtské smlouvě, není trvale udržitelné.

Vážené dámy a vážení pánové,

jak můžeme ještě nyní věřit, že pouze tržní disciplína a právní předpisy budou i nadále zajišťovat vyrovnané veřejné rozpočty, poté, co jsme 20 let sledovali, jak ani trh, ani nejpřísnější právní předpisy nebyly schopny účinně zabránit přemrštěné dluhové politice všech členských států (Německo bylo bohužel po dlouhou dobu obzvlášť neslavným příkladem)? Kdo chce opravdu vytvořit trvale vyrovnané rozpočtové politiky, ten potřebuje evropského ministra financí, který by byl odpovědný Evropskému parlamentu a měl by jasné pravomoci pro zásah vůči členským státům. Libovůle ratingových agentur proti tomu jistě nemůže nabídnout žádnou náhradu.

Můžeme vážně věřit tomu, že lze provádět evropskou hospodářskou politiku zaměřenou na růst, aniž by Evropská unie disponovala rozpočtovými prostředky v objemu, který stojí za zmínku? V Evropě se nyní přeme o to, zda mají být na úrovni EU v Bruselu vynaloženy společné finanční prostředky v objemu 1 % HDP nebo 1,05 % evropského HDP, a pak se divíme, že my Evropané máme větší problémy než USA, když chceme mobilizovat síly pro růst na našem kontinentu. USA disponují ve Washingtonu federálním rozpočtem v objemu asi 35 % amerického HDP!

Dámy a pánové,

je opravdu tak zvláštní, že se USA v současné době nepotýkají s žádnou krizí důvěry v americký dolar, i když jejich zadlužení je vyšší než u většiny evropských států, schodek jejich veřejných financí je výrazně vyšší než ve státech eurozóny a některé regiony USA v minulých letech musely vyhlásit bankrot? Ne, zvláštní to není. V USA totiž na rozdíl od Evropy nikdo nepochybuje o tom, že USA i přes všechny ekonomické a fiskální problémy zůstanou pohromadě jako federace. Nikdo nepochybuje o tom, že Minnesota zůstane součástí USA, i když tento stát musel v červenci 2011 vyhlásit platební neschopnost. Kurs amerického dolaru se při této zprávě ani nepohnul, i když je hospodářský význam Minnesoty pro USA zhruba stejně velký jako hospodářský význam Řecka pro Evropskou unii.

V Maastrichtu nás chtěli přesvědčit o tom, že můžeme založit měnovou unii a novou světovou měnu, aniž bychom zároveň vytvořili Spojené státy evropské. To byl omyl a tento maastrichtský omyl musí být dnes napraven, pokud chceme nadále žít ve stabilní a ekonomicky prosperující Evropě. A je dobře, že to hlavy států a předsedové vlád většiny členských států již pochopili. V roce 2010 započal proces, jehož důsledkem bude zásadní přestavba evropské měnové unie. Evropská rada pracuje v těchto dnech na základě zprávy předsedů evropských orgánů na čtyřech nových stupních integrace, kterými jsou:

  • evropská bankovní unie s centrálním evropským bankovním dohledem,

  • evropská fiskální unie se silnějšími mechanismy kontroly nad vnitrostátními rozpočty na jedné straně a vytvořením vlastní evropské finanční kapacity na straně druhé,

  • evropská hospodářská unie, v jejímž rámci budou společná ekonomická, daňová a sociálně politická rozhodnutí přijímána častěji než dříve,

  • a konečně politická unie.

Tento proces s sebou nese příležitosti, ale i rizika. Bezpochyby představuje šanci dohnat nyní to, co bylo v roce 1991 v Maastrichtu zanedbáno, tedy teď na politické úrovni dokončit onu nedokončenou unii. Zároveň však existuje nebezpečí, že se znovu omezíme jen na několik hospodářských a fiskálně politických reforem a onen důležitý celkový cíl, tedy přesvědčivou, silnou a demokratickou politickou unii, opět necháme přijít zkrátka. V těchto dnech se v některých hlavních městech objevují tendence, které představují podle mého názoru důvod k vážným obavám.

Abych to vysvětlila jasně: v posledních třech letech bylo vyvinuto značné úsilí ke stabilizaci naší měnové unie. Nový Evropský mechanismus stability (ESM), který může aktivovat až 500 miliard EUR, aby v případě nutnosti zajistil stabilitu států eurozóny, je historickým úspěchem. To platí rovněž pro evropský rozpočtový pakt, na jehož základě se 25 evropských států zavázalo k vyrovnaným veřejným rozpočtům a k vnitrostátním dluhovým brzdám. Také činnost Evropské centrální banky má pro zachování stability naší evropské měny dalekosáhlý význam. Ale buďme upřímní: to vše jsou bezpochyby důležitá opatření pro překonání krize. Mohou nám poskytnout čas, ale rozhodně nemohou nahradit trvalou stabilizaci vratké konstrukce Maastrichtské smlouvy.

Já dnes spatřuji nebezpečí především v tom, že ESM i rozpočtový pakt jsou improvizovanými nástroji mimo oblast působnosti evropských smluv. Kvůli krizi nešlo jednat jinak, bylo zapotřebí rychle zasáhnout. Z hlediska parlamentní demokracie však tyto nástroje nemohou a nesmějí být trvalým řešením. V této souvislosti budou na evropské úrovni přijímána zásadní rozhodnutí o hospodářské, finanční a sociální orientaci politik v jednotlivých státech eurozóny. Tato rozhodnutí vyžadují každodenní účinnou demokratickou kontrolu. Jsem přesvědčena, že toto nelze uskutečnit na mezivládních setkáních ministrů a tajemníků jednotlivých států, na něž individuálně a pouze v omezené míře dozírá 17 vnitrostátních parlamentů. Pro tato rozhodnutí na evropské úrovni musí být zavedena demokratická a rovnocenná kontrola na evropské úrovni. Proto se přimlouvám za to, aby byly jak fiskální pakt, tak i ESM převedeny do evropských smluv, a podléhaly tak kontrole Evropského parlamentu.

Jedna důležitá demokratická zásada zní: „No taxation without representation“. Tuto zásadu bychom měli při budoucím utváření Evropy brát velmi vážně. Silnější integrace Evropy do podoby opravdové hospodářské a měnové unie bude vyžadovat, aby byla velmi citlivá rozhodnutí v budoucnosti přijímána na evropské úrovni. Tato rozhodnutí nesmí být ponechána jen na „trojkách“ nezávislých finančních expertů. Pokud má být Irsku nařízeno, aby v zájmu naléhavě nutné konsolidace svých veřejných financí poprvé ve své historii zavedlo poplatky za zásobování vodou, mělo by být takové rozhodnutí nejen věcně správné, ale mělo by získat rovněž demokratickou legitimitu prostřednictvím Evropského parlamentu. To platí obdobně pro bruselská ustanovení pro privatizaci v Řecku, indexaci mezd v Lucembursku nebo odloučení manželů v Německu – tyto otázky byly již letos předmětem evropského semestru. Zda jsou taková ustanovení správná nebo špatná, musí být dle mého názoru odpovědně a transparentně projednáno v Evropském parlamentu.

To vše vyžaduje reformy Evropské unie, které do značné míry přesahují oblast fungování měnové unie. Nezbytné je zásadním způsobem politicky a demokraticky prohloubit stávající Evropskou unii. V diskusních dokumentech, které v současnosti kolují v evropských hlavních městech, se o této otázce hovoří bohužel zatím jen nesměle, někdy v rámci kapitoly „Politická unie“. Myslím si, že v této otázce musíme být mnohem ctižádostivější, pokud nechceme opakovat maastrichtské pochybení. Potřebujeme jasnou a ambiciózní vizi pro budoucnost našeho kontinentu, pro silnou a demokratickou Evropu, která je něčím mnohem důležitějším než jen velkým trhem a stabilní měnou.

Předseda Komise Barroso vyzval v září ve svém projevu o stavu Unie k tomu, abychom se v této diskusi o politické budoucnosti Evropy nebáli žádných slov a pojmů a formulovali své představy jasně a odvážně. Otevřenost považuji za obzvláště důležitou, pokud chceme, aby občané naši vizi přijali.

Chtěla bych v této souvislosti uvést jeden příklad: všichni jste si již dávno zvykli na to, že orgán výkonné moci v Bruselu se jmenuje „Evropská komise“. Ale přemýšleli jste již nad tím, jak to zní pro občana? V Bruselu rozhodují komisaři – to a priori evokuje technokracii a byrokracii, a nikoli politická a demokraticky legitimní rozhodnutí. Není tedy divu, že takový starosta bavorské obce se nedokáže s rozhodnutími této bruselské „komise pro hospodářskou soutěž“ ztotožnit. Spolková kancléřka Angela Merkelová vyzvala na začátku tohoto roku k tomu, aby se z Evropské komise stala „Evropská vláda“. Tento pojem považuji za správný, ba dokonce za pojem, který měl být zaveden již dávno. Evropská komise přece již dávno není grémium nevolených odborníků a technokratů. Naopak, je volena každých pět let přímo zvolenými členy Evropského parlamentu, a sice s ohledem na výsledky evropských voleb. Předtím, než je komisař zvolen, musí projít tříhodinovým „slyšením“ v příslušném výboru Evropského parlamentu podle jeho oboru. Při tomto slyšení se důkladně prověřují jeho odborné znalosti i postoje a jeho politického zaměření. A Evropský parlament neváhá nechat propadnout kandidáta na komisaře, který předvedl špatný výkon, jak by mohl jistě potvrdit například Manfred Weber. Srovnáme-li tento postup s podobným postupem na vnitrostátní úrovni, vyplývá z toho, že členové Evropské komise procházejí při svém jmenování do úřadu demokratičtější procedurou než každý ministr spolkové či zemské vlády, kteří jsou všichni do jednoho jmenováni bez jakékoli účasti parlamentu. Kromě toho bylo mnoho komisařů před nástupem do úřadu zvoleno členy Evropského parlamentu. Já sama jsem byla zvolena lucemburskými občany do Evropského parlamentu již popáté v řadě. A přála bych si, aby se stalo pravidlem, že v budoucnu komisař bude nejprve zvolen členem Evropského parlamentu. To by ještě prohloubilo demokratickou legitimitu „Evropské vlády“.

Buďme při našem líčení podoby, jakou by měla mít politicky jednotná Evropa, stejně odvážní jako německá spolková kancléřka. Federální Evropu si můžeme představit jako Evropské Švýcarsko, Spolkovou republiku Evropa nebo Spojené státy evropské. Posledně jmenovaný pojem považuji po zralé úvaze za nejvhodnější k tomu, aby získal široké přijetí, ale také za pojem, který dokáže nejpřesněji vystihnout výslednou žádoucí podobu Evropské unie.

Evropské Švýcarsko“ jako vize do budoucna by nebylo (i přes moje velké osobní sympatie pro tuto alpskou republiku bohatou na tradice) dobrým modelem pro sjednocenou Evropu. Sjednocená Evropa totiž jistě nebude žádným neutrálním „státem v koutě“, ale bude hráčem na globální politické scéně, ba dokonce světovou velmocí. Nezapomínejme rovněž na to, že se Švýcarsko ve svém názvu dodnes označuje za konfederaci („Confoederatio“), i když je již dlouho ustáleným spolkovým státem. Švýcarská vize pro budoucnost Evropy by tedy vedla spíše k dalším zmatkům ve státoprávních pojmech, než že by pomohla věci objasnit.

Pokud jde o „Spolkovou republiku Evropa“, dokážu pochopit, že zde v Německu by tento model mohl leckoho nadchnout. Budoucí federální Evropa jistě může a dokonce by se měla do značné míry inspirovat úspěšným německým federalismem. Dovolte mi ovšem jako Vaší lucemburské sousedce jednu námitku: kdo vzbudí dojem, že se svět má znovu ozdravit podle německého modelu, i když jen státoprávního, ten by mohl v jiných státech EU narazit.

Zbývá tedy již jen pojem „Spojené státy evropské“. Tedy zpět k Victoru Hugovi.

Spojené státy evropské“ – tento cíl sjednocení odráží v tradici Victora Huga mírovou myšlenku, kterou se stejně jako dříve evropské sjednocení vyznačuje a kterou připomnělo udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii před několika dny. Náš kontinent dělá dobře, že nikdy nezapomíná na ponaučení ze své hrozivé minulosti.

„Spojené státy evropské“ – množné číslo jasně vyjadřuje, že se nejedná o jeden jednotný stát nebo o jeden superstát, ale o federální útvar, v rámci nějž vytvoří mnoho jednotlivých států jeden nový spolek a v němž zůstane vědomě zachována rozmanitost jednotlivých států a jejich individualita, jak Victor Hugo správně zdůraznil.

Kromě toho přídavné jméno „Spojené státy evropské“ jasně vyjadřuje, že se sice snažíme o demokraticko-federativní uspořádání podobné USA, ale chceme toho dosáhnout s přihlédnutím ke specifickému kontextu evropských dějin, našich hodnot a jedinečné rozmanitosti našeho kontinentu. Ano, Evropa potřebuje dvoukomorový systém, jako tomu je v USA. Jednoho dne možná budeme dokonce potřebovat přímo voleného předsedu Evropské komise, což navrhl spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble a Evropská lidová strana to nedávno začlenila do svého programu. Americká předvolební kampaň nám v posledních týdnech znovu působivě ukázala, jak mobilizující účinek může mít pro celý kontinent takové rozhodování o jedné osobě. Vyžaduje ovšem připravenost a schopnost politiků zapojit se do přímého dialogu s občany i na radnici v nejzapadlejší části státu Ohio. V Evropě by v takovém přímém volebním souboji měli šanci uspět asi jen vícejazyční kandidáti.

Název „Spojené státy evropské“ umožňuje nám Evropanům také velmi jasně zdůraznit, v čem se od USA lišíme a proč chceme v Evropě převzít od USA jen strukturu zřízení a zcela jistě nikoli každý aspekt reality jejich zřízení. V Evropě chápeme v důsledku našich historických zkušeností určité hodnoty a základní práva často jinak než USA – příkladem je především odmítnutí trestu smrti zakotvené v Listině základních práv EU a velký důraz na základní právo ochrany údajů. V Evropě také jinak chápeme vztah mezi trhem a státem, neboť my se nesnažíme o čistě tržní hospodářství, ale o sociálně tržní hospodářství – i když USA se pod vedením Baracka Obamy ubírají evropským směrem, rozhodně alespoň v oblasti zdravotní péče. A samozřejmě máme v Evropě zcela jiné historické zkušenosti s rozmanitostí našich kultur a jazyků – i když bychom neměli zapomínat na to, že i v USA je dnes pro 16 % obyvatelstva mateřštinou španělština a tato tendence vzrůstá.

Dámy a pánové,

tím se dostávám k závěru. Ano, já považuji Spojené státy evropské za správnou vizi, která pomůže překonat jednak současnou krizi, ale především napravit nedostatky Maastrichtské smlouvy. Nenechám si totiž jakožto evropská křesťanská demokratka diktovat svou vizi budoucnosti od britských euroskeptiků! Zajímavé také je, že podle průzkumu deníku „Die Welt“ se již dnes 43 % německých obyvatel vyslovilo pro Spojené státy evropské, a to ještě před skutečným zahájením této diskuse. To není špatný začátek.

Samozřejmě vím, že Spojené státy evropské nemůžeme vytvořit ze dne na den. K tomu budeme samozřejmě potřebovat nové smlouvy a v Německu asi i změnu ústavy, ale v tom se můžeme spolehnout na spolkový ústavní soud. V této souvislosti si budeme muset položit otázku, zda se cestu k federální budoucnosti Evropy odváží nastoupit všechny členské státy EU, nebo jen státy eurozóny. Postoj Velké Británie při tom bude hrát strategicky rozhodující úlohu, i když názor Británie na Spojené státy evropské ozřejmil již v roce 1946 Winston Churchill ve svém proslovu v Curychu. „We will be for, but not with it“, takto můžeme shrnout britský postoj, který pravděpodobně platí i dnes.

Já si ale nemyslím, že na Spojené státy evropské budeme muset čekat 400 let, jak se domníval Victor Hugo. Dvě světové války, 60 let zkušeností s evropskou integrací a v neposlední řadě současná krize tento vývoj výrazně urychlily. Ekonomové Kenneth Rogoff a Carmen Reinhart ve své knize „Tentokrát je všechno jinak“ („This Time Is Different: Eight Centuries of Financial Folly“) předpovídají na základě důkladné analýzy finančních krizí, ke kterým došlo v průběhu posledních osmi staletí, dokonce toto:

„Pod tlakem krize vznikne dynamika, kterou si dnes ještě nedovedeme představit: Spojené státy evropské by nakonec mohly přijít mnohem rychleji, než si většina myslí.“

Jsem si zcela jista, vážené dámy a vážení pánové, že minimálně studentky a studenti přítomní v této místnosti mají reálnou šanci Spojené státy evropské sami zažít.

Děkuji Vám za pozornost a těším se na vzrušující diskusi s Vámi.


Side Bar

My account

Manage your searches and email notifications


Help us improve our website