Navigation path

Left navigation

Additional tools

EVROPSKÁ RADA
PŘEDSEDA

CS

Cernobbio 8. září 2012

(OR. en)

EUCO 162/12

PRESSE 370

PR PCE 137

Projev
předsedy Evropské rady
Hermana VAN ROMPUYE
přednesený na konferenci „Ambrosetti Forum“

ZKOUŠKA SOLIDARITY

Moudrá slova prezidenta Napolitana mě přiměla k tomu, abych svůj projev uvedl do širších souvislostí.

Evropské země spolupracují již od roku 1945.

Jejich neustále se prohlubující spolupráce přinesla evropskému kontinentu mír a jeho občanům prosperitu.

Je dobré si uvědomit, proč dnes všechny síly společně soustředíme na překonání hospodářské a finanční krize. Jde totiž o mnohem víc než jen o měnové transakce: ve hře je evropský projekt jako takový.

Existuje nespočet důvodů, proč je pro nás Unie důležitá. Tím nejzásadnějším je však v konečném důsledku skutečnost, že Evropané v minulosti zakusili tragické důsledky situace, kdy každý hrál sám za sebe, a rovněž to, že si intenzivně uvědomujeme, že pokud chceme i zítra patřit mezi globální hráče, musíme dnes spojit síly a hrát jako tým.

Unie není pouze důležitá, je životně důležitá.

Uvědomují si to členské státy, uvědomují si to přední představitelé podnikatelské sféry a názoroví vůdci, uvědomuje si to zbytek světa.

Avšak pro většinu občanů Unie tato skutečnost tak samozřejmá není. I to je součást politické reality.

Nicméně pod tlakem finanční krize dochází k určité změně. Uvědomujeme si, že euro zcela změnilo povahu Unie, že přineslo zvrat ve hře.

Do té doby byla Evropská unie často prezentována v idealistických, abstraktních pojmech. I v případech, kdy se její konkrétní opatření dotýkala každodenního života občanů, bylo to vždy pozitivním způsobem.

Pomineme-li nářky nad mléčnými kvótami nebo okurkami, občané měli obecně za to, že přijímaná opatření přinášejí výhody všem.

V době krize eura jsou tak občané vůbec poprvé konfrontováni s nepříjemnou pravdou – totiž že výhody něco stojí. Během finanční krize je například třeba vynaložit finanční prostředky a úsilí na ochranu společné měny.

Občané si rovněž poprvé uvědomili, že všichni plujeme na jedné lodi a že to, co se děje v jiných členských státech, ať už jde o banky, bubliny na trhu nebo rozpočet, má dopad i na situaci v jejich vlastní zemi.

Pro ty, kteří se ve své zemi snaží najít práci nebo jen obtížně vycházejí s příjmem, může být zjištění, že jsme společně odpovědni za společné evropské blaho, poměrně bolestné.

Důrazně nesouhlasím s lidmi, kteří činí unáhlené závěry v tom smyslu, že krize zničila solidaritu mezi členskými státy Unie. Není to pravda! Krize pouze ukázala, co znamená být součástí určitého společenství, jako je například Unie. Jedná se v podstatě o vůbec první skutečnou zkoušku solidarity v dějinách Unie.

Samozřejmě velmi dobře vnímám napětí a různá omezení, nesouhlasné názory a kritické hlasy, karikatury a kreslené vtipy. A přese všechno je zde patrné obrovské kolektivní úsilí, do něhož se zapojily všechny země eurozóny, všechny orgány EU, všichni občané a jehož cílem je zmobilizovat politickou vůli, parlamentní většiny i prostředky a finance, pomoci jeden druhému a společně zvládnout období krize. Solidarita v praxi nabyla dosud nevídaného rozsahu.

Čísla mluví sama za sebe: na finanční podporu jsme vynaložili již stovky miliard eur.

Nikdo by toto společné politické odhodlání neměl podceňovat.

Když se při zasedáních Evropské rady a summitech eurozóny všichni sejdeme u jednoho stolu a přijímáme náročná rozhodnutí o záchranných programech a rozpočtových pravidlech, nejsem samozřejmě schopen číst myšlenky všech přítomných lídrů a neznám ani jejich motivaci.

Jedna věc je však všem jasná:

neusilujeme o pouhé přežití eura, o jeho udržitelnost, bojujeme za jeho úspěch, za úspěch celé Evropy. Chceme chránit odkaz otců zakladatelů a zajistit lepší budoucnost pro příští generaci.

Rád bych zde uvedl několik konkrétních důvodů, proč jsem přesvědčen, že to dokážeme. Jsou celkem tři.

Zaprvé: všichni vedoucí představitelé EU se shodli na tom, že jedním z důležitých aspektů současné krize je její systémová povaha.

Lídři nyní uznávají, že krize není pouhým součtem problémů jednotlivých zemí, ale že ji způsobily rovněž nedostatky v architektuře hospodářské a měnové unie jako celku. Zavedli jsme si společnou měnu, aniž bychom přijali opatření na její ochranu. Řídili jsme se několika pravidly, aniž bychom stanovili prostředky a nástroje pro jejich uplatňování nebo pro řešení případných krizí. Došlo k dramatickému prohloubení naší vzájemné hospodářské a finanční závislosti, aniž bychom však byli schopni dohlédnout všech politických dopadů. V uplynulých dvou letech jsme se samozřejmě zabývali některými z nejvýraznějších nedostatků. Avšak nyní je nutné zajistit kvalitativní posun vpřed.

Nejvýznamnější změnou, která se udála v průběhu několika uplynulých měsíců – řekněme od března do června – je odhodlání odhalit jádro problému. Všichni vedoucí představitelé zemí eurozóny nyní hovoří o problémech otevřeně a nevyhýbají se žádným otázkám. Musíme pracovat rychle a současně precizně. Rychlá provizorní řešení nestačí. Všichni lídři rovněž uznávají, že krátkodobé problémy nemůžeme vyřešit, aniž bychom se zabývali dlouhodobými výzvami. Pokud chceme, aby si investoři kupovali desetileté státní dluhopisy, musíme jim ukázat, kam chceme eurozónu za deset let dovést…A pokud chceme, aby občané podpořili rozhodnutí, která pro mnohé z nich budou znamenat období obětí, nouze a výdajů, musíme je přesvědčit, že toto úsilí se vyplatí a že situace se zlepší. Budeme hodnoceni podle dosažených výsledků.

Máme příležitost dostavět rozestavěný dům. Naší historickou povinností je tuto příležitost využít,

a proto mě lídři zemí eurozóny požádali, abych zahájil a vedl důkladnou diskusi. První výsledky této diskuse jsem uvedl v úvodní zprávě z června tohoto roku, kterou jsem vypracoval v úzké spolupráci s předsedou Komise, předsedou Euroskupiny a s prezidentem Evropské centrální banky, a nyní jsme se v naší reflexi posunuli do další fáze. K tomuto tématu se podrobněji vrátím později.

Nejprve mi však dovolte, abych uvedl druhý důvod, proč jsem přesvědčen, že krizi zvládneme: členské státy provádějí ambiciózní hospodářské reformy, které přinášejí výsledky. Nestačí jen napravit chyby, kterých jsme se dopustili v minulosti, je rovněž třeba se přizpůsobit prostředí, ve kterém vládne stále silnější konkurence. Jedná se v jistém smyslu o zkoušku odpovědnosti. Zmíněné strukturální reformy mají klíčový význam pro ekonomickou budoucnost našich zemí, pro zajištění růstu a zaměstnanosti. A je třeba je provést, ať již s eurem a Unií či bez nich.

A vidíme reálný pokrok. Konkurenceschopnost ekonomik eurozóny, které jsou pod tlakem, opět roste a daří se nám snižovat škodlivé nerovnováhy v eurozóně. Jako příklad mohu uvést obchod. Španělsku se podařilo snížit vysoký schodek běžného účtu, který před krizí dosahoval 10 % – země je nyní dokonce v rámci eurozóny čistým vývozcem! Portugalsko snížilo svůj schodek běžného účtu o dvě třetiny a řecký vývoz roste rychleji než v kterékoliv jiné zemi Unie.

Nelze nezmínit ani výrazný pokrok v provádění strukturálních reforem. Trhy práce ve Španělsku a Portugalsku fungují efektivněji, což se již nyní projevuje nižšími náklady práce a postupně to přispěje k vytváření nových pracovních míst.

Irsko dosahuje ve všech oblastech natolik uspokojivých výsledků, že se v červenci vrátilo na mezinárodní trhy s dluhopisy a přitahuje značné investice z USA.

Celý svět pozorně sleduje i situaci v Itálii a mimořádně ambiciózní reformy premiéra Montiho, které mají Itálii znovu vrátit tam, kam patří: mezi přední evropské ekonomiky a rovněž, jak zdůraznil prezident Napolitano, mezi hlavní aktéry evropské integrace, k nimž země patří již od zakládající Římské smlouvy.

V italské ekonomice probíhají převratné změny: rozbíjejí se monopoly, dochází k výraznému omezování byrokracie, pokračuje boj proti prosazování osobních zájmů a vynakládá se nesmírné úsilí, pokud jde o vytváření pracovních míst. Itálie rovněž pokračuje v již dříve zahájené fiskální konsolidaci.

Jedná se o dlouhodobé kolektivní úsilí, do kterého je zapojena vláda, podnikatelské odvětví i italský lid, což je záruka toho, že konsolidace probíhá spravedlivě vůči všem.

Vzhledem k výsledkům, kterých Itálie již dosáhla, k odhodlání, s jakým postupně řeší jednotlivé problémy, k odvaze, s jakou se Italové zapojili do tohoto úsilí, jsem přesvědčen, že uvedený proces, ve kterém je třeba den za dnem – giorno dopo giorno – neúnavně pokračovat, bude doveden do zdárného konce.

Reformy se vyplatí – svědčí o tom řada příkladů.

Rozhodnutí o reformách však nelze uspěchat a jejich výsledky se nedostaví okamžitě. Potrvá, než se projeví v ukazatelích, natožpak než budou mít dopad na reálnou ekonomiku. Zmínil jsem zde první náznaky konkrétních výsledků a další na sebe nenechají čekat.

A tím se dostávám ke třetímu bodu, třetímu důvodu, proč jsem přesvědčen, že uspějeme: v době, kdy uvedené reformy probíhají, je Evropa připravena pomoci, když je pomoc potřeba.

Vysoké rizikové prémie, jimž některé země čelí, nejsou vždy odůvodněné a nemusejí mít žádnou souvislost se základními ekonomickými veličinami a reformním úsilím – a to volím mírná slova. Dokonce i historicky nízké úrokové sazby v některých zemích jsou příliš nízké…!

Vysoké rizikové prémie mohou mít negativní dopad na stabilitu celé eurozóny. K řešení těchto případů máme k dispozici nástroje a jasné politické odhodlání učinit více. Lídři zemí eurozóny v červnu potvrdili, že jsou připraveni flexibilně a účinně využívat stávajících nástrojů. Na tomtéž zasedání se nám rovněž podařilo učinit průlomové rozhodnutí ohledně vytvoření bankovní unie. A před dvěma dny předložila Evropská centrální banka návrh rámce, jenž umožní přijetí opatření zásadního významu, pokud budou členské státy pokračovat v úsilí o nápravu.

Takže zde máme jakýsi triptych: krátkodobá opatření k zajištění finanční stability, dlouhodobou vizi hospodářské a měnové unie a rozsáhlé reformy ve všech zemích; a tento triptych činí euro nezvratným. Kromě toho všichni evropští lídří a orgány sdílejí odhodlání zachovat jeho integritu. Bude-li Řecko chtít setrvat v eurozóně, může i nadále počítat s plnou podporou svého úsilí ze strany svých partnerů.

Již jsem se zmínil o tom, že v současné době se zamýšlíme nad budoucností hospodářské a měnové unie, a to ze systémového hlediska. Zpráva, již jsem předložil v červnu, obsahuje vizi skutečné hospodářské a měnové unie, vizi, jak tuto unii učinit silnou a stabilní.

Na základě uvedené zprávy jsem od lídrů zemí eurozóny obdržel mandát k vypracování podrobného a časově vymezeného plánu, jak tohoto cíle dosáhnout. Plán připravuji společně s předsedou Komise, prezidentem Evropské centrální banky a předsedou Euroskupiny a do konce roku jej předložíme Evropské radě.

Práce je zaměřena na čtyři hlavní prvky:

zaprvé na bankovní unii – s cílem zabránit tomu, aby na úpadky bank neustále dopláceli daňoví poplatníci;

zadruhé na fiskální unii – s cílem zamezit vzniku neudržitelných schodků, mimo jiné prostřednictvím centrálnějšího prosazování a většího počtu mechanismů solidarity;

zatřetí na hospodářskou unii – s cílem společně zlepšit konkurenceschopnost celé eurozóny, uvnitř i navenek,

a konečně začtvrté na těsnější politickou unii – s cílem zajistit, aby se tato opatření opírala o posílenou demokratickou legitimitu a odpovědnost.

Tyto čtyři základní prvky jsou nerozlučně spjaty. Vzájemně se posilují a všechny čtyři jsou nezbytné pro to, aby se hospodářská a měnová unie stala plně konsolidovanou a stabilní. Naplnění této vize si vyžádá svůj čas a nevyhnutně půjde o postupný proces. Abychom však dosáhli našeho cíle, musíme se touto cestou vydat již dnes.

Někteří komentátoři tvrdí, že jediné, co nám zbývá, je rozhodnout se mezi rozpadem nebo okamžitou přeměnou ve federaci. Mýlí se. Evropa takto nefunguje. Krizi překonáme nikoli revolucí, ale reformami a evolucí. Nejsme stát, jsme Unie, kterou musíme učinit silnější.

Bezprostředním úkolem je teď vymezení obsahu jednotlivých kroků a jejich sledu. Nejprve musíme správně stanovit to podstatné, obsah, a teprve poté se můžeme zaměřit na samotný proces a na právní a institucionální prostředky.

Na tomto místě bych rád vyzdvihl především jeden prvek, a to bankovní unii.

Ukázalo se, že banky a orgány dohledu členských států nejsou schopny se na integrovaném finančním trhu vypořádat se systémovými riziky. Tlak na veřejné finance, který takto v některých zemích vznikl, ohrožuje finanční stabilitu celé eurozóny. Aby se nám podařilo prolomit bludný kruh mezi krizí v bankovním sektoru a krizí ovlivňující veřejný dluh v eurozóně, potřebujeme lepší preventivní opatření.

V této souvislosti bych chtěl uvést na správnou míru veškerá nedorozumění – naším cílem není v žádném případě unie pro banky, ale unie, jež by nám umožnila lépe řídit rizika související s tímto křehkým, avšak mocným odvětvím náchylným k morálnímu hazardu.

To znamená vytvoření systému bankovního dohledu v eurozóně vztahujícího se na všechny banky, jakož i vytvoření systému pojištění vkladů klientů v celé eurozóně a nadnárodního rámce pro restrukturalizaci a řešení úpadků finančních institucí, se společnými záložními mechanismy, avšak s minimálními náklady pro občany.

Tyto dva prvky, společný dohled a společné řešení problémů, nemohou existovat jeden bez druhého. Například, jak může řešení rizik souvisejících s úpadkem bank zůstat v pravomoci vnitrostátních orgánů, které již předaly výkon dohledu a již za něj neodpovídají?

V oblasti bankovního dohledu tedy musíme urychleně konat; současně však potřebujeme i jasný časový plán, v němž bude stanoven vhodný postup pro vytvoření společného rámce pro řešení problémů a systému pojištění vkladů. Evropská komise v nejbližší době předloží návrhy na zřízení jediného evropského orgánu bankovního dohledu; půjde o první, nikoliv však poslední důležitý krok v tomto směru.

Takto intenzivně tedy pracujeme na dlouhodobém plánu a současně s tím doslova každý den řešíme bezprostřední dopady krize.

Chtěl bych zdůraznit, že se jedná o více než jen o pouhé řešení technických problémů; stejnou, či dokonce ještě větší měrou jde o práci politického rázu. Jde o to, v jaké Evropě chceme žít. Stačí vyslechnout si různé názory, jež v těchto dnech zaznívají v „eurodebatách“ pořádaných v jednotlivých evropských zemích. Kromě používání zkratek a žargonu – EFSF, SMP, OMT a celé řady dalších – se diskutuje o tom, co je spravedlivé, o odpovědnosti a solidaritě, o tom, zda být či nebýt součástí širšího evropského společenství přesahujícího naše vnitrostátní hranice.

Vedoucí představitelé se musí chopit iniciativy a předkládat pozitivní argumenty. Například pokud jde o zaměstnanost, tedy otázku, která voliče zajímá nejvíce, by měli vysvětlovat, že Evropa nepředstavuje hrozbu pro pracovní místa, ale naopak že Evropa je zdrojem pracovních míst!

To platí i v řadě dalších oblastí. Problémem není Unie, ta je naopak součástí řešení.

Úvodem jsem hovořil o první zkoušce solidarity, před níž naše Unie stojí. Jsem přesvědčen, že v této zkoušce obstojí.

Stejně tak obstojíme i ve zkoušce odpovědnosti. Jsem přesvědčen, že síly, jež Evropu spojují, jsou silnější než síly, které nás rozdělují.

Naší hlavní silnou stránkou jsou jedinečné základy, na nichž spočívají naše společnosti. Tvoří je mír, hospodářský pokrok, sociální spravedlnost a lidská důstojnost. Jsme na ně hrdi. A to je to hlavní, co jsme chtěli sdělit našim občanům i celému světu a co má nadčasovou platnost.


Side Bar

My account

Manage your searches and email notifications


Help us improve our website