Navigation path

Left navigation

Additional tools

MEMO/08/36

V Bruselu dne 23. ledna 2008

Otázky a odpovědi týkající se návrhu směrnice o geologickém ukládání oxidu uhličitého

1) Co je zachycování a ukládání oxidu uhličitého?

Zachycování a ukládání uhlíku je soubor technologických procesů, zahrnující zachycování oxidu uhličitého (CO2) obsaženého v odpadních plynech vznikajících v průmyslu a jeho dopravu a injektáž do geologických formací.

Hlavním účelem zachycování a ukládání uhlíku (CCS – carbon capture and storage) je snížení emisí CO2 vznikajících při výrobě elektrické energie z fosilních paliv, hlavně uhlí a plynu, CCS však lze uplatnit také v průmyslových odvětvích, produkujících velké množství CO2, jako jsou např. výroba cementu, rafinérie, výroba železa a oceli, petrochemie, zpracování ropy a zemního plynu a jiné. Po zachycení se CO2 dopraví ke vhodné geologické formaci, do které se injektuje za účelem jeho dlouhodobé izolace, aby se nedostal do atmosféry.

Existují také jiné možnosti než geologické ukládání, například ve vodním sloupci nebo formou mineralizace. Ukládání ve vodním sloupci je z ekologického hlediska považováno za vysoce rizikový postup a směrnice o geologickém ukládání CO2 navržená Komisí tento způsob na území Evropské unie nepřipouští. Mineralizace je v současné době předmětem výzkumu. Další vývoj bude sledován.

2) Jak se provádí geologické ukládání?

Pro uložení CO2 v pečlivě vybraných geologických formacích existují čtyři postupy. Prvním z nich je uložení do geologických formací. Jeho předpokladem je existence nepropustné vrchní vrstvy horniny, která zabraňuje úniku CO2. Druhý způsobem je uložení zbytkového CO2, prováděné pomocí kapilárních sil ve škvírách v geologických formacích, které se vyvíjejí přibližně 10 let po injektáži. Třetím je záchyt CO2 rozpuštěného ve vodě, která se nachází v geologických formacích, přičemž CO2 rozpuštěný ve vodě klesá dolů, protože je těžší než voda. Toto je důležité v období 10 až 100 let po injektáži. A za čtvrté dochází k mineralizaci, když rozpuštěný CO2 chemicky reaguje s horninami a vytváří minerály.

3) Proč vzniká potřeba CCS?

I když energetická účinnost a obnovitelné zdroje jsou dlouhodobě tím nejvhodnějším řešením pro bezpečnost dodávek i pro klima, nebude možno do roku 2050 dosáhnout 50% snížení emisí v zemích EU a na celém světě, pokud nevyužijeme také jiných možností, jako zachycování a ukládání uhlíku.

Velmi důležitou úlohu zde hraje čas. Během příštích 10 let bude v Evropě nahrazena přibližně jedna třetina výrobní kapacity elektráren spalujících uhlí. V mezinárodním měřítku povede spotřeba energie v Číně, Indii, Brazílii, Jihoafrické republice a Mexiku k významnému zvýšení celkové poptávky, která bude pravděpodobně z velké části uspokojována fosilními palivy. Je tedy nutno urychleně vyvinout postupy, jak se vypořádat s tímto zvýšeným množstvím emisí.

4) Je CCS technicky vyzrálý postup?

Všechny prvky zachycování, dopravy a ukládání oxidu uhličitého byly již jednotlivě demonstrovány, avšak jejich integrace v rámci celého procesu CCS a snížení nákladů zatím stále zůstává úkolem, který je třeba řešit.

Největšími projekty v oblasti ukládání CO2, realizovanými za účasti evropských firem, je projekt Sleipner[1] v Severním moři (Statoil) a projekt In Salah[2] v Alžírsku (Statoil, BP a Sonatrach). V obou případech dochází k oddělování CO2 od zemního plynu, což je proces, který se již nyní provádí před prodejem plynu, a k jeho ukládání v podzemních geologických formacích. Podnětem pro realizaci projektu Sleipner byla daň z oxidu uhličitého vybíraná v Norsku, která byla značně vyšší než náklady na tunu CO2 uloženého v geologické formaci Sleipner. Projekt In Salah vznikl v souvislosti s interním systémem obchodování s uhlíkem společnosti BP. K dalším připravovaným demonstračním projektům patří Vattenfall v lokalitě Schwartze Pumpe[3] v Německu, který má být uveden do provozu do poloviny roku 2008, a komplexní projekt CCS v lokalitě Lacq ve Francii. Evropská technologická platforma pro bezemisní elektrárny na fosilní paliva (ETP-ZEP), což je iniciativa zájmových skupin podporovaná Komisí, určila zhruba 15 komplexních demonstračních projektů, které by bylo možno spustit, jakmile bude vytvořen potřebný ekonomický rámec.

5) Kolik bude zachycování a ukládání uhlíku stát?

Náklady na CCS zahrnují zčásti kapitálové investice do zařízení pro zachycování, dopravu a ukládání CO2 a zčásti náklady vznikající v souvislosti s praktickým provozem zařízení pro ukládání CO2, například náklady na energii potřebnou pro zachycování, dopravu a injektáž CO2. Při současných cenách technologie je horní hranice investičních nákladů přibližně o 30 až 70 % vyšší (to znamená několik set milionů eur na jednu elektrárnu) než u standardních elektráren a provozní náklady jsou v současné době o 25 až 75 % vyšší než provozní náklady elektráren spalujících uhlí bez CCS. Očekává se, že tyto náklady se po ověření technologie v komerčních podmínkách výrazně sníží.

6) Kdy dojde k zavedení této technologie v širokém měřítku?

Rozvoj CCS bude záviset na ceně za uhlík a ceně technologie. Pokud bude cena za jednu tunu CO2 eliminovaného prostřednictvím technologie CCS nižší než cena za uhlík, začne se CCS zavádět. Vývoj obou těchto cen je dosud značně nejistý, ale soubor opatření pro klima a energetiku by ho měl do jisté míry stabilizovat.

V rámci systému EU pro obchodování s emisemi nebude zachycený, přepravený a bezpečně uložený CO2 považován za emisi. Přezkoumání systému, na jehož základě se má podíl hospodářských odvětví zapojených do obchodu s emisemi v zemích EU na tvorbě skleníkového plynu snížit o 20 %, by mělo zajistit pevnou cenu za uhlík.

Sdělení o podpoře brzkého uskutečnění demonstrace udržitelné výroby energie stanoví závazek Komise týkající se brzké a účinné demonstrace CCS a vyzývá průmyslový i veřejný sektor ke včasnému přijetí smělých iniciativ v tomto směru. Účelem demonstrace je získat zkušenosti při praktické integraci jednotlivých složek procesu v obchodní oblasti. Právní rámec, který umožní CCS, se použije pro demonstrační a jiné budoucí projekty v oblasti CCS. Po realizaci demonstračních projektů během příštích deseti let by se měla cena technologie podstatně snížit.

Podle prognóz Komise, uvedených v posouzení dopadu navržené směrnice o geologickém ukládání oxidu uhličitého, by mělo k rozvoji CCS v komerčním měřítku dojít přibližně kolem roku 2020, a poté by mělo být výrazně rozšířeno.

7) Kdo ponese náklady?

Návrh na umožnění zavedení technologie CCS neznamená žádné další náklady nad rámec těch, které bude nutno vynaložit pro dosažení stanoveného cíle, kterým je 20% snížení skleníkového plynu. Až bude technologie CCS zralá pro praxi, bude záviset pouze na jednotlivých provozovatelích, zda budou vypouštět emise a platit poplatky v rámci systému obchodování s emisemi (ETS), nebo zda využijí CCS pro snížení svých emisí a závazků v rámci tohoto systému. Maximální částka, kterou bude provozovatel nucen zaplatit, bude do značné míry závislá na ceně za uhlík a technologie CCS se bude zavádět pouze tehdy, jestliže cena za tunu eliminovaného CO2 bude nižší než cena za uhlík. V tomto ohledu cena za uhlík internalizuje náklady na ochranu klimatu v souvislosti s emisemi CO2. Podle podmínek na daném trhu může dojít k tomu, že provozovatelé přenesou část nákladů souvisejících s uhlíkem na spotřebitele. (Viz materiály MEMO o společném úsilí a návrhu na změnu ETS.)

V počáteční fázi budou demonstrační projekty CCS vyžadovat další finanční prostředky nad rámec stimulů, které poskytuje trh s uhlíkem, protože současné technologické náklady jsou značně vyšší než cena za uhlík. Pro zajištění těchto dalších finančních prostředků bude mít zásadní význam jednoznačný finanční závazek ze strany průmyslu a významnou roli zde budou zřejmě hrát také podpůrná opatření členských států EU.

S ohledem na důležitost včasné demonstrace CCS při výrobě elektrické energie a také zřejmou nutnost zajištění určité části finančních prostředků pro tyto projekty z veřejných financí je Komise připravena přijmout zvláštní právní předpisy o využívání státní podpory pro úhradu zvýšených nákladů v souvislosti s demonstrací CCS u projektů týkajících se výroby elektrické energie. Tento závazek se odráží v revidovaných pokynech pro státní podporu v oblasti ochrany životního prostředí, které budou přijaty spolu s tímto balíkem opatření.

8) Bude CCS povinné?

Ne v této fázi. Návrh Komise umožňuje zachycování a ukládání uhlíku tím, že poskytuje rámec pro řízení environmentálních rizik a odstranění překážek v současné legislativě. Praktické zavádění CCS bude záviset na cenách za uhlík a nákladech na pořízení a použití této technologie. Je věcí každého provozovatele, aby sám posoudil, zda pro něho bude ekonomicky výhodné zavést CCS.

Posouzení dopadů návrhu směrnice se zabývá důsledky, které by mělo povinné zavedení CCS. Zpočátku by sice došlo k určitému rozšíření CCS, ale jeho náklady by byly značně vysoké a nepřineslo by to jasnou výhodu, pokud jde o stimulaci technického vývoje a zlepšení kvality ovzduší, ani by to nepodpořilo brzký rozvoj CCS v zemích mimo EU. Povinné CCS by také bylo v rozporu s tržním přístupem uplatňovaným v rámci evropského systému obchodování s emisemi. Povinné zavedení technologie, která dosud nebyla demonstrována v komerčních podmínkách, představuje v současné době riziko, které nelze ničím odůvodnit.

Situace se nicméně může změnit. Pro dosažení snížení emisí skleníkových plynů po roce 2020 bude zavedení CCS klíčovým momentem a do roku 2015 se vyjasní technologické možnosti. Pokud tedy bude rozvoj CCS v komerčním měřítku pomalý, budou muset tvůrci politiky znovu zvážit, zda by nemělo být používání technologie CCS povinné.

9) Jaký bude další postup v oblasti CCS s ohledem na systém EU pro obchodování s emisemi?

ETS (Emissions Trading System – systém EU pro obchodování emisemi) tvoří hlavní stimul pro zavedení CCS. Zachycený a bezpečně uložený oxid uhličitý nebude podle právních předpisů EU týkajících se ETS považován za emisi. V druhé fázi ETS (2008–2012) se provozovatel bude moci rozhodnout pro instalaci technologie CCS. Ve třetí fázi (od roku 2013) bude zařízení pro zachycování, dopravu a ukládání CO2 podle návrhu na změnu směrnice o obchodování s emisemi výslovně uvedeno v příloze I této směrnice o ETS.

10) Nakolik CCS přispěje ke snížení emisí CO2 v EU?

Přesné určení přínosů bude záviset na tom, nakolik se podaří CCS rozšířit, avšak prognózy uvedené v posouzení dopadů navržené směrnice ukazují, že v případě zavedení CCS v rámci ETS – za předpokladu 20% snížení množství skleníkových plynů do roku 2020 a do roku 2030 dosažení dalšího výrazného pokroku v plnění našeho cíle pro polovinu století – by v roce 2020 mohlo být zachyceno 7 milionů tun CO2 a v roce 2030 by se toto množství mohlo zvýšit přibližně až na 160 milionů tun. Takto eliminované množství CO2 by v roce 2030 v Evropě představovalo zhruba 15 % požadovaného snížení[4]. V podobné výši se pohybují i odhady potenciálního globálního přínosu, který by do roku 2030 měl dosáhnout řádově 14 %[5].

11) Jaká úložiště budou vybírána a jak bude tento výběr prováděn?

Existují dva hlavní druhy geologických formací, které lze využívat pro ukládání CO2, a to vytěžená ložiska ropy a zemního plynu a slané vodonosné vrstvy (zdroje podzemní vody, které jsou v důsledku vysokého obsahu soli nevhodné pro využití jako pitná voda nebo pro zemědělství).

Výběr vhodného místa bude představovat hlavní etapu při přípravě projektu týkajícího se úložiště. Členské státy mají právo určit, které oblasti na jejich území bude možno pro uložení CO2 využívat. Pokud bude pro získání potřebných informací nutno provést průzkum, musí být povolení k němu vydáno tak, aby žádný subjekt nebyl diskriminován; toto povolení bude platit 2 roky s možností prodloužení.

Musí být provedena podrobná analýza potenciálního úložiště na základě kritérií uvedených v příloze I navrhované směrnice, včetně modelování očekávaného chování CO2 po jeho injektáži. Úložiště smí být využito pouze tehdy, jestliže analýza vyloučí závažné riziko úniku plynu s ohledem na navržené podmínky využití úložiště a také pravděpodobnost vážnějšího rizika ohrožení zdraví a přírodního prostředí.

Úvodní analýzu úložiště provádí jeho potenciální provozovatel, který poté předá dokumentaci příslušnému orgánu členského státu v rámci žádosti o povolení. Příslušný orgán přezkoumá informace, a pokud dojde k přesvědčení, že byly splněny všechny podmínky, vydá návrh povolovacího rozhodnutí.

Pro prvotní projekty uložení požaduje návrh doplňující záruky. Aby byla zajištěna stejná aplikace směrnice v celé Evropě a zvýšena důvěra veřejnosti vůči technologii zachycování a ukládání CO2, může návrhy povolovacích rozhodnutí přezkoumávat Komise za asistence vědecké komise tvořené odborníky pro technické otázky. Komise svůj názor zveřejní, ale konečné rozhodnutí o vydání povolení je v souladu se zásadou subsidiarity věcí příslušného vnitrostátního orgánu.

12) Bude povoleno ukládání na území mimo EU?

Navržená směrnice se týká pouze ukládání na území Evropské unie (a jestliže bude zahrnuta do Dohody o EHP, což Komise předpokládá, pak i na území Evropského hospodářského prostoru). Emise uložené v těchto regionech nebudou podle navržené směrnice z pohledu ETS považovány za emitované. Ukládání emisí CO2 mimo území Evropské unie nebude zakázáno, ale za takto uložené množství CO2 nebude získán kredit podle ETS, takže k tomuto způsobu ukládání oxidu uhličitého nebudou příslušné subjekty nijak stimulovány.

13) Jak velké je riziko úniku? Co se stane v případě úniku CO2 z úložiště?

Riziko úniku bude ve značné míře záviset na vybraném místu uložení. Zvláštní zpráva Mezivládního panelu o změně klimatu (IPCC) o CCS uvádí:

„pozorování ukazují, že podíl [CO2] uloženého ve vhodně vybraných a řízených geologických zásobnících velmi pravděpodobně překročí 99 % za 100 let a pravděpodobně překročí 99 % za 1 000 let.“[6]

Hlavním problémem proto bude výběr vhodných úložišť a jejich správa. Požadavky na výběr úložiště jsou vypracovány tak, aby zajistily volbu pouze takového úložiště, kde bude minimální riziko úniku, a přezkoumání návrhu povolovacích rozhodnutí Komisí – za asistence nezávislé vědecké komise – zajistí shodné uplatňování těchto požadavků v rámci celé Evropské unie.

Musí být vypracován plán sledování úložišť, jehož prostřednictvím bude možno ověřit, zda se injektovaný CO2 chová podle očekávání. Pokud by i přes přijatá preventivní opatření při výběru místa došlo k úniku plynu z vybraného úložiště, musí být provedena nápravná opatření k odstranění úniku a k obnovení bezpečného stavu úložiště. V případě úniku CO2 musejí být odevzdány povolenky na odpovídající množství emisí jako kompenzace skutečnosti, že uložené emise nebyly v rámci ETS v okamžiku, kdy opouštěly zdroj, započítány jako emise. Kromě toho budou v případě úniku uplatněny požadavky směrnice o odpovědnosti za životní prostředí[7], týkající se nápravy lokální škody na životním prostředí.

14) Kdo bude odpovídat za kontrolu úložišť CO2?

Příslušný orgán členského státu musí zajistit kontrolu dodržování podmínek stanovených navrženou směrnicí. Alespoň jednou za rok musí být prováděny pravidelné kontroly, včetně inspekce injektážního a sledovacího zařízení a posouzení všech vlivů úložného komplexu na životní prostředí. Kromě toho musí být prováděny také mimořádné kontroly v případě nahlášeného úniku, pokud příslušný orgán na základě výroční zprávy předložené provozovatelem úložiště zjistí, že zařízení nesplňuje podmínky stanovené navrženou směrnicí, nebo pokud existují jiné důvody k obavám.

15) Jak bude zajištěna odpovědnost za úložiště v dlouhodobé perspektivě?

Plyn bude v podzemí uložen mnohem déle, než je průměrná doba existence firmy, a bude tedy třeba vytvořit opatření pro dlouhodobý dozor nad úložišti. Návrh předpokládá, že v dlouhodobé perspektivě přejde povinnost kontroly úložišť na členský stát. Zásada, podle které „platí znečišťovatel“, však žádá, aby odpovědnost za úložiště s vysokým rizikem úniku měl i nadále provozovatel. Je rovněž třeba vytvořit pravidla, aby přístup jednotlivých členských států nebyl v rozporu se zásadou volné soutěže. Podle navržené směrnice bude úložiště převedeno na stát tehdy, až veškeré důkazy potvrdí, že všechen uložený CO2 bude dokonale zajištěn proti úniku během neomezeně dlouhé budoucnosti. Protože se jedná o druhé klíčové rozhodnutí ohledně životního cyklu úložiště (tím prvním je rozhodnutí o povolení místa), je navrženo, aby i toto rozhodnutí přezkoumala Komise.

Další informace:
Internetové stránky Komise týkající se zachycování a ukládání uhlíku:
http://ec.europa.eu/environment/climat/ccs/index_en.htm
Zvláštní zpráva o zachycování a ukládání oxidu uhličitého vydaná Mezivládním panelem o změně klimatu:

http://arch.rivm.nl/env/int/ipcc/pages_media/SRCCS-final/IPCCSpecialReportonCarbondioxideCaptureandStorage.htm


[1] http://www.statoil.com/statoilcom/technology/SVG03268.nsf?OpenDatabase&lang=en

[2] http://www.colloqueco2.com/IFP/fr/minisiteCO2/presentations2007/ColloqueCO2-2007_Session2_3-Wright.pdf

[3]http://www.vattenfall.com/www/vf_com/vf_com/365787ourxc/366203opera/366779resea/366811co2-f/index.jsp

[4] Posouzení dopadů (SEK(2008) XXX) pro směrnici o geologickém skladování oxidu uhličitého.

[5] Posouzení dopadů (SEK(2007) 8) ke sdělení Komise KOM(2007) 2 „Omezování změny klimatu na 2 °C“.

[6] Zvláštní zpráva IPCC (viz poznámka pod čarou 1), s. 14.

[7] Směrnice 2004/35/ES.


Side Bar

My account

Manage your searches and email notifications


Help us improve our website