Navigation path

Left navigation

Additional tools

MEMO/05/84

V Bruselu dne 8. března 2005

Otázky a odpovědi k obchodování s emisemi a národním alokačním plánům

(verze aktualizovaná k 25. květnu 2005)

1) Co je cílem obchodování s emisemi?

Systém pro obchodování s emisemi[1] je základním kamenem boje proti změně klimatu. Jedná se o první mezinárodní systém pro obchodování s emisemi CO2 na světě, přičemž je do něj zahrnuto přibližně 12 000 zařízení, která představují téměř polovinu evropských emisí CO2.

Cílem obchodování je pomoci členským státům EU dodržet závazky vyplývající z Kjótského protokolu. Obchodování s emisemi nepředstavuje nové cíle na poli životního prostředí, ale umožňuje levněji dodržet stávající cíle stanovené v rámci Kjótského protokolu. Díky tomu, že je zapojeným společnostem poskytnuta možnost kupovat nebo prodávat povolenky na emise, je možné stanovených cílů dosáhnout za vynaložení nižších nákladů. Pokud by systém pro obchodování s emisemi nebyl přijat, musela by být provedena jiná – nákladnější – opatření.

2) Co určuje cenu povolenek?

Komise se nevyjadřuje k tomu, kolik by měly povolenky stát. Jejich cena závisí na nabídce a poptávce, jak je tomu na všech jiných volných trzích. Zprostředkovatelé na trhu uvádějí ceny nabízených nebo poptávaných povolenek. Komise nebude do trhu s povolenkami zasahovat. Pokud by došlo k narušením, použilo by se jako u všech jiných trhů právo hospodářské soutěže.

3) K čemu slouží národní alokační plány?

V národních alokačních plánech (NAP) je stanoveno celkové množství emisí CO2, které členské státy přidělují společnostem a které poté společnosti mohou samy prodávat nebo kupovat. To znamená, že každý členský stát musí předem (ex ante) rozhodnout o tom, kolik povolenek celkem přidělí pro první období obchodování mezi lety 2005 a 2007 a kolik jich obdrží každá ze společností zapojených do systému pro obchodování s emisemi. Systém je založen na myšlence, že přidělováním povolenek omezují členské státy emise CO2 z odvětví energetiky a průmyslu, čímž vytvářejí nedostatek, aby mohl později vzniknout fungující trh a došlo ke skutečnému snížení celkových emisí.

Každý členský stát musel NAP vypracovat a zveřejnit do 31. března 2004 (do 1. května 2004 pro 10 nových členských států).

4) Na základě jakých kritérií Komise alokační plány hodnotí a kolik má na to času?

Při hodnocení alokačních plánů se vychází z 11 společných kritérií uvedených v příloze III směrnice o obchodování s emisemi. Kritérium č. 1 stanoví, že navržené celkové množství povolenek musí být v souladu s cílem členského státu podle Kjótského protokolu. To znamená, že by každý členský stát měl zajistit, aby mu povolenky, které svým závodům udělí, umožnily splnit cíl stanovený v Kjótském protokolu.

Členské státy samozřejmě mohou – a měly by – učinit také další opatření. Emise skleníkových plynů vytvářejí také další odvětví: v EU připadá 21 % emisí skleníkových plynů na dopravu, 17 % na domácnosti a malé podniky a 10 % na zemědělství. Proto členské státy mohou – a měly by – podnikat opatření ke snižování emisí i v těchto odvětvích. Kromě toho mohou členské státy počítat s koupí emisních kreditů prostřednictvím flexibilních nástrojů založených na projektech v rámci Kjótského protokolu – „Clean Development Mechanism“ (CDM, „Mechanismus čistého rozvoje“) a „Joint Implementation“ (JI, „společné provádění“) – a rovněž prostřednictvím mezinárodního obchodování s emisemi podle Kjótského protokolu. Nástroje CDM a JI umožňují vládám provádět projekty zaměřené na snižování emisí v zahraničí a započítávat si dosažená snížení do svých cílů stanovených v rámci Kjótského protokolu. Projekty JI mohou být realizovány v ostatních průmyslově vyspělých zemích, které mají stanoveny cíle podle Kjótského protokolu, a projekty CDM mohou být uskutečňovány v rozvojových zemích, které nemají v rámci Kjótského protokolu stanoveny žádné cíle.

Všechna tato opatření a jejich předpokládané výsledky musí být uvedeny v alokačních plánech. V rámci 1. kritéria Komise hodnotí, zda hodnoty emisí výrobních odvětví, která se na obchodování s emisemi podílejí, společně s těmito ostatními opatřeními umožní danému členskému státu splnit cíle stanovené v rámci Kjótského protokolu. Protože pouze souhrnný účinek různých politik a opatření umožní členským státům dosáhnout stanovených cílů, hovoří uvedená směrnice o „cestě“ k jejich dosažení. Řada dalších kritérií také stanoví požadavek, aby členské státy hodnotily vývoj v oblasti emisí a potenciál pro jejich snižování ve všech odvětvích.

Jsou také stanovena kritéria, jejichž cílem je zajistit nediskriminační přístup ke všem společnostem a odvětvím a rovněž dodržování pravidel EU v oblasti hospodářské soutěže a státní podpory. Další kritéria souvisejí s ustanoveními plánu týkajícími se nových účastníků na trhu, přihlížení k časným snahám o snižování emisí a čisté technologie.

Na začátku ledna 2004 zveřejnila Komise pokyny k provádění těchto alokačních kritérií. Pokud Komise zjistí, že daný plán není v souladu s uvedenými kritérii a Smlouvou o EU, může jej zčásti nebo jako celek odmítnout. Jestliže Komise žádnou část plánu neodmítla, může příslušný členský stát přikročit ke konečnému rozhodnutí o alokacích. Komise musí rozhodnout do tří měsíců poté, co členský stát oznámí národní alokační plán Komisi.

5) Znamená to, že členský stát nesmí vydat libovolné množství povolenek?

Ano. Množství povolenek, které může členský stát vydat, se řídí 11 uvedenými kritérii. Příslušná směrnice sice výslovně nestanoví daný počet povolenek, ale každý členský stát musí respektovat platná kritéria.

To znamená, že volnost jednání členských států je omezena. Pokud by některý členský stát příliš štědře vydával povolenky, nejen že by jeho plán zřejmě nesplňoval některá z alokačních kritérií, ale daný členský stát by také promarnil příležitost využít systém pro obchodování s emisemi jakožto nástroj k dosažení cílů stanovených v rámci Kjótského protokolu. A pokud by bylo vydáno příliš mnoho povolenek, nevznikl by nedostatek, a nerozvinul by se tedy žádný trh.

6) Kolik plánů již Komise zhodnotila?

Dne 7. července 2004 dokončila Komise hodnocení první série tvořené osmi plány. Pět plánů přijala bezvýhradně (pro Dánsko, Irsko, Nizozemsko, Slovinsko, Švédsko) a tři částečně odmítla – plán Rakouska, Německa a Spojeného království.

Dne 20. října 2004 dokončila Komise hodnocení druhé série sestávající z osmi plánů. Šest plánů přijala bezvýhradně (pro Belgii, Estonsko, Lotyšsko, Lucembursko, Slovensko a Portugalsko) a zbývající dva plány – Finska a Francie – schválila s výhradami.

Na konci prosince 2004 dokončila Komise hodnocení třetí série tvořené pěti plány. Čtyři z nich přijala bezvýhradně (pro Kypr, Litvu, Maďarsko a Maltu) a s výhradami schválila plán Španělska.

Dne 8. března 2005 Komise schválila s výhradami plán Polska a dne 12. dubna 2005 schválila s výhradami plán České republiky. Dne 25. května 2005 byl s výhradami schválen plán Itálie. Celkem již tedy bylo zhodnoceno 24 plánů.

Pokaždé, když byl plán schválen s výhradami, stanovila Komise opatření, která musí členský stát podniknout k zajištění úplné přijatelnosti plánu.

7) Z jakých důvodů požadovala Komise změny plánů?

Komise zjistila problémy ve třech oblastech obecného významu:

  • pokud alokace zvolená členským státem pro období obchodování mezi lety 2005–2007 ohrožuje dosažení cíle daného státu v rámci Kjótského protokolu (vydání příliš velkého množství povolenek);
  • pokud množství povolenek pro období obchodování mezi lety 2005–2007 není v souladu s hodnocením pokroku při plnění cíle v rámci Kjótského protokolu, tj. alokace převyšuje předpokládané emise;
  • pokud má členský stát v úmyslu alokace dodatečně (ex post) změnit. To znamená, že členský stát hodlá intervenovat na trhu po provedení alokace a přerozdělit vydané povolenky mezi zapojené společnosti v období obchodování mezi lety 2005–2007.

K vydání příliš velkého množství povolenek může dojít z různých důvodů:

Zaprvé, pokud se členský stát nezajímá o to, jak bude dodržen cíl z Kjóta v letech 2008–2012, ale ponechal mezeru, která má být zaplněna později stanovenými opatřeními.

Zadruhé, pokud členský stát deklaruje záměr koupit emisní kredity podle Kjótského protokolu, ale nepodniká důvěryhodné a spolehlivé kroky k realizaci těchto nákupů.

Zatřetí, pokud členský stát vychází ve svém plánu z předpokladů (včetně tempa růstu hospodářství a emisí), které nejsou konzistentní a jsou nadsazené v porovnání s oficiálními prognózami růstu vypracovanými samotným členským státem nebo nezávislými zdroji.

Dodatečné změny (změny ex post) jsou neslučitelné s právním rámcem a představují zásahy, které narušují trh a vytvářejí nejistotu pro společnosti. Pokud například určité společnosti hrozí, že jí vláda odejme povolenky poté, co snížila emise, nebude daná společnost ochotna příslušné kroky podnikat.

A pokud se společnosti domnívají, že mohou od příslušných vlád zdarma získat dodatečné povolenky, vydají se raději touto cestou, než aby povolenky kupovaly na trhu.

8) Co se stane, jestliže Komise národní alokační plán odmítne?

Odmítnutí národního alokačního plánu znamená, že daný členský stát nemůže přistoupit k provedení plánu v jeho předložené podobě, tj. nesmí přidělit navržené množství povolenek. Každé odmítavé rozhodnutí musí Komise odůvodnit. Oznámené důvody budou členskému státu sloužit jako vodítko k tomu, jak plán sladit s alokačními kritérii.

Pokud členské státy, jejichž plány byly částečně odmítnuty, provedou navržené změny, nebudou muset své plány Komisi podruhé předkládat a budou automaticky oprávněny s emisemi obchodovat.

9) Může členský stát plán po schválení Komisí měnit?

Po schválení Komisí musí členský stát přikročit ke konečnému rozhodnutí o alokacích na vnitrostátní úrovni. Než tak učiní, může počet povolenek pro jednotlivé závody změnit na základě přesnějších údajů, např. pokud jsou ve vzorci pro alokaci na úrovni závodu použity údaje o dřívějších emisích. Členský stát však za žádných okolností nesmí zvýšit celkový počet povolenek, které hodlá uvést do oběhu.

Po přijetí konečného rozhodnutí o alokacích na vnitrostátní úrovni a zveřejnění konečného plánu nesmí být počet povolenek celkem nebo na závod nijak měněn. Konečné rozhodnutí o alokacích završuje alokační proces a v členských státech formálně otevírá trh s povolenkami.

10) Mohou se členské státy vyjadřovat k plánům ostatních členských států?

Hodnocení plánů je výlučnou odpovědností Komise, uvedená směrnice však stanoví, že každý plán posoudí Výbor pro změnu klimatu složený ze zástupců členských států. Tento výbor představuje fórum pro projednání každého plánu. Komise, která uvedenému výboru předsedá, tuto debatu sleduje a její závěry zohledňuje ve svých hodnoceních.

Na všeobecné úrovni zdůraznil Výbor pro změnu klimatu důležitost národních alokačních plánů pro zajištění fungování a účinnosti systému EU pro obchodování s emisemi a pro udržení a posílení vedoucí úlohy a důvěryhodnosti EU na poli změny klimatu.

11) A jak je to se zbývajícím plánem?

Hodnocení plánu Řecka je téměř dokončeno a Komise o něm velmi brzy rozhodne.

Je v zájmu všech členských států mít schválený plán. Pokud národní alokační plán některého členského státu nebyl schválen Komisí, znamená to, že průmysl daného členského státu získá přístup na trh s povolenkami v rámci celé EU až se zpožděním, ačkoliv cíle stanovené v rámci Kjótského protokolu a dohody o sdílení břemene je nutné splnit.

Společnosti zapojené do systému pro obchodování s emisemi mají dále od ledna 2005 povinnost zaznamenávat své emise CO2 a podávat o nich zprávu. V dubnu 2006 také musejí poprvé dodat dostatečný počet povolenek ke krytí emisí za rok 2005. Pokud určitá společnost povolenky nedodá – nebo jich dodá nedostatečný počet – uloží členský stát pokutu ve výši 40 € za každou nedodanou povolenku.

12) Kolik zařízení je zapojeno?

Do systému pro obchodování s emisemi je zapojeno přes 12 000 zařízení v EU-25 (spalovací zařízení, rafinerie ropy, koksárny, železárny a ocelárny a rovněž závody na výrobu cementu, skla, vápna, cihel, keramiky, buničiny a papíru).

Ve větších členských státech je zapojeno přibližně 1 000 až 2 500 závodů, zatímco ve většině ostatních členských států se počet zapojených závodů pohybuje od 50 do 400.

Počet společností, na něž se uvedená směrnice vztahuje, je samozřejmě nižší, neboť velké společnosti mají mnoho závodů zapojených do systému pro obchodování.

13) Jakou úlohu mají po zahájení systému zúčastněné společnosti, členské státy a Komise?

Od 1. ledna 2005 musejí společnosti vést evidenci o emisích. Na konci každého roku musejí vypracovat zprávu o ročních emisích, která bude ověřena třetí stranou (podobně jako auditor ověřuje účetní závěrku společnosti). Zároveň budou muset zajistit, aby vlastnily dostatečný počet povolenek, které mají každoročně vyřadit z obchodování (prvním termínem pro vyřazení je duben 2006), aby se vyhnuly finančním sankcím.

Členské státy musejí povolenky vydat do konce února každého roku v souladu s konečnými rozhodnutími o alokacích, vést vnitrostátní registr, shromažďovat ověřené údaje o emisích a zajišťovat, aby každá společnost vyřadila dostatečný počet povolenek. Každý členský stát bude rovněž muset Komisi předkládat pravidelnou roční zprávu.

Komise vede evropské středisko registračního systému a na základě zpráv členských států vypracuje roční zprávu. Důkladně také sleduje fungování systému pro obchodování s emisemi a přezkoumává získané zkušenosti. V souladu s uvedenou směrnicí předloží Komise Radě a Parlamentu do 30. června 2006 zprávu. Při sestavování této zprávy požádá zainteresované strany o vyjádření.

14) Kolik bude dosažení cílů z Kjóta stát? Ohrozí systém pro obchodování s emisemi konkurenceschopnost Evropy?

To závisí na souboru zvolených opatření. Jednou z hlavních zásad Evropského programu pro změnu klimatu bylo vždy hledání takových opatření k dosažení cílů z Kjóta, které jsou z hlediska vynaložených nákladů co nejefektivnější. Nedávné studie Komise docházejí k závěru, že cílů je možné dosáhnout při ročních nákladech ve výši 2,9 až 3,7 miliardy €, což je méně než 0,1 % HDP v EU. Jedna z těchto studií uvádí, že bez systému pro obchodování s emisemi by mohly náklady dosáhnout 6,8 miliardy €. Obchodování s emisemi tedy umožňuje ještě více snížit náklady na dosažení cílů z Kjóta.

Způsob rozložení těchto nákladů závisí na rozhodnutích učiněných v rámci alokačních plánů a na dalších opatřeních přijatých v zájmu omezování emisí v odvětvích, která nejsou zapojena do systému pro obchodování s emisemi. Uvedený systém konkurenceschopnost hospodářství EU neohrozí, ba spíše ji ochrání, neboť jakákoliv alternativní opatření by pro podniky v EU znamenala vyšší náklady, než je nutné. Provedení Kjótského protokolu však nebude pro podniky v EU představovat pouze nové hospodářské příležitosti, ale také náklady. To je nevyhnutelné – nic (tedy ani dodržení cílů z Kjóta) není zadarmo. Systém pro obchodování s emisemi je pro Evropu ekonomicky nejvýhodnější možností. Pokud vlády tento systém pro obchodování nepoužijí k zajištění souladu s cíli z Kjóta, budou muset být jiným odvětvím uložena nákladnější opatření. Náklady je třeba vidět v souvislosti s příležitostmi, které vznikají pro dodavatele čistých technologií s nízkým podílem uhlíku v Evropě i v jiných částech světa, a se střednědobou výhodou pro evropský průmysl při přechodu na globální hospodářství založené na nízkém podílu uhlíku.

„Propojovací směrnice“[2] ještě více sníží náklady a ochrání konkurenceschopnost podniků v EU. Uvedená propojovací směrnice, jak její název naznačuje, vytvoří propojení mezi flexibilními mechanismy Kjótského protokolu – tj. „Joint Implementation“ (JI, „společné provádění“) a „Clean Development Mechanism“ (CDM, „Mechanismus čistého rozvoje“) – a systémem EU pro obchodování s emisemi (viz otázka č. 4).

V podstatě mají společnosti, které prostřednictvím JI nebo CDM realizují mimo EU projekty zaměřené na snižování emisí, možnost kredity získané za tyto projekty přeměnit na povolenky, které mohou být použity ke splnění povinností v rámci systému EU pro obchodování s emisemi. Propojovací směrnice tedy ještě více sníží náklady pro průmysl EU, a to díky tomu, že nabízí více možností, jak splnit požadavky systému pro obchodování s emisemi.

15) Povede obchodování s emisemi k vyšším cenám elektrické energie?

V této diskusi je nutné rozlišovat mezi cílem a nástrojem. Změny cen elektrické energie nebudou důsledkem obchodování s emisemi, ale důsledkem provádění Kjótského protokolu. Kjótský protokol stanoví limit přípustných emisí skleníkových plynů, což znamená, že hospodářství EU musí omezovat využívání uhlíku. Tato skutečnost dává povolenkám větší hodnotu a vede ke změnám v poměrných cenách v hospodářství EU. Zboží s větším obsahem uhlíku bude relativně dražší než zboží s nižším obsahem uhlíku.

Jelikož uvedený systém pro obchodování je nejlevnějším způsobem provedení Kjótského protokolu, znamená to, že dojde jen k nejnižším nutným změnám cen. O pravděpodobném vývoji cen energie byla vypracována řada studií a na toto téma je k dispozici také široká škála odhadů.

Rozhodnutí v oblasti tvorby cen jsou v liberalizovaném trhu s energií velice složitá a těžko předvídatelná. Cenu elektrické energie přímo ovlivňuje celá řada okolností a obchodování s emisemi je pouze jednou z nich. Strukturální hlediska, jako například liberalizace trhu s energií a výkyvy na vnitřním trhu s energií, mají dalekosáhlé důsledky. Komise bude pečlivě sledovat vývoj cen energie a všechna ostatní hlediska související se systémem pro obchodování s emisemi.

16) Jaký prospěch budou mít z obchodování s emisemi společnosti?

Představme si například, že máme společnosti A a B, z nichž každá vypouští 100 000 tun CO2 ročně. Vládá dá každé 95 000 povolenek na emise, přičemž jedna povolenka představuje právo na vypuštění 1 tuny CO2. Ani jedna společnost tedy nemá všechny emise pokryty. Na konci každého roku musí společnosti vyřadit počet povolenek odpovídající emisím vypuštěným v průběhu uplynulého roku. Společnost A i B musejí pokrýt 5 000 tun CO2 a k tomu mají dvě možnosti. Buď mohou o 5 000 tun snížit své emise nebo mohou na trhu nakoupit 5 000 povolenek. Aby se mohly rozhodnout, kterou možnost zvolí, porovnají náklady na snížení emisí o 5 000 tun s tržní cenou povolenek.

Řekněme, že tržní cena povolenky je například 10 € za tunu CO2. Náklady na snížení emisí společnosti A činí 5 € (tj. jsou nižší než tržní cena). Společnost A sníží emise, protože je to levnější než nákup povolenek. Společnost A může emise snížit i o více než 5 000 tun, například o 10 000 tun. Společnost B může být v opačné situaci: náklady na snížení činí v jejím případě 15 € (tj. jsou vyšší než tržní cena), a proto namísto snižování emisí raději nakoupí povolenky.

Společnost A vynaloží 50 000 € na snížení o 10 000 tun při ceně 5 € za tunu a získá 50 000 € z prodeje 5 000 tun při ceně 10 € za tunu. Společnost A tak své náklady na snížení emisí plně vykompenzuje prodejem povolenek, zatímco bez systému pro obchodování s emisemi by musela nést čisté náklady ve výši 25 000 €. Společnost B vynaloží 50 000 € na koupi 5 000 tun při ceně 10 € za tunu. Při neexistenci flexibility v rámci systému pro obchodování s emisemi by společnost B musela vynaložit 75 000 €.

Protože pouze společnost, která má nízké náklady na snížení emisí a která se proto rozhodne své emise snížit – jako například společnost A –, může prodávat povolenky, představují povolenky, které společnost B koupila, snížení emisí, a to i přesto, že sama společnost B emise nesnížila.

Tuto skutečnost je důležité mít na paměti. Díky tomu jsou jako první sníženy emise tam, kde je to nejlevnější. Protože systém funguje v celé EU, budou společnosti vyhledávat možnosti nejlevnějšího snížení emisí v celé EU a zajistí, aby byly uskutečněny jako první. Právě díky této flexibilitě systému je obchodování s emisemi z hlediska vynaložených nákladů nejvýhodnějším způsobem dosažení daného cíle na poli životního prostředí. Celkové náklady pro průmysl by byly vyšší, pokud by společnost B byla nucena snížit emise při vyšších nákladech ve svém závodě.

17) Jak bude obchodování s povolenkami probíhat v praxi?

Právní rámec systému pro obchodování neupravuje, jak a kde trh s povolenkami funguje. Společnosti mající závazky mohou s povolenkami obchodovat přímo mezi sebou nebo mohou prodávat či kupovat prostřednictvím makléře, banky nebo jiného zprostředkovatele na trhu s povolenkami.

Může se také stát, že společnosti nakupující fosilní palivo (uhlí nebo plyn), budou spolu s palivem nabídnuty povolenky. V konečném stádiu se mohou rozvinout organizované trhy (burzy s povolenkami).

Existuje také elektronický registrační systém, který eviduje vlastnictví povolenek na emise a zachycuje změny jejich vlastnictví realizované na trhu. Tento registrační systém je oddělen od vlastního obchodování – ne každý obchod vede ke změně vlastnictví povolenek, ale pokud je výsledkem obchodu změna vlastnictví, dochází k převodu povolenek mezi účty v registračním systému.

V tomto ohledu je registrační systém podobný bankovnímu systému, který eviduje vlastnictví peněz na účtech, ale nezachycuje obchody uzavřené na trhu se zbožím a službami, které jsou příčinou změny vlastnictví peněz. Registrační systém tedy není trhem. O způsobu obchodování s povolenkami rozhodují účastníci trhu.

Uvedený systém je čistě elektronický, a povolenky tedy nejsou tištěny na papíře, ale existují pouze na online účtu v registru. Každá společnost mající závazek a jakákoliv osoba se zájmem o koupi či prodej povolenek musí mít účet. Systém je tvořen vnitrostátní složkou v každém členském státě, v němž jsou povolenky drženy, a střediskem na evropské úrovni, které bude provádět automatické kontroly každého převodu povolenek s cílem zajistit dodržování pravidel příslušné směrnice. Některé údaje shromážděné v registru budou v pravidelných intervalech zveřejňovány v souladu s pravidly OSN a nařízením týkajícím se elektronických rejstříků[3]. Přitom se usilovalo o rovnováhu mezi transparentností s ohledem na ochranu životního prostředí a důvěrností obchodních údajů.

Viz též:

Internetová stránka generálního ředitelství pro životní prostředí věnovaná obchodování s emisemi:

http://ec.europa.eu/environment/climat/emission.htm

Národní alokační plány:

http://ec.europa.eu/environment/climat/emission_plans.htm

Protokol transakcí společenství („Community Transaction Log“):

http://ec.europa.eu/environment/ets/


[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství.

[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/101/ES ze dne 27. října 2004, kterou se mění směrnice 2003/87/ES.
[3] Nařízení Komise (ES) č. 2216/2004 ze dne 21. prosince 2004 o standardizovaném a bezpečném systému rejstříků podle směrnice 2003/87/ES Evropského parlamentu a Rady a rozhodnutí 280/2004/ES Evropského parlamentu a Rady.


Side Bar

My account

Manage your searches and email notifications


Help us improve our website