Navigation path

Left navigation

Additional tools

Tisk a informace

Soudní dvůr Evropských společenství

TISKOVÁ ZPRÁVA č. 104/09

V Lucemburku dne 30. listopadu 2009

Lisabonská smlouva a Soudní dvůr Evropské unie

Lisabonská smlouva podepsaná 13. prosince 2007 hlavami států a předsedy vlád dvaceti sedmi členských států EU vstoupí v platnost dnem 1. prosince 2009. Tato smlouva pozměňuje dvě základní smlouvy: Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, která se bude napříště nazývat „Smlouva o fungování Evropské unie“ (SFEU) 1 .

Lisabonská smlouva s sebou přináší změny organizace a pravomocí Soudního dvora Evropské unie.

A. Změny týkající se organizace Soudního dvora Evropské unie a jmenování jeho členů

Evropská unie, která nyní získá právní subjektivitu, nastoupí na místo Evropského společenství. Na základě Lisabonské smlouvy tak přestane existovat struktura v podobě jednotlivých pilířů a Unie bude mít nový institucionální rámec. V důsledku toho přijme celá soudní soustava Unie po vzoru ostatních přejmenovaných orgánů název Soudní dvůr Evropské unie 2 , skládající se ze tří soudů : Soudního dvora, Tribunálu a Soudu pro veřejnou službu.

Co se týče vytvoření specializovaných soudů, Lisabonská smlouva sice přejímá stávající úpravu, avšak zavádí určité změny týkající se způsobů jejich zřizování, takže napříště budou vytvářeny řádným legislativním postupem (to znamená spolurozhodováním kvalifikovanou většinou), a nikoli už jednomyslně, jak tomu bylo doposud.

Z Lisabonské smlouvy vyplývá, že požadavek změny statutu Soudního dvora Evropské unie 3 je chápán jako „návrh legislativního aktu“ 4 a musí se řídit řádným legislativním postupem. Naopak postavení soudců a generálních advokátů i pravidla pro používání úředních jazyků v rámci Soudního dvora Evropské unie podléhají i nadále pravidlu jednomyslnosti.

Ohledně pravidel jmenování členů tohoto orgánu přejímá Lisabonská smlouva stávající ustanovení v tom smyslu, že soudci jsou jmenováni vzájemnou dohodou vlád členských států na dobu šesti let, avšak napříště se tak bude dít po konzultaci s výborem pověřeným vydávat stanovisko k vhodnosti kandidátů na funkce soudce a generálního advokáta Soudního dvora a Tribunálu. Tento výbor se skládá ze sedmi osob vybraných mezi bývalými členy obou těchto soudů, členy nejvyšších vnitrostátních soudů a obecně uznávanými právníky, z nichž jedna bude navržena Evropským parlamentem. Rada rozhodující z podnětu předsedy Soudního dvora přijme rozhodnutí, kterým se stanoví pravidla fungování tohoto výboru, a rozhodnutí o jmenování jeho členů.

1 Zůstává pouze Evropské společenství pro atomovou energii neboli „Euratom“ (protokol č. 1 pozměňující protokoly připojené ke Smlouvě o Evropské unii, Smlouvě o založení Evropského společenství nebo Smlouvě o založení Evropského společenství pro atomovou energii).

2 Článek 19 Smlouvy o EU.

3 Statut Soudního dvora Evropské unie je obsažen v protokolu č. 3.

4 Protokol č. 2 o používání zásad subsidiarity a proporcionality.


Prohlášení týkající se počtu generálních advokátů stanoví, že na žádost Soudního dvora lze zvýšit jejich počet z osmi na jedenáct 5 .

B. Změny týkající se pravomocí Soudního dvora Evropské unie

Oblasti

Struktura sestávající z pilířů zavedená Maastrichtskou smlouvou přestává existovat. Pravomoc Soudního dvora Evropské unie se tudíž rozšiřuje na právo Evropské unie, nestanoví-li Smlouvy jinak 6 .

Soudní dvůr tak získá obecnou pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva v důsledku toho, že Lisabonská smlouva odstranila strukturu pilířů a zrušila článek 35 Smlouvy o EU a článek 68 ES, které stanovily omezení pravomoci Soudního dvora.

Zaprvé, co se týče policejní a justiční spolupráce v trestních věcech 7 , pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách se stává obligatorní a není již závislá na prohlášení každého členského státu uznávajícím tuto pravomoc a určujícím vnitrostátní soudy, které je mohou Soudnímu dvoru předkládat. Lisabonskou smlouvou se oblast policie a trestního soudnictví stává součástí obecného právního režimu a na Soudní dvůr se mohou obracet všechny soudy. Přechodná ustanovení nicméně stanoví, že se tato plná pravomoc uplatní teprve pět let po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost 8 .

Zadruhé, co se týče vízové, azylové a přistěhovalecké politiky a jiných politik týkajících se pohybu osob 9 (zejména justiční spolupráce v občanských věcech, uznávání a výkon rozsudků), nyní se mohou na Soudní dvůr obracet všechny vnitrostátní soudy – tedy nikoli již pouze soudy vyšších stupňů – a Soudní dvůr je napříště příslušný rozhodovat o opatřeních veřejného pořádku v rámci přeshraničních kontrol. V důsledku toho má Soudní dvůr v této oblasti obecnou pravomoc, a to již ode dne vstupu Lisabonské smlouvy v platnost.

Krom toho Listina základních práv 10 Evropské unie získává stejnou právní sílu jako Smlouvy 11 . Je nyní zahrnuta do „souboru ústavních norem“, k němuž se může vyslovovat Soudní dvůr. Listinu však nelze uplatňovat vůči Spojenému království a Polsku, na které se vztahuje výjimka 12 , z níž vyplývá, že Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu obou těchto členských států shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které potvrzuje. Mimoto se hlavy států a předsedové vlád dohodli rozšířit v budoucnu tuto výjimku na Českou republiku 13 .

5 Prohlášení č. 38 k článku 252 SFEU o počtu generálních advokátů Soudního dvora.

6 Článek 19 Smlouvy o EU.

7 Dřívější hlava VI Smlouvy o EU.

8 Protokol č. 36 o přechodných ustanoveních, článek 10. Je stanoveno, že jako přechodné opatření zůstávají pravomoci Soudního dvora stejné ohledně aktů v oblasti policejní a justiční spolupráce přijatých před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Použitelnost tohoto přechodného opatření končí pět let ode dne vstupu Lisabonské smlouvy v platnost.

9 Dřívější hlava IV Smlouvy o ES.

10 Článek 6 odst. 2 Smlouvy o EU krom toho upřesňuje, že „Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přistoupení k této úmluvě se nedotkne pravomocí Unie vymezených Smlouvami“. V protokolu č. 8 se uvádí, že „dohoda o přistoupení musí odrážet zejména „zvláštní úpravu případné účasti Unie v kontrolních orgánech Evropské úmluvy [a] mechanismy nezbytné k zajištění toho, aby žaloby podané jinými než členskými státy a žaloby podané fyzickými osobami byly správně podávány podle případu proti členským státům nebo Unii“. Toto přistoupení „se nedotkne působnosti Unie ani pravomocí jejích orgánů.“

11 Článek 6 odst. 1 Smlouvy o EU.

12 Protokol č. 30 připojený k SFEU o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království.

Třebaže pojem „pilíře“ s Lisabonskou smlouvou zaniká, společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) se na základě hlavy V Smlouvy o EU 14 i nadále řídí zvláštními pravidly a specifickými postupy. Soudní dvůr není proto příslušný 15 k přezkumu těchto ustanovení ani aktů přijatých na jejich základě, s dvěma výjimkami: 1) je příslušný k přezkumu vymezení rozsahu pravomocí Unie a SZBP, jejíž provádění se nesmí dotknout výkonu pravomocí Unie a rozsahu pravomocí orgánů pro výkon výlučných a sdílených pravomocí Unie 16 ; 2) má pravomoc rozhodovat o žalobách na neplatnost směřujících proti rozhodnutím, jimiž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, přijatým Radou například v rámci boje proti terorismu (zmrazení aktiv) 17 .

Řízení

Řízení o předběžné otázce se napříště týká i aktů přijatých institucemi nebo jinými subjekty Unie 18 , jež jsou v důsledku toho začleněny do práva Unie, a které může Soudní dvůr vykládat a podrobovat přezkumu platnosti na žádost vnitrostátních soudů, aby jim například umožnil ověřit soulad jejich vnitrostátních právních předpisů s tímto právem.

Lisabonská smlouva zavádí ustanovení, podle nějž Soudní dvůr rozhodne v co nejkratší lhůtě, vyvstane-li předběžná otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě 19 . V samotném textu Smlouvy se rovněž odkazuje na řízení o naléhavé předběžné otázce (ŘNPO), které vstoupilo v platnost dnem 1. března 2008 a týká se prostoru svobody, bezpečnosti a práva ( Informace pro tisk č. 12/08 ).

Lisabonská smlouva rozšiřuje přezkum Soudního dvora na právní akty Evropské rady, která byla touto smlouvou uznána za plnoprávný orgán. Na základě nových ustanovení 20 může na žádost dotčeného členského státu rozhodovat o legalitě aktů přijatých Evropskou radou nebo Radou v případě, že zjistila zřejmé nebezpečí, že tento členský stát závažně poruší určité hodnoty 21 (úctu k lidské důstojnosti, dodržování lidských práv atd.) 22 .

Tento orgán má za stejných podmínek rovněž pravomoc rozhodovat o žalobách podaných Účetním dvorem, Evropskou centrální bankou a napříště i Výborem regionů k ochraně jejich práv.

Lisabonská smlouva zmírňuje podmínky přípustnosti žalob podaných jednotlivci (fyzickými nebo právnickými osobami) proti rozhodnutím orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie. Jednotlivci mohou podat žalobu proti právnímu aktu s obecnou působností, který se jich bezprostředně dotýká a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření. Jednotlivci už tudíž nemusí prokazovat, že jsou tímto aktem dotčeni osobně 23 .

13 Podle závěrů Evropské rady ze dne 29. a 30. října 2009 se protokol č. 30 použije na Českou republiku (Dok. 15265/09 CONCL 3).

14 Článek 24 Smlouvy o EU.

15 Článek 275 SFEU.

16 Článek 40 Smlouvy o EU.

17 Článek 275 SFEU.

18 Článek 267 SFEU.

19 Tamtéž.

20 Článek 269 SFEU.

21 Článek 2 Smlouvy o EU.

22 Tato žaloba musí být podána do jednoho měsíce ode dne tohoto zjištění a Soudní dvůr rozhodne ve lhůtě jednoho měsíce ode dne podání návrhu.

23 Článek 263 SFEU

V rámci přezkumu dodržování zásady subsidiarity může členský stát podat k Soudnímu dvoru žalobu na neplatnost legislativního aktu pro porušení zásady subsidiarity, jejímž autorem je vnitrostátní parlament nebo jedna z jeho komor. Žaloba musí být formálně podána vládou členského státu, ale může být touto vládou též pouze „předána“, přičemž skutečným původcem žaloby je vnitrostátní parlament nebo jedna z jeho komor 24 . Rovněž Výbor regionů se může dovolávat porušení těchto zásad, a to v případě legislativních aktů, ohledně nichž musí být konzultován.

Lisabonská smlouva krom toho urychluje mechanismus peněžitých sankcí (paušální částky nebo penále) v případě nevyhovění rozsudku, kterým bylo určeno nesplnění povinnosti 25 . Umožňuje rovněž Soudnímu dvoru ukládat již od stadia prvního rozsudku určujícího nesplnění povinnosti peněžité sankce v případě, že Komisi nebyla oznámena vnitrostátní opatření k provedení směrnice 26 .

Konečně může Komise po uplynutí pětiletého období podávat žaloby pro nesplnění povinnosti ohledně opatření týkajících se policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, která byla přijata před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost 27 .

24 Maastrichtská smlouva zakotvila zásadu subsidiarity. Článek 5 Smlouvy o ES to vyjadřuje takto: „V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí v souladu se zásadou subsidiarity Společenství činnost pouze tehdy a do té míry, pokud sledovaných cílů nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, a proto, z důvodu jejich rozsahu či účinků, jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství“. S touto zásadou, je úzce spjata zásada proporcionality, podle níž „činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů této smlouvy“.

25 Článek 260 SFEU.

26 Idem.

27 Protokol č. 36, čl. 10 odst. 1.

 

Neoficiální dokument pro potřeby sdělovacích prostředků, který nezavazuje Soudní dvůr.

Kontaktní osoba pro tisk: Balázs Lehoczki (+352) 4303 5499


Side Bar

My account

Manage your searches and email notifications


Help us improve our website