RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 15 jazycích
Nové jazyky:  CS - HU - PL - RO

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Soudní příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (Brusel II)

Evropská unie (EU) sloučila do jediného právního nástroje ustanovení o rozvodu a rodičovské zodpovědnosti s cílem usnadnit práci soudců a advokátů a upravit výkon přeshraničních práv na styk s dítětem. Toto nařízení představuje významný krok vpřed v boji proti únosům dětí.

AKT

Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Viz pozměňovací akt(y)).

PŘEHLED

Účelem tohoto nařízení je sloučit do jediného dokumentu ustanovení o rozvodu a o rodičovské zodpovědnosti *. Zakládá mimo jiné automatické uznávání rozsudků o právech na styk s dítětem *, které tvořily součást iniciativy představené Francií (DE) (EN) (FR) v roce 2000. Toto nařízení nahrazuje nařízení (ES) č. 1347/2000 (DE) (EN) (FR).

Upřednostnění práv dětí

Evropská unie (EU) upřednostňuje právo dítěte na zachování normálních vztahů s oběma rodiči. Dítě bude mít právo na vyjádření vlastního názoru na všechny aspekty rodičovské zodpovědnosti s ohledem na svůj věk a stupeň vyspělosti.

Oblast působnosti, definice a soudní příslušnost

Nařízení se uplatňuje na občanskoprávní řízení v souvislosti s rozvodem, rozlukou nebo prohlášením manželství za neplatné, jakož i na všechny aspekty rodičovské zodpovědnosti. Rodičovská zodpovědnost odkazuje na celý soubor práv a povinností týkajících se dítěte nebo jmění dítěte. S cílem zajistit pro všechny děti rovnost, zahrnuje nařízení všechny rozsudky o rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření na ochranu dítěte, nezávisle na jakýchkoli řízeních v manželských věcech.

Nařízení se nepoužije na občanskoprávní řízení týkající se vyživovací povinnosti, které je zařazeno do nařízení (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Z oblasti působnosti nařízení jsou vyloučena i tato témata:

  • zjišťování a popření otcovství;
  • rozsudky o adopci a souvisejících přípravných opatřeních a prohlášení adopce za neplatnou či její revokace;
  • jméno a příjmení dítěte;
  • emancipace;
  • svěřenecké fondy a dědictví;
  • opatření přijatá po trestných činech, jichž se dopustily děti.

Nařízení stanovuje celý systém pravidel o soudní příslušnosti. Pokud jde o rozvod, přebírá pravidla o soudní příslušnosti z nařízení (ES) č. 1347/2000.

Záležitosti týkající se rodičovské zodpovědnosti obecně spadají do soudní příslušnosti soudů země EU, kde se nachází obvyklé bydliště dítěte. V některých případech přemístění, tj. v případě zákonné změny bydliště dítěte, pokud soudy země EU, kde mělo dítě původní bydliště, již vydaly rozsudek o rodičovské zodpovědnosti (zejména pokud jde o práva na styk s dítětem), přechází tato záležitost do příslušnosti soudů dané země. Kromě toho manžel či manželka může přijmout příslušnost rozvodového soudu i pro rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti. V některých případech se rodiče mohou také dohodnout, že případ předloží soudům jiné země EU, ke které má dítě úzký vztah. Takový vztah se může opírat například o státní příslušnost dítěte.

Nelze-li zjistit obvyklé bydliště dítěte, převezme soudní příslušnost automaticky země EU, kde je dítě přítomno. Toto ustanovení se uplatňuje například v případech dětí, které jsou uprchlíky, nebo dětí mezinárodně přemístěných z důvodu nepokojů v jejich zemi původu. Není-li možné definovat soudní příslušnost na základě specifických ustanovení stanovených v tomto nařízení, může každá země EU použít své vlastní vnitrostátní právní předpisy. Za výjimečných okolností může být případ postoupen nejvhodněji umístěnému soudu, je-li to v nejlepším zájmu dítěte.

Soudy musí bez návrhu ověřit, zda jsou pro účely tohoto nařízení příslušné. Pokud je soudu některého členského státu předložena věc, k níž není příslušný, prohlásí bez návrhu svou nepříslušnost. Je-li zahájeno řízení proti respondentovi, který má obvyklé bydliště v jiné zemi EU, musí soudy ověřit, zda respondent obdržel dokument o zahájení řízení v dostatečné lhůtě, aby si mohl zařídit obhajobu. V naléhavých případech mohou soudy také přijmout přechodná ochranná opatření týkající se osob a majetku.

Předpisy o únosech dětí

Nařízení rovněž stanovuje předpisy o únosech dětí (neoprávněné odebrání nebo zadržení dítěte *). Účelem je boj proti únosům dětí v EU.

Nositel práva péče o dítě * může požádat ústřední orgán nebo soud o navrácení uneseného dítěte.

Soudy země EU, v níž bezprostředně před únosem mělo dítě obvyklé bydliště, jsou zpravidla dále příslušné, dokud dítě nebude mít obvyklé bydliště v jiné zemi EU (s výhradou souhlasu všech osob držících práva péče o dítě a minimální doby jednoho roku pobytu).

Dotčený soud musí vydat rozsudek do šesti týdnů od data, kdy mu věc byla předložena. Dítě je během řízení vyslechnuto, pokud se to vzhledem k jeho věku a stupni vyspělosti nejeví nevhodné. Navrácení dítěte nemůže být zamítnuto, pokud osoba požadující navrácení nebyla vyslechnuta.

Soudy země EU, do které bylo dítě uneseno, mohou odmítnout dítě vrátit pouze v případě, že vážně hrozí, že by ho navrácení vystavilo tělesné nebo psychické újmě (podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980). Soudce však musí nařídit navrácení dítěte, pokud bylo zjištěno, že byla přijata náležitá opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení.

Pokud soud rozhodne, že dítě nemá být vráceno, musí spis věci převést na příslušný soud v zemi EU, v níž mělo dítě obvyklé bydliště před odebráním. Tento soud přijme konečné rozhodnutí o tom, zda dítě má být vráceno. Soud musí dát dítěti a dotčeným stranám příležitost být vyslyšeni a musí také vzít v úvahu důvody a důkazy, na jejichž základě první soudce rozhodl, že dítě nemá být vráceno. Pokud soudce v zemi původu dojde k odlišnému rozhodnutí, tj. k rozhodnutí, že dítě by mělo být vráceno, je tento rozsudek automaticky uznán a je vykonavatelný ve druhé zemi EU, aniž je nutné prohlášení vykonatelnosti („zrušení doložky o vykonatelnosti“). Rozsudek nelze napadnout, pokud soudce v zemi původu v EU vydal osvědčení (příloha IV).

Uznávání a výkon rozhodnutí

Pravidla uznávání a výkonu rozhodnutí jsou totožná s pravidly nařízení (ES) č. 1347/2000 v této věci.

Nařízení stanovuje automatické uznávání všech rozsudků bez nutnosti jakéhokoli přechodného řízení. Omezuje důvody, pro které může být uznání rozsudků týkajících se věcí manželských a věcí rodičovské zodpovědnosti odepřeno, na tyto:

  • uznání je evidentně v rozporu s veřejnou politikou;
  • žalovanému nebyl doručen dokument, kterým se zahajuje řízení, v dostatečné lhůtě, aby si mohl zařídit obhajobu;
  • uznání je neslučitelné s jiným rozsudkem.

V případě rozsudků ve věci rodičovské zodpovědnosti jsou další dva důvody pro neuznání:

  • dítě nedostalo příležitost vyjádřit svůj názor;
  • určitá osoba tvrdí, že rozsudek odporuje jeho rodičovské zodpovědnosti, pokud byl vydán, aniž tato osoba dostala příležitost vyjádřit se.

Rozsudek o výkonu rodičovské zodpovědnosti lze prohlásit za vykonatelný v jiné zemi EU na žádost zainteresované strany (a v případě Spojeného království poté, co byl pro účely vykonatelnosti zaregistrován). Proti rozhodnutí o uplatňování prohlášení vykonatelnosti lze použít opravný prostředek.

S ohledem na rozsudky v manželských věcech a věcech rodičovské zodpovědnosti musí příslušný soud na žádost kterékoli zainteresované strany vydat osvědčení na standardním formuláři stanoveném v přílohách I a II.

Všechny rozsudky o právech na styk s dítětem a navrácení dětí vydané v souladu s nařízením budou automaticky uznány a budou vykonatelné ve všech zemích EU bez nutnosti zvláštních postupů (zrušení doložky o vykonatelnosti), pokud je k nim přiloženo osvědčení. Standardní formuláře pro osvědčení týkající se práv na styk s dítětem jsou stanoveny v přílohách III a IV.

Proti osvědčení vystavenému pro usnadnění výkonu rozhodnutí není možné podat opravný prostředek. Opravný prostředek by měl být přípustný pouze v případech, kdy osvědčení nevyjadřuje přesně obsah rozhodnutí.

Vykonávací řízení upravuje vnitrostátní právo země výkonu.

Je zapotřebí rozlišovat mezi rozsudkem uznávajícím práva na styk s dítětem a praktickými podmínkami výkonu takových práv. Soudce v zemi výkonu může určit praktické podmínky výkonu práv na styk s dítětem, pokud nezbytné postupy nebyly upřesněny v rozsudcích soudů ve druhé zemi EU, v níž bylo právo na styk s dítětem uděleno. Při určování těchto praktických podmínek musí soudce vždy dodržovat základní náležitosti rozsudku, jímž je právo uděleno.

Spolupráce mezi ústředními orgány

Každá země EU určí jeden nebo více ústředních orgánů, které budou vykonávat několik funkcí, zejména:

  • budou podporovat výměny informací o vnitrostátních právních předpisech a postupech;
  • budou usnadňovat komunikaci mezi soudy;
  • budou nápomocny nositelům rodičovské zodpovědnosti usilující o uznání a výkon rozhodnutí;
  • budou se snažit urovnat spory mezi nositeli rodičovské zodpovědnosti pomocí alternativních prostředků, jako je zprostředkování.

Ústřední orgány se pravidelně scházejí v Evropské soudní síti pro občanské a obchodní věci.

Všichni nositelé rodičovské zodpovědnosti mohou požádat o bezplatnou pomoc ústředního orgánu v zemi EU, v níž má dítě obvyklé bydliště.

Nařízení zpravidla nahrazuje stávající úmluvy mezi dvěma nebo více zeměmi EU, které se týkají totožných věcí. Bude nadřazené některým mnohostranným úmluvám o vztazích mezi zeměmi EU, které se dotýkají věcí upravených tímto nařízením: Haagská úmluva z roku 1961 (právní předpis vztahující se na ochranu nezletilých), Lucemburská úmluva z roku 1967 (uznávání rozhodnutí o sňatku), Haagská úmluva z roku 1970 (uznávání rozvodů), Evropská úmluva z roku 1980 (opatrovnictví dětí) a Haagská úmluva z roku 1980 (občanskoprávní aspekty mezinárodních únosů dětí).

V souvislosti s Haagskou úmluvou ze dne 19. října 1996 o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí je toto nařízení plně použitelné, pokud má dotčené dítě obvyklé bydliště v některé zemi EU. Pravidla uznávání a výkonu se uplatňují i v případě, že příslušný soud v některé zemi EU vydá rozsudek, i když dotčené dítě má obvyklé bydliště ve třetí zemi, která je signatářem této úmluvy.

Zvláštní ustanovení se použijí na:

  • vztahy Finska a Švédska s Dánskem, Islandem a Norskem, pokud jde o uplatňování Severské úmluvy o sňatcích ze dne 6. února 1931;
  • vztahy mezi Svatou stolicí a Portugalskem, Itálií, Španělskem a Maltou.

Závěrečná ustanovení

Při uvádění nařízení v platnost je Komisi nápomocen výbor zástupců zemí EU.

Nejpozději 1. ledna 2012 a následně každých pět let předloží Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu o uplatňování tohoto nařízení na základě informací poskytnutých zeměmi EU a v případě potřeby se ke zprávě přiloží návrhy změn.

Spojené království a Irsko se účastní uplatňování tohoto nařízení. Dánsko se přijetí nařízení neúčastní, a proto jím není vázáno.

Toto nařízení vstoupí v platnost dnem 1. srpna 2004 a použije se ode dne 1. března 2005 (články 67–70 se použijí ode dne 1. srpna 2004).

Kontext

Evropská rada z Tampere vyjádřila přání zemí EU posílit vzájemné uznávání rozsudků soudů, zejména v občanskoprávních věcech (bod 34 závěrů). Zpočátku měly být rozsudky uznávány automaticky v určitých oblastech, jako jsou rodinná práva a zejména při zachování nároků a práv na styk s dítětem.

V souladu se závěry z Tampere:

  • v květnu 2000 Rada přijala nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Brusel II“);
  • v červenci 2000 Francie předložila iniciativu týkající se přeshraničních práv na styk s dítětem;
  • v září 2001 Komise předložila návrh týkající se rodičovské zodpovědnosti (DE) (EN) (FR).

Ustanovení návrhu Komise ze dne 20. září 2001 byly zahrnuty do návrhu ohledně tohoto nařízení a dne 6. června 2002 byly formálně staženy. Totéž platí pro iniciativu předloženou Francií v červenci 2000.

Klíčové pojmy aktu
  • Rodičovská zodpovědnost: veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte. Tato práva a povinnosti mohou být nabyta rozhodnutím soudu, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem.
  • Právo péče o dítě: práva a povinnosti týkající se péče osoby o dítě, a zejména právo určit místo bydliště dítěte.
  • Právo na styk s dítětem: právo vzít dítě na omezenou dobu na místo odlišné od místa jeho obvyklého bydliště.
  • Neoprávněné odebrání nebo zadržení dítěte: únos, porušení práva péče o dítě získaného na základě rozsudku soudu, ze zákona nebo z dohody platné v zemi EU, v níž dítě má obvyklé bydliště.

ODKAZY

AktVstup v platnostLhůta pro provedení v členských státechÚřední věstník
Nařízení (ES) č. 2201/2003

1. 8. 2004

-

Úř. věst. L 338

ze dne 23. 12. 2003

Pozměňovací akt(y)Vstup v platnostLhůta pro provedení v členských státechÚřední věstník
Nařízení (ES) č. 2116/2004

3. 1. 2005

-

Úř. věst. L 367

ze dne 14. 12. 2004

SOUVISEJÍCÍ AKTY

Nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010 , kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky [Úřední věstník L 343 ze dne 29.12.2010].

Rozhodnutí Rady 2010/405/EU ze dne 12. července 2010, kterým se povoluje posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (Úřední věstník L 189 ze dne 22.7.2010).
V roce 2008 se jasně ukázalo, že nalezení shody ohledně návrhu z roku 2006 změnit nařízení 22001/2003 (níže) bude složité. V důsledku toho řada zemí EU vyjádřila od té doby svůj záměr navázat vylepšenou spolupráci v oblasti práva použitelného v manželských věcech. Toto rozhodnutí opravňuje tyto země k navázání takové vzájemné spolupráce. Ostatní země EU se mohou k této spolupráci kdykoli připojit.
Vylepšená spolupráce v oblasti práva použitelného na rozvod a rozluku poskytne zúčastněným zemím jasnější a komplexnější právní rámec pro přeshraniční případy. Současně zvýší právní jistotu, předvídatelnost a flexibilitu pro občany. Tato vylepšená spolupráce vychází ze zásady vzájemného uznávání rozsudků, zajištění lepší slučitelnosti mezi pravidly zúčastněných zemí o kolizním právu.

Návrh nařízení Rady ze dne 17. července 2006, kterým se mění nařízení (ES) č. 2201/2003 ohledně příslušnosti a pravidel o právních předpisech použitelných v manželských věcech (KOM(2006) 399 v konečném znění – nebyl zveřejněn v Úředním věstníku).
Vzhledem k rostoucímu počtu „mezinárodních“ manželství a rozvodů má Komise v úmyslu poskytnout jasný a komplexní právní rámec o manželských věcech, který zajistí právní jistotu, předvídatelnost, flexibilitu a přístup k soudu. Návrh proto stanovuje:

  • harmonizovaná pravidla pro kolizní právo ve věcech rozvodu a rozluky s cílem umožnit manželům snadno předvídat, které právo se bude uplatňovat v jejich řízení o manželských věcech,
  • omezenou míru volby pro manžele ohledně toho, které právo se použije a který soud je příslušný v řízeních týkajících se rozvodu a rozluky.

Návrh postupuje podle Zelené knihy o rozhodném právu a příslušnosti soudů v rozvodových záležitostech ze dne 14. března 2005.
Postup konzultace (CNS/2006/0135)

Poslední aktualizace: 21.05.2012

Viz také

Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky