RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 15 jazycích
Nové jazyky:  CS - HU - PL - RO

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Soudní příslušnost, uznání a výkon soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (Brusel I)

Toto nařízení stanoví pravidla upravující příslušnost soudů a uznání a výkon rozhodnutí v občanských a obchodních věcech v zemích Evropské unie (EU).

AKT

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Viz pozměňovací akt(y))

PŘEHLED

Toto nařízení stanoví pravidla upravující příslušnost soudů a v občanských a obchodních věcech. Rozhodnutí vydané v zemi Evropské unie (EU) musí být bez zvláštního řízení uznáno, pokud není uznání napadeno. Po zcela formální kontrole předložených písemností by mělo být vydáno prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí. Toto nařízení uvádí důvody pro nevykonání soudního rozhodnutí; nicméně soudy nemají možnost je vznést bez návrhu. Toto nařízení se nevztahuje na věci daňové, celní a správní. Nevztahuje se ani na:

  • věci osobního stavu, způsobilosti fyzické osoby, manželské věci, dědění, včetně dědění ze závěti;
  • konkursy;
  • sociální zabezpečení;
  • rozhodčí řízení.

Pravidla pro určení příslušnosti

Základní zásadou je to, že příslušnost má země EU, ve které má žalovaný bydliště, bez ohledu na jeho státní příslušnost. Místo bydliště se určuje podle domácího práva země EU, v níž je záležitost podána k soudu. Pokud určitá strana nemá bydliště v zemi EU, v níž se nachází soud zabývající se věcí, má soud na základě práva jiné země EU určit, zda má tato strana bydliště v daném státě. V případě právnických osob nebo firem se bydliště určuje podle země, kde mají své sídlo, ústředí nebo hlavní provozovnu. V případě trustů sídlo určuje soud, který případ projednává, podle pravidel mezinárodního práva soukromého *.

Žaloba na žalovaného v jiné zemi EU

Kromě základní zásady o příslušnosti může být žalovaný za určitých okolností žalován u soudů v jiné zemi EU. Nařízení uvádí oblasti příslušnosti, kde to platí: zvláštní nebo výlučná příslušnost a také příslušnost ve věcech pojištění, spotřebitelských smluv a individuálních pracovních smluv.

Zvláštní příslušnost soudů zahrnuje následující:

  • věci týkající se smlouvy: obecně platí, že tyto případy budou projednávat soudy místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
  • věci týkající se výživného: obecně platí, že tyto případy mají být předloženy soudům místa, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště;
  • věci týkající se odpovědnosti za nezákonné jednání – protiprávní jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání: ty budou rozhodovat soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

Ve věcech týkajících se pojištění může být pojistitel žalován u soudů země EU, v níž má bydliště, nebo země EU, v níž má bydliště žalobce, pokud žalobu podá pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba. Ve věcech pojištění odpovědnosti nebo pojištění nemovitostí může být pojistitel kromě toho žalován u soudu místa, v němž nastala škodná událost.

Toto nařízení také stanoví pravidla o příslušnosti ve věcech týkajících se spotřebitelských smluv. „Spotřebitelé“ jsou vymezeni jako osoby, které uzavřou smlouvu s pracovníkem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Týká se to všech smluv uzavřených s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v EU, s výjimkou přepravních smluv, kromě případů, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně. Spotřebitel je chráněn způsobem zde popsaným, pokud je smlouva uzavřená o prodeji zboží financována na splátky nebo jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod. Má-li mít spotřebitel tuto ochranu v ostatních případech, musí být smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v zemi EU, ve které má spotřebitel bydliště, nebo zaměřuje tyto činnost na danou zemi. Spotřebitel může žalovat u soudů té země EU, ve které má žalovaný bydliště, nebo u soudů místa, kde má bydliště spotřebitel (žalobce). Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů země EU, v níž má spotřebitel bydliště.

Ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv mohou zaměstnanci žalovat svého zaměstnavatele u soudů země EU, v níž má zaměstnavatel bydliště, nebo u soudů země EU, v níž zaměstnanec obvykle vykonává svou práci. Jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává svou práci v jediné zemi, může žalovat svého zaměstnavatele u soudu místa, kde se nachází provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání. Se zaměstnavatelem, který nemá bydliště v žádné zemi EU, ale má pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu v některé zemi EU, je jednáno, jako by měl bydliště v této zemi. Zaměstnavatel může žalovat zaměstnance pouze u soudů místa, kde má zaměstnanec bydliště.

Bez ohledu na bydliště mají následující soudy výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou:

  • věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí: soudy země EU, ve které se nemovitost nachází;
  • platnost založení, nulita nebo zrušení společností nebo jiných právnických osob nebo platnost usnesení jejich orgánů: soudy země EU, v níž má daná právnická osoba sídlo;
  • platnost zápisů do veřejných rejstříků: soudy země EU, v níž je rejstřík veden;
  • zápis nebo platnost patentů, ochranných známek a průmyslových vzorů nebo jiných podobných práv: soudy země EU, v níž bylo požádáno o udělení nebo zápis nebo kde byly uděleny nebo zapsány nebo platí za udělené nebo zapsané na základě právního aktu Unie nebo mezinárodní smlouvy;
  • výkon rozhodnutí: soudy země EU, v níž výkon rozhodnutí byl nebo má být proveden.

Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště v zemi EU, na doložce o volbě příslušnosti soudu *, je příslušný dohodnutý soud. Nařízení stanoví řadu formálních náležitostí, které je nutné splnit v takových dohodách o volbě příslušnosti: dohoda musí být písemná nebo ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znají.

Podobně jsou zde ustanovení pro pravidla ohledně více žalovaných, žalob o záruku, intervenční žaloby nebo jiného řízení se třetí stranou, vzájemných žalob a věcí týkajících se smlouvy, kde žaloba může být spojena s žalobou týkající se práv k nemovitostem.

Nařízení také stanoví mechanismus pro vyřizování věcí, které jsou již jinde projednávány (litispendence), a souvisejících žalob.

Uznávání a výkon

Rozhodnutí vydané v zemi EU má být uznáno v ostatních zemích EU, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. „Rozhodnutím“ se rozumí každé rozhodnutí vydané soudem země EU bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí. Cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

Rozhodnutí se neuzná:

  • je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem země EU, v níž se o uznání žádá;
  • jestliže žalovanému nebyl doručen návrh na zahájení řízení v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem;
  • je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v zemi EU, v níž se o uznání žádá;
  • je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiné zemi EU nebo v zemi mimo EU v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok.

Soud, v němž se žádá o uznání rozhodnutí vydaného v jiné zemi EU, může řízení přerušit, jestliže byl proti rozhodnutí podán řádný opravný prostředek.

Rozhodnutí má být vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné. Strany mohou podat opravný prostředek proti rozhodnutí o návrhu na vydání prohlášení vykonatelnosti.

Nahrazení Bruselské úmluvy z roku 1968

Toto nařízení nahrazuje Bruselskou úmluvu z roku 1968, která platila mezi zeměmi EU před tím, než nařízení vstoupilo v platnost. Úmluva nadále zůstává použitelná pro území zemí EU, které spadají do oblasti působnosti uvedené úmluvy a které jsou z tohoto nařízení vyloučeny v souladu s článkem 299 Smlouvy o založení Evropského společenství (nyní článkem 355 Smlouvy o fungování Evropské unie). Nařízení také uvádí řadu dalších úmluv, smluv a dohod mezi zeměmi EU, které nahrazuje.

I po vstupu tohoto nařízení v platnost se otázky ohledně příslušnosti mezi Dánskem a dalšími zeměmi EU nadále řídí Bruselskou úmluvou z roku 1968. Toto dánské rozhodnutí o neúčasti bylo založeno na Protokolu č. 5 z roku 1997 o postoji Dánska, který byl připojen ke smlouvám (nyní Protokol č. 22). Dne 19. října 2005 s Dánskem EU uzavřela dohodu o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, která rozšířila ustanovení nařízení na tuto zemi. Dne 27. dubna 2006 byla dohoda schválena jménem EU rozhodnutím Rady 2006/325/ES. Vstoupila v platnost dne 1. července 2007.

Spojené království a Irsko podle Protokolu o postavení Spojeného království a Irska, připojeného ke Smlouvám, oznámily své přání účastnit se přijímání a používání tohoto nařízení.

Klíčové pojmy aktu
  • „Mezinárodní právo soukromé“ řídí mezinárodní prvek ve věcech soukromého práva, tj. rodinné právo, smluvní právo atd. Jedná se o odvětví vnitrostátního práva států, které určuje, jaké právo se má použít v určitém případě, zda vnitrostátní, nebo cizí.
  • „Volba příslušnosti“ je obecná zásada mezinárodního práva soukromého, podle které mohou strany smlouvy svobodně určit, který soud má rozhodovat případný spor, i když tento soud nemusí být příslušný na základě faktorů objektivně spojujících smlouvu s určitým místem.

ODKAZY

AktVstup v platnostLhůta pro provedení v členských státechÚřední věstník
Nařízení (ES) č. 44/2001

1. 3. 2002

-

Úř. věst. L 12 

ze dne 16. 1. 2001

Pozměňovací akt(y)Vstup v platnostLhůta pro provedení v členských státechÚřední věstník
Nařízení (ES) č. 1791/2006

1. 1. 2007

-

Úř. věst. L 363

 ze dne 20. 12. 2006

Nařízení (ES) č. 1103/2008

4. 12. 2008

-

Úř. věst. L 304 

ze dne 14. 11. 2008

Postupné změny a opravy nařízení (ES) č. 44/2001 byly začleněny do základního textu. Toto konsolidované znění má pouze informativní hodnotu.

SOUVISEJÍCÍ AKTY

Zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru ze dne 21. dubna 2009 o uplatňování nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (KOM(2009) 174 v konečném znění – nebyla zveřejněna v Úředním věstníku).

Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (Úř. věst. L 338 ze dne 23.12.2003).
Toto nařízení se vztahuje na občanskoprávní věci týkající se rozvodu, zákonné rozluky a prohlášení manželství za neplatné a také všech aspektů rodičovské zodpovědnosti. Nevztahuje se na občanskoprávní věci týkající se vyživovacích povinností, kterými se zabývá nařízení (ES) č. 4/2009.

Poslední aktualizace: 03.05.2011
Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky