RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 15 jazycích
Nové jazyky:  CS - HU - PL - RO

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Schengenský prostor a spolupráce

Schengenský prostor a spolupráce jsou založeny na Schengenské dohodě z roku 1985. Schengenský prostor představuje území, na němž je zaručena volnost pohybu osob. Země, které dohodu podepsaly, zrušily všechny vnitřní hranice a používají společné vnější hranice. Zde se používají společná pravidla a postupy vzhledem k vízům pro krátkodobé pobyty, žádosti o azyl a ochranu hranic. Zároveň byla posílena spolupráce a koordinace mezi policejními službami a soudními orgány pro zajištění bezpečnosti v rámci schengenského prostoru. Schengenská spolupráce byla začleněna do právního rámce Evropské unie (EU) na základě Amsterodamské smlouvy z roku 1997. Nicméně ne všechny země spolupracující v Schengenu jsou součástí schengenského prostoru. Důvodem je to, že si nepřejí zrušit ochranu hranic nebo ještě nesplňují požadované podmínky pro uplatňování schengenského acquis.

V osmdesátých letech minulého století se začalo diskutovat o významu volného pohybu osob. Některé členské státy se domnívaly, že by se tento koncept měl vztahovat jen na občany Evropské unie (EU), což by znamenalo zachování hraničních kontrol kvůli rozlišování mezi občany EU a státními příslušníky zemí mimo EU. Jiné státy se zastávaly volného pohybu pro všechny, což by znamenalo úplný konec kontrol na vnitřních hranicích. Vzhledem k tomu, že členské státy nemohly dosáhnout dohody, Francie, Německo, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko se v roce 1985 rozhodly vytvořit území bez vnitřních hranic. Toto území se začalo označovat jako „schengenský prostor“ po městě v Lucembursku, kde byly podepsány první dohody. Po podepsání Amsterodamské smlouvy byla tato mezivládní spolupráce od 1. května 1999 začleněna do rámce EU.

Rozvoj schengenské spolupráce a rozšiřování schengenského prostoru

První dohoda mezi pěti členy původní skupiny byla podepsána 14. června 1985. Další úmluva byla vypracována a podepsána 19. června 1990. Když v roce 1995 začala platit, byly zrušeny kontroly na vnitřních hranicích signatářských států a vznikla společná vnější hranice, na níž se provádějí imigrační kontroly pro schengenský prostor v souladu s identickými postupy. Byla přijata společná pravidla týkající se víz, práva na azyl a kontrol na vnějších hranicích, aby byl možný volný pohyb osob na území signatářských států, aniž by docházelo k porušování zákona a pořádku.

Proto za účelem sladění volnosti a bezpečnosti byla tato volnost pohybu doplněna o takzvaná „kompenzační“ opatření. K tomu patřilo zlepšení spolupráce a koordinace mezi policií a soudními orgány kvůli ochraně vnitřní bezpečnosti a zejména kvůli boji proti organizovanému zločinu. Proto vznikl Schengenský informační systém (SIS). SIS je sofistikovaná databáze, kterou používají orgány členských zemí Schengenu k výměně údajů o určitých kategoriích lidí a zboží.

Schengenský prostor se postupně rozšířil a nyní zahrnuje prakticky všechny členské státy. Itálie podepsala dohody 27. listopadu 1990, Španělsko a Portugalsko se přidaly 25. června 1991, Řecko následovalo 6. listopadu 1992, potom Rakousko 28. dubna 1995 a Dánsko, Finsko a Švédsko 19. prosince 1996. Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko se připojily 21. prosince 2007 a zapojená země Švýcarsko 12. prosince 2008. Bulharsko, Kypr a Rumunsko ještě nejsou plnoprávnými členy schengenského prostoru; ochrana hranic mezi těmito zeměmi a schengenským prostorem trvá, dokud Rada EU nerozhodne, že byly splněny podmínky pro zrušení kontrol na vnitřních hranicích. (Podrobnosti o pozici Spojeného království a Irska je uvedena níže.)

Opatření přijatá členskými státy v rámci schengenské spolupráce

Ke klíčovým pravidlům přijatým v rámci Schengenu patří:

  • odstranění kontrol osob na vnitřních hranicích;
  • společná sada pravidel vztahujících se na lidi přecházející vnější hranice členských států EU;
  • harmonizace podmínek vstupu a pravidel vzhledem k vízům pro krátkodobé pobyty;
  • posílená policejní spolupráce (včetně práv na přeshraniční ostrahu a bezprostřední přeshraniční pronásledování);
  • silnější soudní spolupráce prostřednictvím rychlejšího systému vydávání a přesunu výkonu trestních soudních rozhodnutí;
  • vytvoření a rozvoj Schengenského informačního systému (SIS).

Schengenský informační systém (SIS)

Jádrem schengenského mechanismu je informační systém, který byl vytvořen. Umožňuje, aby pracovníci vnitrostátní ochrany hranic a soudní orgány získávaly informace o osobách či věcech.

Členské státy poskytují informace do systému prostřednictvím vnitrostátních sítí (N-SIS) připojených k centrálnímu systému (C-SIS). Tento systém IT doplňuje síť známá jako SIRENE (Supplementary Information Request at the National Entry, žádost o doplňující informace u vnitrostátních záznamů), která představuje lidské rozhraní SIS.

Začlenění schengenského acquis do rámce EU

Protokol připojený k Amsterodamské smlouvě začleňuje rozvoj, který přinesla Schengenská dohoda, do rámce EU. Schengenský prostor nyní patří do právního a institucionálního rámce EU. Spadá tedy pod parlamentní a soudní kontrolu a naplňuje cíl v podobě volného pohybu osob, který je součástí Jednotného evropského aktu z roku 1986, a přitom také zajišťuje demokratickou parlamentní kontrolu a poskytuje občanům dostupné opravné prostředky, když jsou narušena jejich práva (Soudní dvůr nebo vnitrostátní soudy, podle oblasti práva).

Pro zajištění realizace této integrace přijala Rada EU řadu rozhodnutí. Za prvé v souladu s Amsterodamskou smlouvou Rada nahradila výkonný výbor vytvořený podle Schengenských dohod. Svým rozhodnutím 1999/307/ES z 1. května 1999 Rada zavedla postup pro začlenění schengenského sekretariátu do generálního sekretariátu Rady včetně opatření týkajících se pracovníků schengenského sekretariátu. Následně byly vytvořeny nové pracovní skupiny, aby Radě pomáhaly s řízením práce.

Jedním z nejdůležitějších úkolů Rady při začlenění schengenského prostoru bylo zvolit ta ustanovení a opatření přijatá signatářskými státy, která tvořila skutečné acquis, neboli soubor práva, a která by mohla sloužit jako základ další spolupráce. Seznam prvků, jež tvoří toto acquis a jejichž odpovídající právní základ vychází ze Smluv (Smlouva o ES nebo Smlouva o Evropské unii), přijala Rada ve svých rozhodnutích 1999/435/ES a 1999/436/ES ze dne 20. května 1999. Většina z těchto aktů je publikována v Úředním věstníku. Od té doby se schengenské právní předpisy dále rozvíjely. Například některé články Schengenské dohody byly nahrazeny novou legislativou EU (např. Schengenský hraniční kodex).

Účast Dánska

I když Dánsko podepsalo Schengenskou dohodu, může si zvolit, zda uplatní či neuplatní jakákoli nová opatření přijatá pod hlavou IV Smlouvy o ES do rámce EU, a to i ta opatření, která představují rozvoj schengenského acquis. Nicméně Dánsko je vázáno určitými opatřeními v rámci společné vízové politiky.

Účast Irska a Spojeného království

V souladu s protokolem připojeným k Amsterodamské smlouvě se mohou Irsko a Spojené království účastnit některých nebo všech schengenských opatření, pokud členské státy schengenského prostoru a zástupci vlády příslušné země hlasují v Radě jednomyslně pro.

V březnu 1999 Spojené království požádalo o spolupráci v některých aspektech Schengenu, zejména v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, boje proti drogám a SIS. Rozhodnutí Rady 2000/365/ES schvalující žádost Spojeného království bylo přijato 29. května 2000.

V červnu 2000 požádalo o účast na některých aspektech Schengenu také Irsko. Jednalo se zhruba o podobné aspekty jako v případě žádosti Spojeného království. Dne 28. února 2002 Rada přijala rozhodnutí 2002/192/ES schvalující žádost Irska. Komise vydala stanovisko k těmto dvěma žádostem a zdůraznila, že částečná účast těchto dvou členských států by neměla snižovat důslednost acquis jako celku.

Po vyhodnocení podmínek, které musí předcházet provádění ustanovení týkajících se policejní a soudní spolupráce, Rada vyjádřila svůj souhlas rozhodnutím 2004/926/ES ze dne 22. prosince 2004, že Spojené království může provádět tuto část schengenského acquis.

Vztahy se třetími zeměmi: společné zásady

Díky tomu, že postupné rozšiřování schengenského prostoru vedlo k zahrnutí všech členských států EU, se třetí země, které mají s EU mimořádné vztahy, začaly účastnit schengenské spolupráce. Předpokladem pro přidružení zemí mimo EU k schengenskému acquis je dohoda o volném pohybu osob mezi těmito státy a EU (to zajišťuje Dohoda o Evropském hospodářském prostoru v případě Islandu, Norska a Lichtenštejnska a dohoda o volném pohybu osob v případě Švýcarska).

V případě těchto zemí účast zahrnuje:

  • součást prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích;
  • uplatňování ustanovení schengenského acquis a všech schengenských textů přijatých podle něho;
  • zapojení do rozhodování v souvislosti s rozhodnutími, které se týkají schengenských textů.

V praxi má toto zapojení formu smíšených výborů, které se setkávají společně s pracovními stranami Rady EU. Tyto výbory tvoří zástupci vlád členských států, Komise a vlád třetích zemí. Přidružené země se tudíž účastní diskusí o rozvoji schengenského acquis,ale neúčastní se hlasování. Byly stanoveny postupy pro oznamování a přijímání budoucích opatření či aktů.

Vztahy s Islandem a Norskem

Společně se Švédskem, Finskem a Dánskem patří Island a Norsko do Severské pasové unie, která zrušila kontroly na vnitřních hranicích. Island a Norsko se rozvoje schengenských dohod účastní od 19. prosince 1996. I když neměly hlasovací práva v schengenském výkonném výboru, mohly vyjadřovat svá stanoviska a formulovat návrhy. Pro rozšíření tohoto přidružení byla mezi Islandem, Norskem a EU dne 18. května 1999 podepsána dohoda o přidružení Islandu a Norska k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis podle rozhodnutí Rady 1999/439/ES ze dne 17. května 1999 .

Dohoda schválená Radou 28. června 1999 zahrnuje vztahy mezi Islandem a Norskem na jedné straně, a Irskem a Spojeným královstvím na straně druhé v oblastech schengenského acquis vztahující se na Island a Norsko (Úřední věstník L 15 ze dne 20.1.2000).

Rozhodnutí Rady 2000/777/ES ze dne 1. prosince 2000 o uplatňování schengenského acquis v Dánsku, Finsku a Švédsku, jakož i na Islandu a v Norsku stanovuje ujednání o uplatňování schengenského acquis ze strany pěti zemí Severské pasové unie od 25. března 2001.

Účast Švýcarska a Lichtenštejnska

EU se Švýcarskem uzavřela dohodu o jeho účasti v schengenském prostoru (Úřední věstník L 53 ze dne 27.2.2008); Švýcarsko se následně připojilo 12. prosince 2008. Nyní má stejný statut přidružené země jako Norsko a Island. Dne 28. února 2008 byl podepsán protokol o účasti Lichtenštejnska v schengenském prostoru.

Druhá generace Schengenského informačního systému (SIS II)

Vzhledem k tomu, že SIS je v provozu již od roku 1995, pracuje se na novém systému s vylepšenými funkcemi, který je založen na nové technologii. Tento nový systém (SIS II) v současné době prochází rozsáhlým testováním ve spolupráci s členskými státy.

Dne 6. prosince 2001 Rada přijala dva legislativní nástroje: nařízení (ES) č. 2424/2001 a rozhodnutí 2001/886/SVV, která za vývoj SIS II činí zodpovědnou Komisi a stanovuje, že související náklady budou hrazeny ze souhrnného rozpočtu EU. Tyto nástroje byly v roce 2006 upraveny a jejich platnost byla prodloužena do 31. prosince 2008.

Komise zveřejnila sdělení (KOM(2001) 720) dne 18. prosince 2001 o zkoumání způsobů vytvoření a rozvoje SIS II. Po studiích a diskusích o architektuře a funkcích budoucího systému Komise představila tři návrhy pro legislativní nástroje v roce 2005. Dva nástroje v tomto souboru (nařízení (ES) č. 1987/2006 o aspektech 1. pilíře zřízení, provozu a využívání SIS II a nařízení (ES) č. 1986/2006 o přístupu subjektů odpovědných za vydávání osvědčení o registraci vozidel k SIS II) byly přijaty 20. prosince 2006. Třetí nástroj (rozhodnutí 2007/533/SVV určující aspekty 3. pilíře zřízení, provozování a využívání SIS II) byl přijat 12. června 2007.

Rada pro spravedlnost a vnitřní věci v prosinci 2006 podpořila projekt SISone4all (společná iniciativa členských států koordinovaná Portugalskem). SISone4all bylo dočasné řešení, jež umožnilo devíti členským státům EU, které se připojily k EU v roce 2004, připojit se ke stávajícímu systému SIS (SIS1+) pomocí určitých technických úprav. Úspěšné završení SISone4all ve spojení s pozitivními schengenskými hodnoceními umožnilo v těchto nových zemích zrušit kontroly na vnitřních hranicích na konci roku 2007 v případě pozemních a námořních hranic a v březnu 2008 v případě vzdušných hranic.

Díky zrušení kontrol na vnitřních hranicích bylo možné realizovat alternativu a méně rizikové přístupy pro přechod z SIS1+ na SIS II. Na základě žádostí členských států o více času na testování systému a o přijetí méně riskantní strategie pro přechod ze starého systému na nový představila Komise návrhy na nařízení a rozhodnutí vymezující úkoly a odpovědnost různých stran zapojených do přípravy přechodu na SIS II (včetně testování a další vývojářské práce potřebné v této fázi). Tyto návrhy byly přijaty Radou dne 24. října 2008.

Poslední aktualizace: 03.08.2009
Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky