RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 15 jazycích
Nové jazyky:  CS - HU - PL - RO

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Právní postavení státních příslušníků zemí mimo EU, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty

Evropská unie (EU) přiznává postavení evropského rezidenta příslušníkům zemí mimo EU, kteří oprávněně a nepřetržitě pobývali na území některé země EU po dobu pěti let. Tato směrnice také sbližuje vnitrostátní právní předpisy a praxi vzhledem k podmínkám, za kterých se přiznává toto postavení rezidenta, a stanoví podmínky pro pobyt v jiných zemích EU, než která přiznala právo rezidenta.

AKT

Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty

PŘEHLED

Vytvořením jednoho postavení dlouhodobě pobývajících příslušníků zemí mimo Evropskou unii (EU) * směrnice sbližuje zákony zemí EU a zajišťuje rovné zacházení v celé Unii bez ohledu na to, která země EU je zemí pobytu.

Směrnice se vztahuje na všechny příslušníky zemí mimo EU oprávněně pobývající na území země EU. Některé kategorie osob jsou z tohoto rozsahu vyňaty, protože jsou v nejisté situaci nebo protože jejich pobyt je krátkodobý (uprchlíci, žadatelé o azyl čekající na rozhodnutí o jejich postavení, sezónní pracovníci nebo pracovníci vyslaní za účelem poskytování přeshraničních služeb, osoby, kterým byla přiznána dočasná ochrana nebo doplňková forma ochrany, a osoby, které pobývají na území členského státu za účelem studia nebo odborného vzdělávání).

Země EU musí směrnici uplatňovat v souladu se zásadou nediskriminace podle čl. 10 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) a čl. 21 Listině základních práv Evropské unie.

Právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta

Země EU musí uznat právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta po pěti letech nepřetržitého oprávněného pobytu. Nepřítomnost v zemi EU po dobu kratší než šest po sobě jdoucích měsíců (a nepřekračuje-li úhrnem délku deseti měsíců v rámci pětiletého období) nebo ze zvláštních důvodů stanovených vnitrostátními právními předpisy (např. vojenská služba, dočasné přeložení z pracovních důvodů, závažná choroba, mateřství, výzkum nebo studium) nebude považována za přerušení období pobytu.

K získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státní příslušníci zemí mimo EU musí prokázat, že mají pro sebe a své (vyživované) rodinné příslušníky:

  • stálé příjmy dostatečné pro život, aniž by využívali systému sociální podpory dotčené země EU;
  • zdravotní pojištění.

Země EU mohou vyžadovat, aby státní příslušníci zemí mimo EU dodržovali další integrační opatření (například dostatečné znalosti národního jazyka dotčené země EU).

Země EU mohou zamítnout přiznat právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta na základě veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.

Příslušný orgán musí rozhodnout, zda přiznat právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta nejpozději šest měsíců ode dne podání žádosti. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti musí být dotyčné osobě sděleno písemně, v souladu s postupy dle vnitrostátních právních předpisů, s uvedením důvodů a poučením o dostupných opravných prostředcích a lhůtou k jejich uplatnění. Dlouhodobě pobývající rezidenti obdrží povolení k trvalému pobytu, které je standardní pro všechny země EU, platí nejméně pět let a automaticky se prodlužuje.

Právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta může být odňato pouze z určitých důvodů, které jsou ve směrnici stanoveny (nepřítomnost na území EU po dobu delší než 12 po sobě jdoucích měsíců, právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta bylo získáno podvodem nebo přijetí rozhodnutí o vyhoštění dané osoby).

Osobám, které získaly právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, je přiznáno rovné zacházení jako státním příslušníkům v těchto oblastech:

  • přístup k placenému a neplacenému zaměstnání, podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky (pracovní doba, zdravotní a bezpečnostní normy, nárok na dovolenou, odměňování a propouštění);
  • všeobecné a odborné vzdělávání, uznávání kvalifikací a stipendia;
  • sociální ochrana (rodinné přídavky, starobní penze atd.) a zdravotní pojištění;
  • sociální podpora (podpora ve formě životního minima nebo starobní penze, bezplatná zdravotní péče atd.);
  • sociální dávky, daňové výhody a přístup ke zboží a službám;
  • svoboda sdružování a členství v odborových organizacích a svoboda zastupovat odbory nebo sdružení;
  • volný přístup na celé území dotyčné země EU.

V některých případech země EU mohou omezit rovné zacházení jako státním příslušníkům vzhledem k přístupu k zaměstnání a vzdělání (např. požadováním dokladu o přiměřených jazykových znalostech). V oblasti sociální podpory a ochrany mohou země EU omezit rovné zacházení na základní dávky. Mohou nicméně rozšířit seznam dávek, u kterých přiznávají rovné zacházení jako státním příslušníkům, a také poskytovat rovné zacházení v dalších oblastech.

Dlouhodobě pobývajícím rezidentům je přiznána zesílená ochrana proti vyhoštění. Chování, na němž jsou založena rozhodnutí o vyhoštění, musí představovat skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti. Taková rozhodnutí nesmí být založena na ekonomických důvodech. Než učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou země EU ke zvláštním faktorům (věk dané osoby, délka pobytu atd.).

Ustanovení směrnice nebrání zemím EU vydávat povolení k trvalému pobytu za příznivějších podmínek, než stanoví tato směrnice. Nicméně taková povolení k pobytu nezakládají právo pobytu v jiných zemích EU.

Právo pobytu v jiných zemích EU

Dlouhodobě pobývající rezident může vykonávat právo pobytu po období delší tří měsíců v jiné zemi EU, než je země, která uvedené osobě přiznala právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, za předpokladu splnění určitých podmínek:

  • zaměstnání nebo samostatná výdělečná činnost;
  • studium nebo odborné vzdělání;
  • jiné důvody.

Nicméně země EU může omezit počet povolení k pobytu, pokud jsou omezení týkající se přijímání státních příslušníků zemí mimo EU již v době přijetí této směrnice stanovena ve stávajících právních předpisech. Zároveň z důvodů politiky trhu práce mohou země EU dávat přednost občanům Unie.

Výše uvedené podmínky se netýkají zaměstnanců vyslaných za účelem přeshraničního poskytování služeb nebo poskytovatelů přeshraničních služeb.

Když je podána žádost o povolení k pobytu, příslušné orgány ve druhé ve druhé zemi EU * mohou požadovat předložení určitých dokladů (jako je povolení k dlouhodobému pobytu, průkaz totožnosti, pracovní smlouva, doklady o přiměřeném ubytování atd.) a doklad o stálých a pravidelných příjmech a zdravotním pojištění.

Rodinní příslušníci * mohou dlouhodobě pobývajícího rezidenta doprovázet do druhé země EU nebo se k němu připojit pod podmínkou, že již tvořili rodinu v první zemi EU *. Pokud tomu tak není, platí směrnice 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny.

Druhá země EU může zamítnout žádosti o pobyt pouze v případech, kdy je skutečně ohrožen veřejný pořádek, veřejná bezpečnost nebo veřejné zdraví. V případě veřejného zdraví směrnice umožňuje zemím EU požadovat lékařské vyšetření, aby se prokázalo, že dané osoby netrpí žádnou z chorob, které jsou předmětem ochranných opatření v hostitelské zemi. Směrnice také stanoví řadu procedurálních záruk, jako je povinná doba pro zkoumání žádostí o povolení k pobytu, uspořádání pro informování zúčastněných stran, opravné prostředky a podmínky vyhoštění.

Jakmile dlouhodobě pobývající rezidenti vstoupí do druhé země EU, přiznávají se jim všechny dávky, jaké měli v první zemi EU, za stejných podmínek jako státní příslušníci.

Dlouhodobě pobývající rezidenti žijící ve druhé zemi EU si zachovají stejné právní postavení v první zemi EU, dokud nezískají stejné postavení ve druhé zemi EU. Pokud si to přejí, mohou požádat o postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta ve druhé zemi EU po tom, co tam oprávněně pobývají po dobu pěti let.

Obecně platí, že první země EU je povinna zpětně převzít, společně s rodinnými příslušníky, dlouhodobě pobývající rezidenty, jejichž povolení k pobytu bylo druhou zemí EU odňato.

Kontext

Na zasedání Evropské rady v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 země EU zdůraznily, že je zapotřebí poskytovat rovné zacházení státním příslušníkům zemí mimo EU, kteří oprávněně pobývají v EU. Zejména všem státním příslušníkům zemí mimo EU, kteří pobývají v určité zemi EU po určitou dobu, by měl být přiznán soubor jednotných práv, která se co nejvíce přibližují právům přiznávaným občanům EU (bod 21 závěrů z Tampere). Směrnice je také určena k tomu, aby zajistila úplné uplatnění čl. 79 SFEU stanovením práv státních příslušníků zemí mimo EU, kteří oprávněně pobývají v zemi EU, pobývat v ostatních zemích EU.

Klíčové pojmy aktu
  • Státní příslušník země mimo EU: osoba, která není občanem EU.
  • Dlouhodobě pobývající rezident: státní příslušník země mimo EU, kterému bylo přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta stanovené ve směrnici.
  • První země EU: země EU, která poprvé přiznala právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.
  • Druhá země EU: každá jiná země EU než ta, která poprvé přiznala státnímu příslušníkovi země mimo EU právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta a v níž uvedený dlouhodobě pobývající rezident vykonává právo pobytu.
  • Rodinní příslušníci: osoby definované jako rodinní příslušníci ve směrnici 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny.

ODKAZY

AktVstup v platnostLhůta pro provedení v členských státechÚřední věstník

Směrnice 2003/109/ES

23. 1. 2004

23. 1. 2006

Úř. věst. L 16 

ze dne 23. 1. 2004

Poslední aktualizace: 05.05.2011
Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky