EUROPA

VZNIK

JEA byl podepsán 17. února 1986 devíti členskými státy a 28. února 1986 Dánskem, Itálií a Řeckem a představuje první rozsáhlou změnu Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS). Vstoupil v platnost 1. července 1987.

Podpisu JEA předcházely tyto hlavní etapy:

• Stuttgartské slavnostní prohlášení ze dne 19. června 1983
  Tento text vypracovaný podle plánu německého ministra zahraničních věcí Hanse Dietricha Genschera a jeho italského protějšku Emilia Colomba se skládá z prohlášení jednotlivých členských států o cílech, jichž je třeba dosáhnout v oblasti vztahů mezi orgány, pravomocí Společenství a politické spolupráce. Hlavy států a vlád se zavazují zhodnotit pokroky, kterých bylo v těchto oblastech dosaženo, a rozhodnout, zda by bylo vhodné je zapracovat do smlouvy o Evropské unii.
• Návrh Smlouvy o založení Evropské unie
  Na základě iniciativy italského poslance Altiera Spinelliho je vytvořen parlamentní výbor pro institucionální věci, jehož úkolem je vypracovat smlouvu, prostřednictvím které bude stávající Společenství nahrazeno Evropskou unií. Návrh smlouvy byl přijat Evropským parlamentem 14. února 1984.
• Zasedání Evropské rady ve Fontainebleau 25. a 26. června 1984
  Na základě parlamentního návrhu smlouvy byl zřízen zvláštní výbor složený z osobních zástupců hlav států a vlád, jemuž předsedal irský senátor Dooge a který měl přezkoumat institucionální otázky. Doogeův výbor ve své zprávě vyzval Evropskou radu, aby svolala mezivládní konferenci za účelem projednání Smlouvy o Evropské unii.
• Bílá kniha o vnitřním trhu z roku 1985
  Na popud předsedy Jacquesa Delorse zveřejnila Komise bílou knihu, ve které určila 279 zákonodárných opatření nezbytných pro dokončení vnitřního trhu. Navrhuje harmonogram a mezní termín pro dokončení vnitřního trhu 31. prosince 1992.

Na zasedání Evropské rady v Miláně 28. a 29. června 1985 je konečně navrženo svolání mezivládní konference (MVK), která je zahájena za lucemburského předsednictví 9. září 1985 a ukončena 28. února 1986 v Haagu.

CÍLE

Základním cílem JEA bylo oživit proces evropské integrace za účelem dokončení vnitřního trhu. Bylo však zřejmé, že tento cíl bude obtížné realizovat na základě stávajících smluv, především kvůli rozhodovacímu procesu v Radě, kde se o harmonizaci právních předpisů muselo rozhodovat jednomyslně.

Proto měla mezivládní konference, ze které vzešel JEA, dvojí úkol. Mělo na ní dojít k jednak uzavření smlouvy v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a jednak k přijetí aktu, kterým se mění Smlouva o EHS, a to zejména pokud jde o:

• rozhodovací proces v Radě;
• pravomoci Komise;
• pravomoci Evropského parlamentu;
• rozšíření pravomocí jednotlivých Společenství.

STRUKTURA

Akt se skládá z úvodu a čtyř hlav a obsahuje sérii prohlášení přijatých na konferenci.

V úvodu jsou nastíněny základní cíle Smlouvy a vyjádřena vůle členských států přeměnit soubor vzájemných vztahů za účelem vytvoření Evropské unie. Úvod také stanoví jedinečnou povahu Aktu a obsahuje společná ustanovení o spolupráci v oblasti zahraniční politiky a o Evropských společenstvích. Vysvětluje také oba cíle revize Smluv, tj. „prohlubováním společných politik a sledováním nových cílů zlepšovat hospodářskou a sociální situaci“ a „zajišťovat zlepšení činnosti Společenství.“

Hlava I obsahuje společná ustanovení o politické spolupráci a Evropských společenstvích. Hlava II se věnuje změnám Smluv o založení Evropských společenství a hlava III evropské spolupráci v oblasti zahraniční politiky. Hlava IV obsahuje obecná a závěrečná ustanovení.

PŘÍNOS SMLOUVY – INSTITUCIONÁLNÍ ZMĚNY

Aby se zjednodušilo vytváření vnitřního trhu, zvyšuje se prostřednictvím Aktu počet případů, kdy může Rada rozhodovat kvalifikovanou většinou, a nikoli jednomyslně. To usnadňuje přijímání rozhodnutí a brání tomu, aby nedošlo k zablokování při hledání jednomyslné shody mezi dvanácti členskými státy. Jednomyslný souhlas již není podmínkou pro přijetí opatření vedoucích k vytvoření vnitřního trhu s výjimkou opatření, která se týkají daňových otázek, volného pohybu osob a práv a zájmů zaměstnanců.

JEA ustavuje Evropskou radu, která dává oficiální formu vrcholným setkáním hlav států a vlád. Pravomoci tohoto orgánu nicméně nejsou upřesněny. Evropská rada nemá rozhodovací pravomoci ani donucovací pravomoci vůči ostatním orgánům.

Pravomoci Evropského parlamentu byly posíleny zavedením podmínky souhlasu Parlamentu při uzavírání dohody o přidružení. Akt navíc zavádí postup spolupráce, který posiluje postavení Evropského parlamentu v rámci dialogu mezi orgány a dává mu možnost druhého čtení navrhovaného právního předpisu. Působnost tohoto postupu je však omezena na případy, kdy Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, s výjimkou oblasti životního prostředí.

Akt zpřehledňuje stávající ustanovení, která se týkají prováděcích pravomocí. Článek 10 mění článek 145 Smlouvy o EHS a stanoví jako obecné pravidlo, že Rada svěřuje Komisi pravomoci k provádění předpisů. Rada si může prováděcí pravomoc vyhradit pouze ve zvláštních případech. JEA pokládá základy pro vytvoření Soudu prvního stupně (SPS). Tomuto soudu mohou být předány všechny případy s výjimkou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podaných členskými státy nebo orgány a předběžných otázek.

PŘÍNOS SMLOUVY - POLITICKÉ ZMĚNY

V článku 8a je velmi jasně vymezen cíl Aktu: do 31. prosince 1992 postupně vytvořit vnitřní trh. Vnitřní trh je definován jako „prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními této smlouvy.“

Pokud jde o pravomoci v oblasti měnové politiky, Akt neumožňuje provádění nové politiky, ale zapracovává ustanovení o pravomocích v oblasti měnové politiky. Sbližování hospodářských a měnových politik již spadá do stávajících pravomocí.

Sociální politiku již upravuje Smlouva o EHS, avšak Akt vkládá dva nové články, které se této oblasti týkají. Článek 118a Smlouvy o EHS opravňuje Radu rozhodovat kvalifikovanou většinou v rámci postupu spolupráce, stanovovat minimální požadavky na podporu „zlepšování zejména pracovního prostředí” a „ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků.” Článek 118b Smlouvy o EHS pověřuje Komisi úkolem rozvíjet sociální dialog na evropské úrovni.

Aktem se provádí politika Společenství v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti, která má kompenzovat účinky vytvoření vnitřního trhu na méně rozvinuté členské státy a snižovat rozdíly v rozvoji mezi regiony. Zásah Společenství probíhá prostřednictvím Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR).

Pokud jde o výzkum a technický rozvoj, v článku 130f Smlouvy o EHS se stanoví cíl „posilovat vědecké a technologické základy evropského průmyslu a podporovat rozvoj jeho mezinárodní konkurenceschopnosti.“ Za tímto účelem se v Aktu počítá s prováděním víceletých rámcových programů, které jednomyslně schvaluje Rada.

Starost o ochranu životního prostředí na úrovni Společenství se projevuje už v Římské smlouvě. V Aktu se k této problematice přidávají další tři články (článek 130r, 130s a 130t Smlouvy o EHS), které umožňují Společenství „udržovat, chránit a zlepšovat kvalitu životního prostředí, přispívat k ochraně lidského zdraví a zajišťovat šetrné a racionální využívání přírodních zdrojů.“ Dále se zde uvádí, že Společenství zasahuje v oblasti životního prostředí pouze v případě, že lze danou činnost provádět lépe na úrovni Společenství než na úrovni členských států (subsidiarita).

Podle článku 30 členské státy usilují o vypracovávání a uskutečňování společné evropské zahraniční politiky. Za tímto účelem se zavazují vzájemně se konzultovat v zahraničněpolitických otázkách, které by mohly mít vliv na bezpečnost členských států. Za iniciativu, koordinaci a zastupování členských států při jednání s třetími zeměmi v této oblasti odpovídá předsednictví Rady.

JEA: VÝSLEDKY A VÝHLED

JEA umožnil, aby 1. ledna 1993 došlo k přechodu od společného trhu na jednotný trh. Vytvořením nových pravomocí Společenství a reformou orgánů otevřel JEA cestu politické integrace a hospodářské a měnové unie později zavedené Maastrichtskou smlouvou o Evropské unii.

ZMĚNY SMLOUVY

• Smlouva o Evropské unii (tzv. „Maastrichtská smlouva“, 1992)
  Maastrichtská smlouva sjednocuje v rámci jednoho celku, který nazývá Evropská unie, všechna tři Společenství (Euratom, ESUO, EHS) a institucionalizované formy politické spolupráce v oblasti zahraniční politiky, obrany, policie a spravedlnosti. EHS přejmenovává na ES. Touto smlouvou se navíc vytváří hospodářská a měnová unie, zavádějí se nové politiky Společenství (vzdělávání, kultura, rozvojová spolupráce, soudržnost) a rozvíjí se pravomoci Evropského parlamentu (postup spolurozhodování).
• Amsterodamská smlouva (1997)
  Amsterodamská smlouva umožnila rozšířit pravomoci Unie vytvořením komunitární politiky zaměstnanosti, rozšířením některých oblastí dříve spadajících do spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí na úroveň Společenství, přijetím opatření, kterými se má Unie přiblížit občanům, a umožněním užší spolupráce mezi některými členskými státy (posílené spolupráce). Rozšiřuje také postup spolurozhodování a hlasování kvalifikovanou většinou a zjednodušuje a přečísluje články smluv.
• Smlouva z Nice (2001)
  Smlouva z Nice řeší hlavně „nedostatky“ z Amsterodamu, to znamená institucionální problémy spojené s rozšířením, které byly jen zčásti vyřešeny v roce 1997. Jedná se o složení Komise, vážení hlasů v Radě a rozšíření případů hlasování kvalifikovanou většinou. Zjednodušuje a také usnadňuje možnosti využití postupu posílené spolupráce a zefektivňuje soudní systém.
• Lisabonská smlouva (2007)
  Lisabonská smlouva provádí rozsáhlé institucionální reformy. Ruší institucionální hierarchii vycházející z Maastrichtské smlouvy a nahrazuje Evropské spolecenství Evropskou unií. Zavádí také značné změny, pokud jde o způsob fungování orgánů EU, rozhodovací proces a rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy. Cílem je zlepšit přijímání rozhodnutí v Unii rozšířené na 27 členských států. Lisabonská smlouva navíc reformuje několik vnitřních a vnějších politik EU. Umožňuje zejména orgánům stanovovat pravidla a přijímat opatření v nových politických oblastech.

Tato smlouva byla také pozměněna následujícími smlouvami o přistoupení:

• Smlouva o přistoupení Finska, Rakouska a Švédska (1994)
  Touto smlouvou se počet členských států Evropského společenství zvýšil z dvanácti na patnáct.
• Smlouva o přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Malty, Polska, Slovinska a Slovenska (2003)
  Touto smlouvou se počet členských států Evropského společenství zvýšil z patnácti na dvacet pět.
• Smlouva o přistoupení Bulharska a Rumunska (2005). Touto smlouvou se počet členských států Evropského společenství zvýšil z dvaceti pěti na dvacet sedm.