RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 15 jazycích
Nové jazyky:  CS - HU - PL - RO

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Maastrichtská smlouva o Evropské unii

Smlouva o Evropské unii (SEU) otevírá novou etapu evropské integrace, protože umožňuje zahájit politickou integraci. Vytváří Evropskou unii spočívající na třech pilířích: Evropských společenstvích, společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP) a policejní a soudní spolupráci v trestních věcech (SVV). Smlouva zavádí evropské občanství, posiluje pravomoci Evropského parlamentu a zakládá hospodářskou a měnovou unii (HMU). Dále nahrazuje EHS Evropským společenstvím (ES).

VZNIK

Smlouva o Evropské unii (SEU) byla podepsána 7. února 1992 v Maastrichtu a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Tato smlouva je výsledkem vnitřních a vnějších okolností. Na vnější rovině vedl pád komunismu ve střední a východní Evropě a perspektiva sjednocení Německa k závazku posílit mezinárodní postavení Společenství. Z vnitřního pohledu chtěly členské státy pokračovat v pokroku dosaženém díky Jednotnému evropskému aktu prostřednictvím dalších reforem.

Tyto okolnosti vedly k uspořádání dvou mezivládních konferencí, z nichž jedna se věnovala HMU, druhá pak politické unii. Na zasedání Evropské rady konaném 27. a 28. června 1988 v Hannoveru byla sestavena skupina odborníků, které předsedal Jacques Delors a která měla za úkol vypracovat zprávu navrhující konkrétní kroky pro dosažení hospodářské unie. Na zasedání konaném 28. dubna 1990 v Dublinu se Evropská rada na základě belgického memoranda o institucionální obnově a francouzsko-německé iniciativy vyzývající členské státy, aby uvažovaly o zrychlení politické integrace Evropy, rozhodla zabývat se potřebou změnit Smlouvu o ES tak, aby bylo možné pokračovat v evropské integraci.

O konání dvou zmíněných mezivládních konferencí bylo nakonec rozhodnuto na zasedání Evropské rady v Římě konaném 14. a 15. prosince 1990. Práce vyvrcholily o rok později na maastrichtském summitu konaném 9. a 10. prosince 1991.

CÍLE

Podpisem Maastrichtské smlouvy dochází k jasnému překonání původního hospodářského cíle Společenství, tj. realizace společného trhu, a k vyjádření politických záměrů.

V tomto ohledu sleduje Maastrichtská smlouva pět základních cílů:

  • posílit demokratickou legitimitu institucí;
  • zefektivnit fungování institucí;
  • založit hospodářskou a měnovou unii;
  • rozvíjet sociální rozměr Společenství;
  • zavést společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.

STRUKTURA

Smlouva má komplexní strukturu. Po úvodu následuje sedm hlav. Hlava I obsahuje společná ustanovení věnovaná Společenstvím, společné vnější politice a soudní spolupráci. Hlava II obsahuje ustanovení, kterými se mění Smlouva o EHS, hlava III mění Smlouvu o ESUO a hlava IV Smlouvu o ESAE. Ustanovení hlavy V se týkají společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Hlava VI obsahuje ustanovení o spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV). V hlavě VII jsou uvedena závěrečná ustanovení.

EVROPSKÁ UNIE

Maastrichtskou smlouvou se vytváří Evropská unie založená na třech pilířích: Evropských společenstvích, společné zahraniční a bezpečnostní politice a policejní a soudní spolupráci v trestních věcech.

První pilíř tvoří Evropské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a Euratom a týká se oblastí, ve kterých členské státy společně uplatňují svoji svrchovanost prostřednictvím institucí Společenství. Přitom se uplatňuje proces podle tzv. metody Společenství, to znamená, že Evropská komise předkládá návrh, který schvaluje Rada a Evropský parlament, přičemž na dodržování práva Společenství dohlíží Soudní dvůr.

V rámci druhého pilíře se zavádí společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), jíž je věnována hlava V Smlouvy o Evropské unii. Ta nahrazuje ustanovení Jednotného evropského aktu a umožňuje členským státům podnikat společné akce v oblasti zahraniční politiky. Tento pilíř je založen na mezivládním rozhodovacím procesu, při kterém je většina rozhodnutí přijímána jednomyslně. Role Komise a Parlamentu je omezená a pravomoc Soudního dvora se v této oblasti neuplatňuje.

Třetí pilíř se týká spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV), které se věnuje hlava VI Smlouvy o Evropské unii. Úkolem Unie je společným úsilím dosáhnout vysoké úrovně ochrany občanů v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Také zde probíhá rozhodovací proces na mezivládní úrovni.

ORGÁNY

V návaznosti na Jednotný evropský akt Maastrichtská smlouva dále posiluje úlohu Evropského parlamentu. Oblast působnosti postupu spolupráce a postupu souhlasu se rozšiřuje na další oblasti. Smlouva také vytváří nový postup spolurozhodování, který umožňuje Evropskému parlamentu rozhodovat o aktech společně s Radou. Tento postup obnáší posílení kontaktů mezi Parlamentem a Radou za účelem dosažení shody. Smlouva mimo jiné také zapojuje Parlament do procesu schvalování složení Komise. Politickým stranám je přiznána role, jakou hrají v evropské integraci. Podílejí se na vytváření evropského povědomí a zprostředkovávají politickou vůli Evropanů. Funkční období Komise se prodlužuje ze čtyř na pět let za účelem sjednocení délky funkčního období s Evropským parlamentem.

Podobně jako Jednotný akt také tato smlouva rozšiřuje využití hlasování kvalifikovanou většinou v Radě na většinu rozhodnutí přijímaných postupem spolurozhodování a na všechna rozhodnutí přijímaná postupem spolupráce.

Za účelem uznání významu regionálního rozměru se touto smlouvou ustavuje Výbor regionů. Výbor je složen ze zástupců místních orgánů a plní poradní funkci.

POLITIKY

Smlouva zavádí politiky Společenství v šesti nových oblastech:

  • transevropské sítě;
  • průmyslová politika;
  • ochrana spotřebitele;
  • vzdělávání a odborná příprava;
  • mládež;
  • kultura.

HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE

Budování jednotného trhu je završeno vytvořením HMU. Hospodářská politika sestává ze tří prvků. Členské státy musejí zajistit koordinaci svých hospodářských politik, zavést mnohostranný dohled nad touto koordinací a řídit se pravidly finanční a rozpočtové kázně. Cílem měnové politiky je zavedení jednotné měny a dosažení její stability udržováním stabilních cen a dodržováním pravidel tržní ekonomiky.

Smlouva počítá se zavedením jednotné měny ve třech po sobě jdoucích etapách:

  • první etapa spočívá v liberalizaci pohybu kapitálu a začíná 1. července 1990;
  • druhá etapa začíná 1. ledna 1994 a umožňuje sbližování hospodářských politik členských států;
  • třetí etapa musí být zahájena nejpozději 1. ledna 1999 vytvořením jednotné měny a zřízením Evropské centrální banky (ECB).

Měnová politika je založena na Evropském systému centrálních bank (ESCB) složeném z ECB a vnitrostátních centrálních bank. Tyto instituce jsou nezávislé na vnitrostátních politických orgánech i na politických orgánech Společenství.

Na dva členské státy se uplatňují zvláštní ustanovení. Spojené království nepřistoupilo na závazek vstoupit do třetí etapy HMU. Dánsko prosadilo protokol, podle kterého o jeho zapojení do třetí etapy rozhodne referendum.

SOCIÁLNÍ PROTOKOL

Sociální protokol, který je přílohou Smlouvy, rozšiřuje pravomoci Společenství v sociální oblasti. Spojené království se tohoto protokolu neúčastní. Cíle protokolu jsou:

  • podpora zaměstnanosti;
  • zlepšování životních a pracovních podmínek;
  • přiměřená sociální ochrana;
  • sociální dialog;
  • rozvoj lidských zdrojů za účelem trvale vysoké zaměstnanosti;
  • integrace osob vyloučených z pracovního trhu.

OBČANSTVÍ

Jednou z velkých inovací, které Smlouva přináší, je zavedení evropského občanství, které občané získávají navíc ke státní příslušnosti jednotlivých států. Každý občan, který má státní příslušnost členského státu, je zároveň občanem Unie. Tímto občanstvím se Evropanům udělují nová práva:

  • právo svobodně se pohybovat a pobývat v rámci Společenství;
  • právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a ve volbách do obecních zastupitelstev státu, v němž má bydliště;
  • právo na diplomatickou a konzulární ochranu členského státu, z něhož nepochází, na území třetí země, ve které jeho stát nemá své zastoupení;
  • petiční právo k Evropskému parlamentu a právo podat stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv.

ZÁSADA SUBSIDIARITY

Smlouva o Unii přejímá jakožto obecné pravidlo zásadu subsidiarity, která se v Jednotném evropském aktu uplatňovala v politice životního prostředí. Podle této zásady jedná Společenství v případech, kdy nejde o výlučnou pravomoc Společenství, pouze tehdy, může-li být cílů lépe dosaženo na úrovni Společenství než na vnitrostátní úrovni. Podle článku A přijímá Unie rozhodnutí „co nejblíže občanům“.

VÝVOJ PO MAASTRICHTSKÉ SMLOUVĚ

Maastrichtská smlouva představuje rozhodující etapu evropské integrace. Tím, že ustavilo Evropskou unii, vytvořilo hospodářskou a měnovou unii a rozšířilo evropskou integraci na další oblasti, získalo Společenství politický rozměr.

S ohledem na vývoj evropské integrace, na nadcházející rozšiřování a nutné institucionální změny zařadily členské státy do Smlouvy revizní doložku. V článku N je za tímto účelem naplánováno svolání mezivládní konference v roce 1996.
Výsledkem této konference byl podpis Amsterodamské smlouvy v roce 1997.

ZMĚNY SMLOUVY

  • Amsterodamská smlouva (1997)
    Amsterodamská smlouva umožňuje rozšířit pravomoci Unie vytvořením komunitární politiky zaměstnanosti, rozšířením některých oblastí dříve spadajících do spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí na úroveň Společenství, přijetím opatření, kterými se má Unie přiblížit občanům, a umožněním užší spolupráce mezi některými členskými státy (posílené spolupráce). Rozšiřuje také postup spolurozhodování a hlasování kvalifikovanou většinou a zjednodušuje a přečísluje články smluv.
  • Smlouva z Nice (2001)
    Smlouva z Nice řeší hlavně „nedostatky“ z Amsterodamu, to znamená institucionální problémy spojené s rozšířením, které nebyly vyřešeny v roce 1997. Jedná se o složení Komise, vážení hlasů v Radě a rozšíření případů hlasování kvalifikovanou většinou. Zjednodušuje možnost využití postupu posílené spolupráce a zefektivňuje soudní systém.
  • Lisabonská smlouva (2007)
    Lisabonská smlouva provádí rozsáhlé institucionální reformy. Ruší institucionální hierarchii vycházející z Maastrichtské smlouvy a nahrazuje Evropské spolecenství Evropskou unií. Zavádí také značné změny, pokud jde o způsob fungování orgánů EU, rozhodovací proces a rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy. Cílem je zlepšit přijímání rozhodnutí v Unii rozšířené na 27 členských států. Lisabonská smlouva navíc reformuje několik vnitřních a vnějších politik EU. Umožňuje zejména orgánům stanovovat pravidla a přijímat opatření v nových politických oblastech.

Tato smlouva byla také pozměněna následujícími smlouvami o přistoupení:

  • Smlouva o přistoupení Rakouska, Finska a Švédska (1994), kterou se počet členských států Evropského společenství zvyšuje na patnáct.
  • Smlouva o přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Malty, Polska, Slovinska a Slovenska (2003)
    Touto smlouvou se počet členských států Evropského společenství zvýšil z patnácti na dvacet pět.
  • Smlouva o přistoupení Bulharska a Rumunska (2005)
    Touto smlouvou se počet členských států Evropského společenství zvýšil z dvaceti pěti na dvacet sedm.

ODKAZY

SmlouvyDatum podpisuVstup v platnostÚřední věstník
Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva)

7. 2. 1992

1. 11. 1993

Úř. věst. C 191

ze dne 29. 7. 1992

Amsterodamská smlouva

2. 10. 1997

1. 5. 1999

Úř. věst. C 340

ze dne 10. 11. 1997

Smlouva z Nice

26. 2. 2001

1. 2. 2003

Úř. věst. C 80

ze dne 10. 3. 2001

Lisabonská smlouva

13. 12. 2007

1. 12. 2009

Úř. věst. C 306

ze dne 17. 12. 2007

Smlouvy o přistoupeníDatum podpisuVstup v platnostÚřední věstník
Smlouva o přistoupení Rakouska, Finska a Švédska

24. 6. 1994

1. 1. 1995

Úř. věst. C 241

ze dne 29. 8. 1994

Smlouva o přistoupení deseti nových členských států

16. 4. 2003

1. 5. 2004

Úř. věst. L 236

ze dne 23. 9. 2003

Smlouva o přistoupení Bulharska a Rumunska

25. 4. 2005

1. 1. 2007

Úř. věst. L 157

ze dne 21. 6. 2005

Tyto stránky nejsou právně závazné pro Evropskou komisi, nemají za cíl být vyčerpávající a nepředstavují oficiální výklad textu smlouvy.

Poslední aktualizace: 15.10.2010

Viz také

  • Úplné znění Maastrichtské smlouvy (DE) (EN) (FR)
Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky