RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 15 jazycích
Nové jazyky:  CS - HU - PL - RO

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, Smlouva o EHS - původní znění (nekonsolidovaná verze)

Smlouva o EHS, podepsaná v Římě v roce 1957, sdružuje Francii, Německo, Itálii a země Beneluxu ve Společenství, jehož cílem je integrace prostřednictvím obchodní výměny za účelem hospodářského růstu. Po uzavření Maastrichtské smlouvy se z EHS stalo Evropské společenství a tím byla vyjádřena vůle členských států rozšířit pravomoci Společenství i na oblasti mimo hospodářství.

VZNIK

Když bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), které zahájilo činnost v červenci 1952, došlo poprvé k realizaci nadnárodní Evropy. Šest států této organizace poprvé v určité omezené oblasti opouští část své suverenity ve prospěch Společenství.
První pokus o integraci však rychle poznal své hranice, neboť v roce 1954 neuspělo Evropské obranné společenství (EOS).
I když existovaly obavy, že úsilí vynaložené ESUO nebude mít budoucnost, messinská konference v červnu 1955 se pokusila znovu rozjet evropský proces integrace. Po této konferenci následovaly další schůzky ministrů a expertů. Počátkem roku 1956 byl sestaven přípravný výbor, který měl vypracovat zprávu o vytvoření společného evropského trhu. Zasedal v Bruselu pod předsednictvím P. H. Spaaka, tehdejšího belgického ministra zahraničních věcí. V dubnu 1956 předložil výbor dva návrhy odpovídající dvěma alternativám vybraným členskými státy:

  • vytvoření širokého společného trhu;
  • vytvoření Společenství pro atomovou energii.

V březnu 1957 byly v Římě podepsány proslulé „Římské smlouvy“.
První zakládala Evropské hospodářské společenství (EHS) a druhá Evropské společenství pro atomovou energii, známější pod jménem Euratom.
Jelikož ratifikace na vnitrostátních úrovních proběhly bez potíží, vstoupily obě smlouvy v platnost 1. ledna 1958.

Tento přehled se týká pouze Smlouvy o EHS.

CÍLE

Poté, co neuspělo EOS, stala se hospodářská oblast, která je méně náchylná na odpor ze strany jednotlivých států, konsensuální oblastí nadnárodní spolupráce. Založení EHS a vytvoření společného trhu sledovalo dva cíle. Prvním je transformace hospodářských podmínek obchodu a výroby na území Společenství. Druhým, více politickým cílem, je skutečnost, že EHS má napomoci funkční konstrukci evropské politiky a být krokem k širšímu sjednocení Evropy.

V preambuli prohlašují signatáři smlouvy, že:

“ - rozhodnuti položit základy stále užšího svazku evropských národů;
- odhodláni zabezpečit společným postupem hospodářský a sociální růst svých zemí odstraněním překážek, které rozdělují Evropu;
- potvrzujíce za základní cíl svého úsilí neustálé zlepšování životních a pracovních podmínek svých národů;
- uznávajíce, že odstranění stávajících překážek vyžaduje dohodnutý postup, aby byl zabezpečen trvalý rozvoj, vyvážený obchod a korektní hospodářská soutěž;
- snažíce se posílit jednotu hospodářství svých zemí a zajistit jejich harmonický rozvoj zmenšováním rozdílů mezi jednotlivými regiony a odstraněním zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů;
- přejíce si přispět společnou obchodní politikou k postupnému odstraňování omezení v mezinárodním obchodě;
- hodlajíce potvrdit solidaritu, která spojuje Evropu a zámořské země, a přejíce si zajistit rozvoj jejich blahobytu v souladu se zásadami Charty Spojených národů;
- rozhodnuti zachovat... mír a svobodu a vyzývajíce ostatní národy Evropy, které jejich ideál sdílejí, aby se k jejich úsilí připojily...“.

Tyto záměry se do praxe promítly zavedením společného trhu, celní unie a rozvojem společných politik.

PŘÍNOS SMLOUVY

Smlouva o EHS stanoví vytvoření společného trhu, celní unie a společných politik. Články 2 a 3 Smlouvy se týkají přímo těchto tří témat. Upřesňují, že primárním posláním Společenství je vytvoření společného trhu a podrobně vysvětlují, jaké kroky musí Společenství podniknout, aby mohlo toto poslání splnit.

Vytvoření společného trhu

Článek 2 Smlouvy o EHS uvádí, že: „Posláním Společenství je vytvořením společného trhu a postupným odstraňováním rozdílů mezi hospodářskými politikami členských států podporovat harmonický rozvoj hospodářských činností ve Společenství, nepřetržitý a vyvážený růst, vyšší stabilitu, rychlejší zvyšování životní úrovně a užší kontakty mezi členskými státy“.

Společný trh je založen na proslulých „čtyřech svobodách“, kterými jsou volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu.
Vytváří jednotný hospodářský prostor, který zavádí mezi podniky hospodářskou soutěž. To vytváří předpoklady pro sladění požadavků pro uvádění na trh výrobků a služeb, s výjimkou těch, které již jsou předmětem jiné smlouvy (ESUO a Euratom).

Článek 8 Smlouvy o EHS stanoví, že společný trh bude postupně vytvořen v průběhu přechodného období dvanácti let, rozdělených na tři etapy po čtyřech letech. Každá etapa zahrnuje souhrn opatření, která musí být zahájena a prováděna současně. S výhradou výjimek a odchylek stanovených touto smlouvou vstoupí v platnost všechna stanovená pravidla a budou provedena všechna opatření, která patří k vytvoření společného trhu nejpozději uplynutím přechodného období.

Jelikož je společný trh založen na hospodářské soutěži, zakazuje smlouva veškeré dohody mezi podniky a státní podpory (kromě výjimek stanovených smlouvou), které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže.

Společný trh i celní unie se vztahuje také na zámořské země a území za účelem zvýšení obchodu a společné podpory hospodářského a sociálního rozvoje.

Zavedení celní unie

Smlouva o EHS ruší celní poplatky mezi členskými státy a kvóty na zboží, se kterým obchodují.
Zavádí společný celní sazebník, určitý druh vnější hranice chránící před výrobky třetích států, který nahrazuje dřívější celní tarify jednotlivých států. Celní unie je doprovázena společnou obchodní politikou. Díky této politice realizované na úrovni Společenství a nikoli už na úrovni států se celní unie zcela liší od pouhého sdružení volného obchodu.
Účinky zrušení cel a odstranění množstevních omezení obchodu v průběhu přechodného období jsou velmi pozitivní a umožní značný rozvoj výměny zboží uvnitř Společenství i obchodu EHS se třetími zeměmi.

Vytváření společných politik

Některé politiky jsou formálně stanoveny smlouvou, jako například společná zemědělská politika (články 38 až 47), společná obchodní politika (články 110 až 116) a společná dopravní politika (články 74 až 84).
Další politiky mohou být podle potřeby vytvořeny, jak uvádí článek 235: „Ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů Společenství v rámci společného trhu je nezbytná určitá činnost Společenství, a tato smlouva mu k tomu neposkytuje nezbytné pravomoci, přijme Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně vhodná opatření“.
Od pařížského summitu v říjnu 1972 umožnil tento článek Společenství rozvinout činnost v oblasti politiky životního prostředí, regionální politiky, sociální a průmyslové.

Rozvoj politik je doprovázen vytvořením Evropského sociálního fondu, který má za cíl zlepšit možnosti zaměstnávání pracovníků a zvýšit jejich životní úroveň, a založením Evropské investiční banky, která má usnadnit hospodářský růst Společenství vytvořením nových zdrojů.

STRUKTURA

Smlouva o EHS obsahuje 240 článků a je rozdělena do šesti odlišných částí a úvodní preambule.

  • první část je věnována zásadám, které byly základem pro vznik EHS, společného trhu, celní unie a společných politik;
  • druhá část se týká základů Společenství. Obsahuje čtyři hlavy věnované volnému pohybu zboží, zemědělství, volnému pohybu osob, služeb a kapitálu a
    konečně dopravě;
  • třetí část zahrnuje politiku Společenství a obsahuje čtyři hlavy týkající se společných pravidel, hospodářské politiky, sociální politiky a Evropské investiční banky;
  • čtvrtá část je zaměřena na přidružení zámořských zemí a území;
  • pátá část zahrnuje orgány Společenství, první hlava se zabývá ustanoveními o orgánech a druhá finančními ustanoveními;
  • poslední část smlouvy obsahuje obecná a závěrečná ustanovení.

Smlouva obsahuje také čtyři přílohy, které se týkají některých položek celního sazebníku, zemědělských produktů, neviditelných operací a zámořských zemí a území.

Ke smlouvě bylo také přiloženo dvanáct protokolů. První se týká statutu Evropské investiční banky a další se týkají různých specifických problémů spjatých s jednotlivými zeměmi (Německem, Francií, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem) nebo s jednotlivými produkty, jako jsou minerální oleje, banány, nepražená káva.

Dále bylo k závěrečnému aktu připojeno devět prohlášení.

ORGÁNY

Smlouva o EHS zavádí orgány a rozhodovací mechanismy, které umožňují vyjádřit jak národní zájmy, tak i vizi Společenství. Institucionální rovnováha spočívá na „trojúhelníku“ složeném z Rady, Komise a Evropského parlamentu, přičemž všechny tři orgány navzájem spolupracují. První vypracovává normy, druhý předkládá návrhy a parlament má konzultativní úlohu. Dodatečně vstupuje do rozhodovacího procesu ještě další orgán s poradním hlasem, jedná se o Hospodářský a sociální výbor.

Komise, sbor nezávislý na vládách členských států, jmenovaný jimi na základě vzájemné dohody, zastupuje společné zájmy. Drží monopol zákonodárné iniciativy a Radě ministrů podává návrhy na akty Společenství. Hlídá smlouvy a dohlíží na uplatňování smluv i sekundárního práva. V tomto smyslu disponuje řadou prostředků umožňujících kontrolovat členské státy i podniky. V rámci svého poslání má Komise prováděcí pravomoc aplikovat společné politiky.

Rada ministrů se skládá ze zástupců vlád členských států, kteří mají v rukou podstatnou část rozhodovacích pravomocí. Radě pomáhá Výbor stálých zástupců (COREPER), který připravuje podklady a vykonává jemu svěřené mandáty.

Parlamentní shromáždění má pravomoc pouze vyjádřit stanovisko a jeho členové nejsou dosud voleni přímou volbou.
Smlouva stanoví také vytvoření Soudního dvora.

V souladu s Úmluvou o některých společných orgánech, která byla podepsána a vstoupila v platnost ve stejnou dobu jako Římské smlouvy, jsou Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr společné pro Smlouvu o EHS i Euratom.
Když vstoupila v platnost v roce 1967 slučovací smlouva, staly se Rada i Komise společnými orgány všech tří Společenství (ESUO, EHS a Euratom) a byla nastolena zásada rozpočtové jednoty.


ZMĚNY SMLOUVY

Tato smlouva byla pozměněna následujícími smlouvami:

  • Bruselská smlouva, nazývaná „slučovací smlouva“ (1965)
    Touto smlouvou jsou tři Rady ministrů (EHS, ESUO a Euratom), obě Komise (EHS a Euratom) a Vysoký úřad (ESUO) nahrazeny jednou Radou a jednou Komisí. S tímto administrativním sloučením souviselo i vytvoření jednotného provozního rozpočtu.
  • Smlouva pozměňující některá rozpočtová ustanovení (1970)
    Tato smlouva nahrazuje systém financování Společenství z příspěvků členských států financováním z vlastních zdrojů. Zavádí také jednotný rozpočet pro Společenství.
  • Smlouva pozměňující některá finanční ustanovení (1975)
    Tato smlouva dává právo Evropskému parlamentu nepřijmout rozpočet a udělit Komisi absolutorium za jeho plnění. Zřizuje jednotný Účetní dvůr pro všechna tři Společenství, orgán pro kontrolu účetnictví a finanční řízení.
  • Smlouva o Grónsku (1984)
    Tato smlouva ukončuje uplatňování smluv na území Grónska a zavádí zvláštní vztahy mezi Evropským společenstvím a Grónském podle vzoru režimu uplatňovaného u zámořských území.
  • Jednotný evropský akt (1986)
    Jednotný evropský akt je první velkou reformou smluv. Umožňuje rozšíření případů rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, posiluje roli Evropského parlamentu (postup spolupráce) a rozšiřuje pravomoci Společenství. Cíl vnitřního trhu vkládá do horizontu roku 1992.
  • Smlouva o Evropské unii, nazývaná „Maastrichtská smlouva“ (1992)
    Maastrichtská smlouva sdružuje pod jednou střechou Evropské unie všechna tři společenství (Euratom, ESUO, EHS) a spolupráci institucionalizovaných politik v oblasti zahraniční politiky, obrany, policie a justice. EHS přejmenovává na ES. Tato smlouva navíc vytváří hospodářskou a měnovou unii, zavádí nové politiky Společenství (školství, kultury) a rozvíjí pravomoci Evropského parlamentu (postup spolurozhodování).
  • Amsterodamská smlouva (1997)
    Amsterodamská smlouva umožnila zvýšení pravomocí Evropské unie vytvořením politiky zaměstnanosti Společenství, komunitarizace části záležitostí, které se dříve řešily spoluprací v oblasti justice a zahraničních věcí, opatření určených k přiblíženi Unie občanům, možností užší spolupráce mezi členskými státy (posílená spolupráce). Rozšiřuje také postup spolurozhodování a hlasování kvalifikovanou většinou a zjednodušuje a přečísluje články smluv.
  • Smlouva z Nice (2001)
    Smlouva z Nice řeší hlavně „nedostatky“ z Amsterodamu, to znamená institucionální problémy spojené s rozšířením, které nebyly vyřešeny v roce 1997. Jedná se o složení Komise, vážení hlasů v Radě a rozšíření případů hlasování kvalifikovanou většinou. Zjednodušuje možnost využití postupu posílené spolupráce a zefektivnuje soudní systém.
  • Lisabonská smlouva (2007)
    Lisabonská smlouva provádí rozsáhlé institucionální reformy. Ruší institucionální hierarchii vycházející z Maastrichtské smlouvy a nahrazuje Evropské spolecenství Evropskou unií. Zavádí také značné změny, pokud jde o způsob fungování orgánů EU, rozhodovací proces a rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy. Cílem je zlepšit přijímání rozhodnutí v Unii rozšířené na 27 členských států. Lisabonská smlouva navíc reformuje několik vnitřních a vnějších politik EU. Umožňuje zejména orgánům stanovovat pravidla a přijímat opatření v nových politických oblastech.

Tato smlouva byla také pozměněna následujícími smlouvami o přistoupení:

  • Smlouva o přistoupení Dánska, Irska a Spojeného království (1972), která zvýšila počet členských států Evropského společenství ze šesti na devět.
  • Smlouva o přistoupení Řecka (1979)
  • Smlouva o přistoupení Portugalska a Španělska (1985), která zvýšila počet členských států Evropského společenství z deseti na dvanáct.
  • Smlouva o přistoupení Rakouska, Finska a Švédska (1994), kterou se počet členských států Evropského společenství zvyšuje na patnáct.
  • Smlouva o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky (2003)
    Tato smlouva zvýšila počet členských států Evropského společenství z patnácti na dvacet pět.
  • Smlouva o přistoupení Bulharska a Rumunska (2005). Touto smlouvou se počet členských států Evropského společenství zvýšil z dvaceti pěti na dvacet sedm.

ODKAZY

SmlouvyDatum podpisuVstup v platnostÚřední věstník

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS)

25. 3. 1957

1. 1. 1958

Nezveřejněno

Smlouva o slučování

8. 4. 1965

1. 7. 1967

Úř. věst. 152
ze dne 13. 7. 1967

Smlouva pozměňující některá rozpočtová ustanovení

22. 4. 1970

1. 1. 1971

Úř. věst. L 2
ze dne 2. 1. 1971

Smlouva pozměňující některá finanční ustanovení

22. 7. 1975

1. 6. 1977

Úř. věst. L 359
ze dne 31. 12. 1977

Smlouva o Grónsku

13. 3. 1984

1. 1. 1985

Úř. věst. L 29
ze dne 1. 2. 1985

Jednotný evropský akt

28. 2. 1986

1. 7. 1987

Úř. věst. L 169
ze dne 29. 6. 1987

Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva)

7. 2. 1992

1. 11. 1993

Úř. věst. C 191
ze dne 29. 7. 1992

Amsterodamská smlouva

2. 10. 1997

1. 5. 1999

Úř. věst. C 340
ze dne 10.11. 1997

Smlouva z Nice

26. 2. 2001

1. 2. 2003

Úř. věst. C 80
ze dne 10. 3. 2001

Lisabonská smlouva

13. 12. 2007

1. 12. 2009

Úř. věst. C 306
ze dne 17. 12. 2007

Smlouvy o přistoupeníDatum podpisuVstup v platnostÚřední věstník

Smlouva o přistoupení Dánska, Irska a Spojeného království

22. 1. 1972

1. 1. 1973

Úř. věst. L 73
ze dne 27. 3. 1972

Smlouva o přistoupení Řecka

28. 5. 1979

1. 1. 1981

Úř. věst. L 291
ze dne 19. 11. 1979

Smlouva o přistoupení Portugalska a Španělska

12. 6. 1985

1. 1. 1986

Úř. věst. L 302
ze dne 15. 11. 1985

Smlouva o přistoupení Rakouska, Finska a Švédska

24. 6. 1994

1. 1. 1995

Úř. věst. C 241
ze dne 29. 8. 1994

Smlouva o přistoupení deseti nových členských států

16. 4. 2003

1. 5. 2004

Úř. věst. L 236
 ze dne 23. 9. 2003

Smlouva o přistoupení Bulharska a Rumunska

25. 4. 2005

1. 1. 2007

Úř. věst. L 157
ze dne 21. 6. 2005

Tyto stránky nejsou právně závazné pro Evropskou komisi, nemají za cíl být vyčerpávající a nepředstavují oficiální výklad textu smlouvy.

Poslední aktualizace: 26.10.2010

Viz také

Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky