RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 23 jazycích
Nové jazyky:  BG - CS - ET - GA - LV - LT - HU - MT - PL - RO - SK - SL

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Lisabonská smlouva: úvod

Lisabonská smlouva reaguje na potřebu reformovat strukturu a způsob fungování Evropské unie (EU). Díky postupnému rozšiřování dosáhl počet členských států EU dvaceti sedmi. Bylo proto nutné upravit fungování institucí a pravidla, jimiž se v EU řídí proces rozhodování.

Lisabonská smlouva navíc umožnila reformu několika politik EU. Tímto krokem došlo ke změně vymezení a k posílení akcí podnikaných na evropské úrovni.

VÝVOJ

K prvnímu pokusu o reformu došlo, když byla sepsána Smlouva o Ústavě pro Evropu. Cílem bylo nahradit zakládající smlouvy EU jednou Evropskou ústavou.

Tato Ústava byla podepsána 29. října 2004 v Římě. Než však vstoupila v platnost, měla být ratifikována všemi členskými státy. Ratifikační proces ovšem v několika členských státech skončil neúspěchem.

Dne 23. července 2007 byla svolána další mezivládní konference v Lisabonu. Cílem bylo najít alternativu ústavní smlouvy a pokračovat v reformách. Myšlenka Evropské ústavy tedy zůstala stranou a začala nová jednání, která měla vést k vytvoření reformní smlouvy.

Dne 13. prosince 2007 podepsalo 27 hlav států a předsedů vlád v Lisabonu novou reformní smlouvu. Lisabonská smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009 poté, co ji všechny členské státy v souladu se svým ústavním pořádkem ratifikovaly.

ROZDÍLY OPROTI SMLOUVĚ O ÚSTAVĚ PRO EVROPU

Lisabonská smlouva se do značné míry inspirovala ústavní smlouvou. Přebírá většinu institucionálních reforem a připravovaných politik obsažených v Ústavě, avšak prezentuje je jiným způsobem.

Ústavní smlouva vlastně měla zrušit zakládající smlouvy EU a nahradit je jediným dokumentem - Ústavou pro Evropu. Lisabonská smlouva naproti tomu zakládající smlouvy nenahrazuje, ale pouze je upravuje, podobně jako to dříve udělala Amsterodamská smlouva a smlouva z Nice. Lisabonská smlouva tedy funguje jako soubor změn zakládajících smluv.

Tato formální změna nemá žádné právní důsledky, avšak má velký symbolický a politický význam. Evropa opustila myšlenku konstitucionalizace a evropské právo se dále řídí mezinárodními smlouvami.

EU je tedy stále založena na dvou zakládajících smlouvách: Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství. Smlouva o založení Evropského společenství však byla přejmenována na „Smlouvu o fungování Evropské unie“.

PŘÍNOS LISABONSKÉ SMLOUVY

Lisabonská smlouva:

  • reformuje instituce a zlepšuje rozhodovací proces v EU;
  • posiluje demokratický rozměr EU;
  • reformuje vnitřní politiky EU;
  • posiluje vnější politiku EU.

Institucionální otázky

Reforma institucí EU byla nutná vzhledem ke zvýšení počtu členských států. Lisabonská smlouva proto upravuje pravidla týkající se složení Komise, Evropského parlamentu, Výboru regionů a Evropského hospodářského a sociálního výboru.

Lisabonská smlouva navíc reformuje rozhodovací proces v Radě. Ruší původní systém vážení hlasů a pro přijímání rozhodnutí nově definuje hlasování kvalifikovanou většinou.

Lisabonská smlouva také v institucionální hierarchii EU vytvořila dvě nové funkce:

Lisabonská smlouva má dále za cíl zpřehlednit a zlepšit fungování EU. Ruší původní pilířovou strukturu a provádí nové rozdělení pravomocí mezi členskými státy. Lisabonská smlouva také zjednodušuje zákonodárné postupy a typologii právních aktů, které se v EU přijímají.

Lisabonská smlouva se dále zasazuje o to, aby bylo fungování EU pružnější. Obsahuje několik institucionálních ustanovení, která mají zjednodušovat budování Evropy v určitých politických oblastech. Zjednodušilo se také navazování posílené spolupráce mezi členskými státy.

Posilování evropské demokracie

Jedním z cílů Lisabonské smlouvy je posílit evropskou demokracii tak, aby bylo dosaženo zejména větší legitimity rozhodnutí a aby se EU přiblížila občanům. Z tohoto důvodu byly značně posíleny pravomoci Evropského parlamentu. Lisabonská smlouva se navíc zasloužila o to, že v EU hrají důležitější roli vnitrostátní parlamenty.

Vytvořila také možnost předložení občanské iniciativy, díky které se mohou občané aktivněji zapojit do budování Evropy.

Vnitřní politiky EU

Jedna z nejdůležitějších změn se týká evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Lisabonská smlouva v tomto ohledu posiluje pravomoci EU v otázkách:

  • kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví;
  • justiční spolupráce v občanských věcech;
  • justiční spolupráce v trestních věcech;
  • policejní spolupráce.

Lisabonská smlouva také ujasňuje pravomoci EU v hospodářské, sociální a energetické politice. Jako nový cíl dále stanoví vytvoření evropského výzkumného prostoru.

Vnější politika EU

Posílení činnosti EU na mezinárodní úrovni. Lisabonská smlouva především zvyšuje soudržnostspolečné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a zviditelňuje ji. EU tak získává právní subjektivitu, která jí umožňuje vyjednávat a stát se smluvní stranou mezinárodních smluv. Na světové scéně navíc nyní EU zastupuje vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Zakládající smlouvy byly navíc doplněny o oddíl věnovaný společné bezpečnostní a obranné politice. Dlouhodobým cílem je vytvořit společnou evropskou obranu.

Poslední aktualizace: 14.07.2010
Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky