EUROPA

ÚVOD

Společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP) nahrazuje dřívější evropskou bezpečnostní a obrannou politiku (EBOP). Tato změna názvu se provádí Lisabonskou smlouvou, která této politice věnuje nový oddíl v rámci zakládajících smluv. Lisabonská smlouva takto zdůrazňuje význam specifičnosti společné bezpečnostní a obranné politiky, která nicméně stále zůstává nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP).

Kromě uznání této skutečnosti Lisabonská smlouva dále zavádí nová ustanovení, která mají společnou bezpečnostní a obrannou politiku rozvíjet. Hlavní inovace mají za cíl postupné vytvoření společné evropské obrany.

Členské státy se tak mohou podílet na vojenských nebo humanitárních misích a jsou nyní vázány doložkou o solidaritě v oblasti evropské obrany. Navíc mají možnost navázat v této oblasti užší spolupráci, zejména v rámci Evropské obranné agentury nebo prostřednictvím stálé strukturované spolupráce.

V návaznosti na předchozí smlouvy zůstává společná bezpečnostní a obranná politika převážně mezivládní problematikou. V Radě EU se opatření přijímají převážně na základě jednomyslných rozhodnutí. Finance a operativní prostředky pro mise probíhající v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky jsou zajišťovány členskými státy.

ROZŠIŘOVÁNÍ MISÍ POŘÁDANÝCH V RÁMCI SPOLEČNÉ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÉ POLITIKY

Společná bezpečnostní a obranná politika poskytuje rámec spolupráce, díky němuž může EU organizovat operativní mise v třetích zemích. Cílem těchto misí je zejména udržovat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost. Jsou založeny na civilních a vojenských prostředcích poskytnutých členskými státy.

Než vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, mohly být v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky organizovány tyto mise:

• humanitární a záchranné mise;
• mise pro předcházení konfliktům a udržení míru;
• mise bojových sil k řešení krizí.

V Lisabonské smlouvě na tento seznam přibyly tři další druhy misí:

• společné akce v oblasti odzbrojení;
• poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti;
• stabilizační operace po ukončení konfliktů.

Cíle a obecná prováděcí pravidla těchto misí určuje Rada. Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost může Rada provedením mise pověřit skupinu členských států, které o to mají zájem a které disponují civilními a vojenskými prostředky, jež jsou k uskutečnění mise zapotřebí. Členské státy pověřené prováděním operací musejí v takovém případě Radu pravidelně informovat o stavu mise. Jejich činnost navíc probíhá ve spolupráci s vysokým představitelem pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Lisabonská smlouva dále připouští možnost, že při prosazování společné bezpečnostní a obranné politiky může dojít k zásahu mnohonárodních sil. Tyto síly jsou výsledkem vojenského spojenectví mezi některými členskými státy, které se rozhodly spojit své schopnosti, vybavení a svá mužstva. Hlavní evropské vojenské útvary jsou:

• Eurofor, složený z pozemních vojsk Francie, Itálie, Portugalska a Španělska;
• Eurocorps, jehož se účastní pozemní vojska Belgie, Francie, Lucemburska, Německa a Španělska;
• Euromarfor, složený z námořních vojsk Francie, Itálie, Portugalska a Španělska;
• Evropská letecká skupina, do které patří letecké síly Belgie, Francie, Itálie, Německa, Nizozemska, Spojeného království a Španělska.

DOLOŽKA O VZÁJEMNÉ OBRANĚ

Lisabonská smlouva poprvé zavádí doložku o vzájemné obraně, která spojuje přímo členské státy EU. To znamená, že pokud dojde k ozbrojenému útoku proti členskému státu na jeho území, může tento stát počítat s pomocí a podporou ostatních členských států, které jej musí bránit.

Doložka o vzájemné obraně podléhá dvěma omezením:

• nevztahuje se na bezpečnostní a obrannou politiku některých členských států, zejména těch, které jsou tradičně neutrální;
• nemá vliv na závazky, na které státy přistoupily v rámci Severoatlantické aliance (NATO) (EN) (FR).

EVROPSKÁ OBRANNÁ AGENTURA

Lisabonská smlouva rozšiřuje a upřesňuje pravomoci Evropské obranné agentury. Úkolem této agentury je posilovat vojenské schopnosti členských států. Za tímto účelem musí agentura:

• určovat společné cíle členských států v oblasti vojenské kapacity;
• zavádět programy a zajišťovat jejich správu tak, aby bylo dosaženo stanovených cílů;
• harmonizovat operativní potřeby členských států, a zlepšovat tak metody pořizování vojenského vybavení;
• řídit výzkumnou činnost v oblasti obranných technologií;
• přispívat k posilování průmyslové a technologické základny obranného odvětví a zlepšování účinnosti vojenských výdajů.

STÁLÁ STRUKTUROVANÁ SPOLUPRÁCE

Pojem stálá strukturovaná spolupráce označuje formu prohloubené spolupráce mezi některými členskými státy v oblasti obrany. Je předmětem protokolu, který je přílohou Lisabonské smlouvy.

V rámci této spolupráce se zúčastněné členské státy zavazují ještě intenzivněji rozvíjet své obranné schopnosti a poskytovat bojové síly na plánované mise. Příspěvky členských států jsou ostatně také předmětem pravidelného hodnocení Evropské obranné agentury.

Stálá strukturovaná spolupráce musí být povolena Radou, která o ní na žádost zúčastněných států rozhoduje kvalifikovanou většinou. K zahájení spolupráce se nevyžaduje žádný minimální počet členských států. Každý členský stát může stálou spolupráci svobodně ukončit nebo zahájit, musí však splňovat příslušné podmínky.