RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 23 jazycích
Nové jazyky:  BG - CS - ET - GA - LV - LT - HU - MT - PL - RO - SK - SL

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Společná bezpečnostní a obranná politika

ÚVOD

Společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP) nahrazuje dřívější evropskou bezpečnostní a obrannou politiku (EBOP). Tato změna názvu se provádí Lisabonskou smlouvou, která této politice věnuje nový oddíl v rámci zakládajících smluv. Lisabonská smlouva takto zdůrazňuje význam specifičnosti společné bezpečnostní a obranné politiky, která nicméně stále zůstává nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP).

Kromě uznání této skutečnosti Lisabonská smlouva dále zavádí nová ustanovení, která mají společnou bezpečnostní a obrannou politiku rozvíjet. Hlavní inovace mají za cíl postupné vytvoření společné evropské obrany.

Členské státy se tak mohou podílet na vojenských nebo humanitárních misích a jsou nyní vázány doložkou o solidaritě v oblasti evropské obrany. Navíc mají možnost navázat v této oblasti užší spolupráci, zejména v rámci Evropské obranné agentury nebo prostřednictvím stálé strukturované spolupráce.

V návaznosti na předchozí smlouvy zůstává společná bezpečnostní a obranná politika převážně mezivládní problematikou. V Radě EU se opatření přijímají převážně na základě jednomyslných rozhodnutí. Finance a operativní prostředky pro mise probíhající v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky jsou zajišťovány členskými státy.

ROZŠIŘOVÁNÍ MISÍ POŘÁDANÝCH V RÁMCI SPOLEČNÉ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÉ POLITIKY

Společná bezpečnostní a obranná politika poskytuje rámec spolupráce, díky němuž může EU organizovat operativní mise v třetích zemích. Cílem těchto misí je zejména udržovat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost. Jsou založeny na civilních a vojenských prostředcích poskytnutých členskými státy.

Než vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, mohly být v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky organizovány tyto mise:

  • humanitární a záchranné mise;
  • mise pro předcházení konfliktům a udržení míru;
  • mise bojových sil k řešení krizí.

V Lisabonské smlouvě na tento seznam přibyly tři další druhy misí:

  • společné akce v oblasti odzbrojení;
  • poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti;
  • stabilizační operace po ukončení konfliktů.

Cíle a obecná prováděcí pravidla těchto misí určuje Rada. Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost může Rada provedením mise pověřit skupinu členských států, které o to mají zájem a které disponují civilními a vojenskými prostředky, jež jsou k uskutečnění mise zapotřebí. Členské státy pověřené prováděním operací musejí v takovém případě Radu pravidelně informovat o stavu mise. Jejich činnost navíc probíhá ve spolupráci s vysokým představitelem pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Lisabonská smlouva dále připouští možnost, že při prosazování společné bezpečnostní a obranné politiky může dojít k zásahu mnohonárodních sil. Tyto síly jsou výsledkem vojenského spojenectví mezi některými členskými státy, které se rozhodly spojit své schopnosti, vybavení a svá mužstva. Hlavní evropské vojenské útvary jsou:

  • Eurofor, složený z pozemních vojsk Francie, Itálie, Portugalska a Španělska;
  • Eurocorps, jehož se účastní pozemní vojska Belgie, Francie, Lucemburska, Německa a Španělska;
  • Euromarfor, složený z námořních vojsk Francie, Itálie, Portugalska a Španělska;
  • Evropská letecká skupina, do které patří letecké síly Belgie, Francie, Itálie, Německa, Nizozemska, Spojeného království a Španělska.

DOLOŽKA O VZÁJEMNÉ OBRANĚ

Lisabonská smlouva poprvé zavádí doložku o vzájemné obraně, která spojuje přímo členské státy EU. To znamená, že pokud dojde k ozbrojenému útoku proti členskému státu na jeho území, může tento stát počítat s pomocí a podporou ostatních členských států, které jej musí bránit.

Doložka o vzájemné obraně podléhá dvěma omezením:

  • nevztahuje se na bezpečnostní a obrannou politiku některých členských států, zejména těch, které jsou tradičně neutrální;
  • nemá vliv na závazky, na které státy přistoupily v rámci Severoatlantické aliance (NATO) (EN) (FR).

EVROPSKÁ OBRANNÁ AGENTURA

Lisabonská smlouva rozšiřuje a upřesňuje pravomoci Evropské obranné agentury. Úkolem této agentury je posilovat vojenské schopnosti členských států. Za tímto účelem musí agentura:

  • určovat společné cíle členských států v oblasti vojenské kapacity;
  • zavádět programy a zajišťovat jejich správu tak, aby bylo dosaženo stanovených cílů;
  • harmonizovat operativní potřeby členských států, a zlepšovat tak metody pořizování vojenského vybavení;
  • řídit výzkumnou činnost v oblasti obranných technologií;
  • přispívat k posilování průmyslové a technologické základny obranného odvětví a zlepšování účinnosti vojenských výdajů.

STÁLÁ STRUKTUROVANÁ SPOLUPRÁCE

Pojem stálá strukturovaná spolupráce označuje formu prohloubené spolupráce mezi některými členskými státy v oblasti obrany. Je předmětem protokolu, který je přílohou Lisabonské smlouvy.

V rámci této spolupráce se zúčastněné členské státy zavazují ještě intenzivněji rozvíjet své obranné schopnosti a poskytovat bojové síly na plánované mise. Příspěvky členských států jsou ostatně také předmětem pravidelného hodnocení Evropské obranné agentury.

Stálá strukturovaná spolupráce musí být povolena Radou, která o ní na žádost zúčastněných států rozhoduje kvalifikovanou většinou. K zahájení spolupráce se nevyžaduje žádný minimální počet členských států. Každý členský stát může stálou spolupráci svobodně ukončit nebo zahájit, musí však splňovat příslušné podmínky.

Poslední aktualizace: 07.05.2010
Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky