RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 15 jazycích
Nové jazyky:  CS - HU - PL - RO

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Přímý účinek evropského práva

Zásada přímého účinku (nebo bezprostřední použitelnosti) umožňuje jednotlivcům bezprostředně se dovolávat určitých evropských ustanovení u vnitrostátního nebo evropského soudu. Tato zásada se vztahuje pouze na některé evropské akty. Kromě toho musí být splněno několik podmínek.

Spolu se zásadou nadřazenosti je přímý účinek evropského práva základní zásadou evropského práva. Ve své judikatuře ji zakotvil Soudní dvůr Evropské unie. Umožňuje jednotlivcům bezprostředně se dovolávat evropského práva u soudu nezávisle na tom, zda existují příslušné vnitrostátní právní předpisy.

Zásada přímého účinku proto zajišťuje uplatňování a účinnost evropského práva v členských státech. Soudní dvůr Evropské unie však definoval několik podmínek pro to, aby byl evropský právní akt okamžitě použitelný. Přímý účinek se navíc může dotýkat pouze vztahů mezi jednotlivcem a členským státem nebo může být rozšířen i na vztahy mezi jednotlivci.

Definice

Přímý účinek evropského práva zakotvil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 5. února 1963 ve věci Van Gend en Loos. V tomto rozsudku Soudní dvůr uvádí, že z evropského práva vyplývají nejen povinnosti pro členské státy, ale také práva pro jednotlivce. Jednotlivci tedy mohou využít těchto práv a dovolávat se evropských aktů u národních a evropských soudů. Není však nutné, aby členský stát přijímal příslušný evropský akt do vlastního vnitrostátního právního systému.

Horizontální a vertikální přímý účinek

Přímý účinek je dvojího charakteru: vertikální a horizontální.

Vertikální přímý účinek se použije ve vztazích mezi jednotlivci a státem. To znamená, že jednotlivci se mohou dovolávat evropských ustanovení ve vztahu k státu.

Horizontální přímý účinek se uplatní ve vztazích mezi jednotlivci. To znamená, že jednotlivec se může dovolávat evropských ustanovení ve vztahu k jinému jednotlivci.

Podle typu daného aktu Soudní dvůr přijal buď plný přímý účinek (tj. horizontální přímý účinek a vertikální přímý účinek), nebo částečný přímý účinek (omezeno na vertikální přímý účinek).

Přímý účinek a primární právní předpisy

Co se týče primárních právních předpisů, tj. textů na samém vrcholu evropského právního řádu, Soudní dvůr stanovil zásadu přímého účinku v rozsudku Van Gend en Loos. Stanovil však podmínku, že tyto povinnosti musejí být přesné, jasné a bezpodmínečné a že nebudou vyžadovat další opatření, a to ani vnitrostátní, ani evropská.

V rozsudku ve věci Becker (rozsudek ze dne 19. ledna 1982) Soudní dvůr odmítl přímý účinek v situaci, kdy státy mají – byť sebenepatrnější – prostor pro uvážení, pokud jde o provádění dotyčného ustanovení (rozsudek ze dne 12. prosince 1990, Kaefer & Procacci).

Přímý účinek a sekundární právní předpisy

Zásada přímého účinku se rovněž vztahuje na akty sekundárního práva, to znamená na akty přijaté institucemi na základě zakládajících smluv. Uplatnění přímého účinku však závisí na typu aktu:

  • nařízení: nařízení mají vždy přímý účinek. Článek 288 Smlouvy o fungování Evropské unie pak stanoví, že nařízení jsou přímo použitelná v členských státech. Soudní dvůr upřesňuje v rozsudku ze dne 14. prosince 1971 ve věci Politi, že se jedná o úplný přímý účinek;
  • směrnice: směrnice je akt určený členským státům, který musí být proveden do vnitrostátního práva. V některých případech však Soudní dvůr směrnicím přiznává přímý účinek s cílem chránit práva jednotlivců. Soudní dvůr proto ve své judikatuře stanovil, že směrnice má přímý účinek, jsou-li její ustanovení bezpodmínečná, dostatečně jasná a přesná (rozsudek ze dne 4. prosince 1974, Van Duyn). Může však mít pouze vertikální přímý účinek a je platná pouze v případě, že členské státy neprovedly směrnici ve stanovené lhůtě (rozsudek ze dne 5. dubna 1979, Ratti);
  • rozhodnutí: rozhodnutí mohou mít přímý účinek, pokud je jejich adresátem členský stát. Soudní dvůr zde proto přiznává pouze vertikální přímý účinek (rozsudek ze dne 10. listopadu 1972, Hansa Fleisch);
  • mezinárodní dohody: v rozsudku ve věci Demirel ze dne 30. září 1987 Soudní dvůr přiznal přímý účinek některým dohodám v souladu se stejnými kritérií stanovenými v rozsudku Van Gend en Loos;
  • stanoviska a doporučení: stanoviska a doporučení nemají právní závaznost. V důsledku toho nemají přímý účinek.
Poslední aktualizace: 22.09.2010
Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky