Jednostranné akty
Jednostranné akty jsou součástí sekundárního práva Evropské unie (EU). Jejich prostřednictvím dochází k přenosu práv ze strany institucí, které jednají zcela autonomně. První typ aktů zahrnuje ty, které jsou definovány v článku 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU): nařízení, směrnice, rozhodnutí, stanoviska a doporučení. Druhý zahrnuje takzvané atypické akty, jako jsou sdělení, bílé knihy a zelené knihy.
Prostřednictvím jednostranných aktů dochází k přenosu práv ze strany institucí, které jednají zcela autonomně. Instituce je přijímají v souladu se zakládajícími smlouvami Evropské unie (EU). Spolu se smluvními akty tvoří sekundární právní předpisy EU.
Typy jednostranných aktů
Jednostranné akty uvedené ve výčtu článku 288 Smlouvy o fungování EU, jsou:
- nařízení;
- směrnice;
- rozhodnutí;
- stanoviska a doporučení.
Kromě toho článek 289 Smlouvy o fungování EU zavádí rozlišení mezi legislativními akty, zejména těmi, které byly přijaty na základě legislativního postupu, a akty, které jsou standardně nelegislativní. Obecně platí, že cílem nelegislativních aktů je provádění legislativních aktů nebo některých zvláštních ustanovení ze Smluv. Vztahují se například k vnitřním předpisům institucí, některým rozhodnutím Rady, opatřením přijatým Komisí v oblasti hospodářské soutěže atd.
Některé atypické akty mohou být také klasifikovány jako jednostranné akty. Tyto akty se považují za „atypické“, pokud nejsou uvedeny ve Smlouvách. Byly vytvořeny institucionální praxi a instituce je často používají. Jedná se například o usnesení, závěry, sdělení apod. Tyto akty mají dopad v oblasti politik, ale nejsou obecně právně závazné.
Jednostranné akty, nástroje ve službách evropských politik
Evropské orgány mohou svobodně vybrat takový akt, který považují za nejvhodnější pro provádění svých politik. Například v takové oblasti, kde mají mít politiky motivační účinek, může Rada nebo Komise zvolit doporučení.
Podle zásady svěření pravomocí musí mít akty právní základ ve Smlouvě o EU či ve Smlouvě o fungování EU a musejí odpovídat oblasti, ve které hodlají evropské orgány přijímat opatření. V případě nedostatku přesného právního základu lze využít doložku flexibility (článek 352 Smlouvy o fungování EU), která se týká doplňkových pravomocí EU.
Kromě toho jednostranné akty přijaté evropskými institucemi podléhají přezkumu Soudního dvora EU.
Právní postavení jednostranných aktů
Pokud jde o formu, vyžaduje se, aby v aktech byly uvedeny nástroje, které udělují pravomoc je přijímat (tyto odkazy začínají formulací „s ohledem na“), a aby byly uvedeny důvody, na nichž jsou tyto akty založeny (v bodech odůvodnění začínají formulací „vzhledem k těmto důvodům“).
Akty musejí být zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie. Strany, kterým je akt určen, mohou být o jeho vydání uvědomeny podobně jako tomu je u rozhodnutí.
Akty zpravidla vstupují v platnost v den, kdy jsou vyhlášeny nebo zveřejněny v Úředním věstníku. Ve výjimečných případech mohou vstoupit v platnost 20. dnem po zveřejnění. Mohou také stanovit provedení k datu pozdějšímu, než je datum jejich vstupu v platnost.