Smluvní akty
Smluvní akty tvoří součást sekundárního práva Evropské unie (EU). Jsou výsledkem shodné vůle EU a třetí země nebo dohody o spolupráci mezi evropskými orgány.
Smluvní akty spolu s jednostrannými akty tvoří sekundární právo Evropské unie (EU). Zakládají práva a povinnosti. Jsou plodem dohod, které evropské orgány uzavírají mezi sebou nebo s třetími stranami. Na rozdíl od jednostranných aktů tedy nejsou výsledkem legislativního postupu nebo samostatného rozhodnutí nějakého orgánu.
Zakládací smlouvy EU mimoto předpokládají dva hlavní typy smluvních aktů:
- mezinárodní dohody;
- interinstitucionální dohody.
Mezinárodní dohody
Mezinárodní dohody jsou dohody uzavírané mezi EU na straně jedné a třetí zemí nebo mezinárodní organizací na straně druhé. Článek 216 Smlouvy o fungování EU uvádí výčet případů, v kterých je EU oprávněná tyto dohody uzavírat.
Nadto mají mezinárodní smlouvy závaznou platnost v celé EU. Jsou nadřazeny jednostranným aktům sekundárního práva, které se jim tedy musejí podřídit.
Interinstitucionální dohody
Interinstitucionální dohody uzavírají evropské orgány mezi sebou. Jejich cílem je organizovat a usnadnit spolupráci mezi orgány, zvláště mezi Komisí, Parlamentem a Radou.
Tento typ dohod vychází z institucionální praxe, avšak vstupem Lisabonské smlouvy v platnost byl zakotven v zakládacích smlouvách EU. Článek 295 Smlouvy o fungování EU uznává existenci interinstitucionálních dohod a uvádí, že mohou mít závaznou povahu. V takovém případě o závazné povaze dohody rozhodují autoři aktu.
Interinstitucionální dohody mohou mít i další formy, například formy kodexu chování, zásad nebo prohlášení.