RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 15 jazycích
Nové jazyky:  CS - HU - PL - RO

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Mezinárodní dohody

Mezinárodní dohody tvoří jednu kategorii právních aktů Evropské unie (EU). Uzavírá je EU, která jedná sama nebo s členskými státy podle ustanovení zakládacích smluv.

ÚVOD

Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost získala Evropská unie právní subjektivitu. Stala se tedy subjektem mezinárodního práva, který může vlastním jménem vést vyjednávání a uzavírat mezinárodní dohody.

Tyto mezinárodní dohody mají právní účinky na vnitřní právní předpisy EU a členských států. Zakládací smlouvy EU mimo jiné definují podmínky, za kterých může EU mezinárodní dohody uzavírat.

Definice

Mezinárodní dohody jsou výsledkem shodné vůle mezi EU na straně jedné a třetí zemí nebo mezinárodní organizací na straně druhé. Tyto dohody zakládají práva a povinnosti pro evropské orgány a členské státy. Stávají se součástí evropského právního řádu k datu vstupu v platnost nebo k datu, které je v nich stanoveno.

Po právní stránce jsou mezinárodní dohody smluvními aktysekundárního práva, musí se tedy podřizovat zakládacím smlouvám EU. Jsou však nadřazeny sekundárním aktům, které jsou takzvaně „jednostranné“, to znamená jednostranně přijaté evropskými orgány (nařízení, směrnice, rozhodnutí atd.).

Vnější pravomoci EU

Vnější pravomoci EU jsou definovány v článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie. Podle něj může EU uzavírat mezinárodní dohody:

  • v případech stanovených v zakládacích smlouvách;
  • pokud to stanovuje právně závazný akt Unie;
  • pokud je uzavření dohody nezbytné k dosažení některého z cílů EU, a to i v případě, že neexistuje příslušná evropská vnitřní legislativa;
  • pokud se uzavření dohody dotkne společných pravidel přijatých v rámci vnitrostátního práva EU či změní oblast jejich působnosti. Takže tam, kde EU přijala společná pravidla pro vedení nějaké politiky, už členské státy nemají právo uzavírat smlouvy s třetími zeměmi a přijímat závazky, které by tato pravidla ovlivňovaly.

Výlučná pravomoc a sdílená pravomoc

Rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy se samozřejmě projevuje i na mezinárodní úrovni. Když EU dojednává a uzavírá mezinárodní dohodu, disponuje buď výlučnou pravomocí, nebo pravomocí sdílenou s členskými státy.

V případě, kdy je její pravomoc výlučná, má EU sama moc vyjednat a uzavřít smlouvu. Mimoto článek 3 Smlouvy o fungování EU vymezuje oblasti, ve kterých EU disponuje výlučnou pravomocí k uzavírání mezinárodních dohod.

V případě, že jde o pravomoc sdílenou s členskými státy, je dohoda uzavírána Evropskou unií a členskými státy zároveň. Jedná se tedy o smíšenou smlouvu, s níž musí členské státy souhlasit. Vnější pravomoci EU jsou definovány v článku 4 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Poslední aktualizace: 13.08.2010
Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky