EUROPA

PŘEHLED

Kontext

Při dublinském zasedání Evropské rady (červen 1990) navrhl předseda vlády Nizozemska, aby byla navázána spolupráce v energetice se zeměmi východní Evropy a bývalého Sovětského svazu, s cílem podpořit hospodářský růst a zlepšit zabezpečení dodávek energie EU. Rada vyzvala Komisi, aby prozkoumala nejlepší způsob, jak navázat spolupráci, a v roce 1991 Komise předložila návrh Evropské energetické charty. Jednání o této chartě začala v Bruselu v červenci 1991 a vyvrcholila podpisem závěrečného dokumentu v Haagu dne 17. prosince 1991.

Svými podpisy stvrdilo 51 signatářů Evropské energetické charty závazek dosáhnout cílů stanovených v chartě a navázat spolupráci na základě právně závazné základní dohody, která se stala Smlouvou o energetické chartě. Účelem této smlouvy je podpořit průmyslovou spolupráci mezi východem a západem prostřednictvím právních záruk týkajících se investic, tranzitu a obchodu. Smlouva o energetické chartě a Protokol k energetické chartě o energetické účinnosti a souvisejících ekologických hlediscích byly podepsány v Lisabonu dne 17. prosince 1994 všemi signatáři charty z roku 1991, s výjimkou Spojených států a Kanady. EU a její členské státy jsou signatáři smlouvy a protokolu.

Smlouva o energetické chartě a Protokol k energetické chartě o energetické účinnosti a souvisejících ekologických hlediscích byly schváleny tímto rozhodnutím jménem Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropského společenství (ES) a Euratomu (Evropské společenství pro atomovou energii).

Rozhodnutí stanoví způsob, jak dosáhnout postoje, který může EU zaujmout v rámci konference o energetické chartě. Uvádí rovněž metodu pro stanovení postoje jménem ESUO a Euratomu.

Smlouva o energetické chartě

Cílem smlouvy je vytvořit právní rámec na podporu dlouhodobé spolupráce v energetice na základě zásad zakotvených v Evropské energetické chartě.

Klíčová ustanovení smlouvy se týkají ochrany investic, obchodu s energetickými materiály a produkty, tranzitu a urovnávání sporů.

Pokud jde o dokončené investice, smluvní strany musejí podporovat a vytvářet stabilní, příznivé a transparentní podmínky pro zahraniční investory a uplatňovat zásadu nejvyšších výhod či nabízet stejné zacházení, které se uplatňuje u vnitrostátních investorů, podle toho, který režim je nejvýhodnější. U předinvestic se však zásada vnitrostátního zacházení uplatní ve dvou etapách. První stupeň v souladu se smlouvou zahrnuje uplatnění „nejlepšího úsilí“. Poté se nabídka vnitrostátního zacházení, pokud jde o investice, stane právně závaznou, a to podle podmínek, jež budou stanoveny v doplňkové smlouvě (v současné době v jednání).

Obchod s energetickými materiály a produkty mezi smluvními stranami se řídí pravidly GATT. To znamená, že signatáři smlouvy musejí pravidlům GATT podřídit obchodování s energetickými materiály a produkty, i když nejsou členy WTO a GATT.

Pokud jde o tranzit, musí každá strana učinit nezbytné kroky k usnadnění tranzitu energetických materiálů a produktů v souladu se zásadou volného tranzitu bez ohledu na původ, určení nebo vlastnictví těchto energetických materiálů či produktů a bez diskriminačních cen na základě takového rozlišení, aniž u těchto materiálů či produktů způsobí zdržení, omezení nebo nepřiměřené zdanění.

Všechny strany se zavazují, že zajistí, aby ustanovení o tranzitu energetických materiálů a produktů a využívání zařízení energetického tranzitu pojednávala o energetických materiálech a produktech v tranzitu tak, že nebudou znevýhodněny na úkor materiálů a produktů pocházejících z jejich území, nestanoví-li ustanovení v mezinárodních dohodách jinak.

Tranzit energetických materiálů a produktů nelze přerušit nebo snížit v případě sporu o tranzitní režim předtím, než bylo využito příslušných postupů řešení sporů.

Další ustanovení zamezují zemím, přes které proudí v tranzitu energetické materiály a produkty, aby se bránily vytváření nových kapacit.

Smlouva stanoví přísné postupy pro řešení sporů buď mezi zeměmi, nebo mezi soukromými investory a státem, ve kterém je investice uskutečněna. V případě sporu mezi investorem a státem může investor rozhodnout o předložení sporu mezinárodní arbitráži. V případě sporu mezi zeměmi, a je-li diplomacie neúspěšná, může být zřízen rozhodčí soud ad hoc. Smírčí řešení vyplývající z těchto mechanismů jsou závazná.

Smlouva obsahuje následující ustanovení týkající se hospodářské soutěže, transparentnosti, svrchovanosti, zdanění či životního prostředí.

Hospodářská soutěž: všechny strany musejí přijmout opatření k boji proti narušení trhu a překážkám pro hospodářskou soutěž v hospodářských činnostech v energetice. Musejí zajistit, aby jejich právní rámec obsahoval ustanovení pro řešení jakéhokoliv jednostranného či společného jednání směřujícího proti hospodářské soutěži v oblasti hospodářských činností v energetice.

Transparentnost: smluvní strany musejí jmenovat alespoň jedno informační středisko, jemuž lze adresovat žádosti o informace o zákonech, nařízeních, právních rozhodnutích a obecných správních rozhodnutích týkajících se energetických materiálů a produktů.

Svrchovanost: všem smluvním stranám náleží svrchovanost nad svými energetickými zdroji podle mezinárodního práva. Mají také právo si na svém území zvolit zeměpisné oblasti, které budou zpřístupněny pro průzkum a těžbu.

Životní prostředí: ve smlouvě je zakotvena zásada „znečišťovatel platí“.Tím je podněcována tržně orientovaná tvorba cen, která plně odráží náklady a přínosy spojené s ochranou přírodního prostředí. Smluvní strany musejí ekonomicky efektivním způsobem snížit jakýkoli ekologicky škodlivý vliv způsobený činnostmi v energetickém cyklu na svém území, v souladu s bezpečnostními standardy.

Daně: smlouva nezavádí nová fiskální práva či povinnosti. Přímé zdanění je i nadále věcí vnitrostátních právních předpisů každé země nebo záležitostí příslušných dvoustranných dohod.

Státní podniky a upřednostňované subjekty: všechny státní podniky nebo orgány, které se těší výhradním nebo zvláštním výsadám od smluvní strany, musejí splňovat povinnosti vyplývající ze smlouvy.

Součástí smlouvy je ochranná doložka k zachování preferenčního zacházení vyplývajícího ze smluv o založení Evropských společenství. Podle ustanovení o dohodách o hospodářské integraci (EIA) proto signatář, který je smluvní stranou EIA, nemá povinnost rozšířit na jinou smluvní stranu, která není smluvní stranou EIA, preferenční zacházení stanovené v tomto EIA.

Neplatí, že by se všechna ustanovení smlouvy použila bezprostředně na všechny signatáře po ratifikaci a vstupu smlouvy v platnost. Země s transformujícími se ekonomikami mohou čerpat určitá dočasná opatření.

Smlouva stanoví organizaci, strukturu, úkoly a finanční ustanovení týkající se Konference energetické charty.

Smlouva dále stanoví odstoupení kterékoli ze smluvních stran, s výhradou dodržení termínu (pět let od vstupu smlouvy v platnost).

Protokol k Energetické chartě o energetické účinnosti a souvisejících ekologických hlediscích

Tento protokol byl přijat v souladu se smlouvou, která jasně stanovila sjednávání protokolů a prohlášení zaměřených na dosažení cílů a zásad stanovených v chartě.

Jedná se o tyto cíle:

• podporovat politiky energetické účinnosti, které budou slučitelné s udržitelným rozvojem;
• vytvořit podmínky pro podporu výrobců a spotřebitelů tak, aby využívali energii hospodárněji, efektivněji a šetrněji k životnímu prostředí;
• podněcovat spolupráci v oblasti energetické účinnosti.

Smluvní strany se zavazují uvést do společného rámce politiky energetické účinnosti a právní a regulační rámec, jež podporují efektivní tržní mechanismy, včetně tržních cen.

Jak Smlouva o energetické chartě, tak Protokol k energetické chartě o energetické účinnosti a souvisejících ekologických hlediscích vstoupily v platnost dne 16. dubna 1998.