RSS
Abecední rejstřík
Tato stránka je k dispozici v 23 jazycích
Nové jazyky:  BG - CS - ET - GA - LV - LT - HU - MT - PL - RO - SK - SL

We are migrating the content of this website during the first semester of 2014 into the new EUR-Lex web-portal. We apologise if some content is out of date before the migration. We will publish all updates and corrections in the new version of the portal.

Do you have any questions? Contact us.


Systém vlastních zdrojů

Problematika vlastních zdrojů je z politického hlediska velmi důležitá: původ zdrojů určuje vztahy mezi občany, členskými státy a orgány EU, což s sebou nese otázku finanční autonomie Společenství. Diskuse o vlastních zdrojích pro Společenství je spojena s obecnou diskusí o budoucnosti evropské integrace, kde se střetávají dvě koncepce, federalismus a mezivládní spolupráce.

Rozhodnutím o vlastních zdrojích z roku 1970 se Společenství odlišilo od jiných mezinárodních organizací, jejichž financování se zakládá na příspěvcích od členských států.

Směrem k finanční autonomii EU: od vnitrostátních příspěvků k vlastním zdrojům

Římská smlouva z 25. března 1957 předpokládala přechodné období financování Evropského hospodářského společenství z vnitrostátních příspěvků, a to do doby, než dojde k přechodu na systém vlastních zdrojů. Princip vlastních zdrojů byl tedy již zakotven v článku 201 smlouvy: „Rozpočet je financován plně z vlastních zdrojů; jiné příjmy tím nejsou dotčeny.“ Vlastní zdroje lze definovat jako vlastní finanční prostředky, které jsou nezávislé na členských státech. Jedná se o položky přímo přidělené Společenství na financování rozpočtu, které Společenství právem náleží bez dalšího rozhodnutí členských států. Členské státy tak mají povinnost odvádět platby ze svého rozpočtu ve prospěch Společenství.

První pokus o převod skutečných vlastních zdrojů – cel a zemědělských odvodů vyplývajících z politik Společenství (celní unie a společná zemědělská politika) – proběhl v roce 1965; kvůli nesouhlasu Francie však skončil nezdarem a vedl k tzv. lucemburskému kompromisu. Přechodné období, které mělo skončit v roce 1966 přechodem na financování zajišťující Společenství jistou úroveň autonomie, nebylo dodrženo. Rozhodnutí o tomto přechodu přijali předsedové vlád či hlavy států až na summitu v Haagu v roce 1969 ve snaze oživit chod Společenství po náročném období. Rada poté přijala rozhodnutí, jímž byly Společenstvím přiděleny (v souvislosti se slučovací smlouvou z 8. dubna 1965) vlastní zdroje na pokrytí všech jejich výdajů. Rozhodnutím z 21. dubna 1970 pak byl stanoven přechod od státních příspěvků, které jsou prostředkem kontroly členských států vůči politikám prováděným Společenstvími, k autonomnímu financování „tradičními“ vlastními zdroji (zemědělské odvody, cla) a zdroji vycházejícími z DPH, daně z přidané hodnoty.

Původ vlastních zdrojů

Tradiční vlastní zdroje (TOR) se považují za skutečné původní vlastní zdroje, protože se jedná o příjmy získané v rámci politik Společenství, nikoli o příjmy odvedené členskými státy formou vnitrostáních příspěvků. Vlastní zdroje v současné době tvoří cla, zemědělské odvody, dávky z cukru, sazba na harmonizovaný vyměřovací základ daně z přidané hodnoty (DPH) a sazba na hrubý národní důchod (HND).

  • Cla. Celní poplatky se vybírají na vnějších hranicích při dovozu. Společný celní sazebník byl přijat v roce 1968, o dva roky dříve, než bylo původně plánováno. Cla byla zakotvena v Římské smlouvě jako zdroj, který měl být primárně přidělen Evropskému hospodářskému společenství (EHS) k financování výdajů. Cla Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) jsou do tohoto zdroje zahrnuta od roku 1988.
  • Zdroje zemědělského původu. Nejdůležitější v této kategorii jsou zemědělské odvody, původně označované jako zemědělské dávky. Byly zavedeny v roce 1962 a přeneseny na Společenství rozhodnutím z 21. dubna 1970. Původně se jednalo o daně, které se lišily v závislosti na cenách na světovém a evropském trhu. Po přenesení mnohostranných dohod o obchodu (tzv. uruguayské kolo, duben 1994) do práva Společenství již není rozdíl mezi zemědělskými odvody a cly. Zemědělské odvody jsou zkrátka dovozní cla uvalená na zemědělské produkty dovážené ze třetích zemí.

K těmto clům se přidávají příspěvky z výroby cukru, izoglukózy a inulinového sirupu. Na rozdíl od daní z dovozu zemědělských produktů se tyto příspěvky ukládají výrobcům cukru uvnitř Společenství. Stávající rozhodnutí o vlastních zdrojích z roku 2000 přiznává členským státům 25 % z částky tradičních vlastních zdrojů k úhradě nákladů spojených s jejich výběrem.

  • Daň z přidané hodnoty (DPH).Zdroje z DPH byly vytvořeny rozhodnutím z 21. dubna 1970, protože tradiční vlastní zdroje k financování rozpočtu EU nestačily. Tento komplexní zdroj však byl poprvé použit až v roce 1980, a to v důsledku dalších zpoždění souvisejících s jeho slaďováním. Sestává ze sazby uplatňované na vyměřovací základ určený jednotným způsobem. V letech 1988 až 1994 byl základ omezen na 55 % hrubého národního produktu (HNP) členských států. Od roku 1995 byla jeho nejvyšší sazba stanovena na 50 % HNP u těch členských států, jejichž HNP na obyvatele je nižší než 90 % průměru EU. Toto omezení bylo postupně v letech 1995 až 1999 rozšiřováno a nyní se vztahuje na všechny členské státy.

Rozhodnutím z roku 1970 byla omezena maximální sazba DPH na 1 % z určeného vyměřovacího základu. Druhým rozhodnutím o vlastních zdrojích ze 7. května 1985 byla sazba od 1. ledna 1986 zvýšena na 1,4 %, což časově odpovídá rozšíření Společenství o státy Iberského poloostrova. Tímto nárůstem měly být financovány náklady na rozšíření. Čtvrté rozhodnutí o vlastních zdrojích z 31. října 1994 nicméně znamenalo postupný návrat k omezení na 1 % v letech 1995 až 1999, především z důvodu rovných podmínek pro všechny. A konečně rozhodnutím o vlastních zdrojích z roku 2000, které je v současné době v platnosti, byla maximální sazba snížena na stávající úroveň 0,5 % harmonizovaného a omezeného základu DPH.

  • Hrubý národní důchod (HND). Rada v roce 1988 rozhodla o vytvoření čtvrtého vlastního zdroje, který byl tehdy odvozen z hrubého národního produktu (HNP) a který měl nahradit DPH jako zdroj k dosažení vyrovnaného rozpočtu. Týmž rozhodnutím z 24. června 1988 byl zafixován celkový strop vlastních zdrojů jako procento z HNP – v roce 1988 představoval 1,14 % a v roce 1999 1,27 %. Současné rozhodnutí o vlastních zdrojích rozšiřuje použití Evropského systému národních účtů z roku 1995 (SEK 95) pro oblast rozpočtu EU. V dokumentu SEK 95 byl pojem hrubý národní produkt (HNP) nahrazen pojmem hrubý národní důchod (HND). V novém rozhodnutí je tedy pro účely vlastních zdrojů HNP nahrazeno HND. Aby však nedošlo ke změně částky finančních zdrojů, které jsou dány k dispozici Společenství, byl strop vlastních zdrojů jako procento z HND EU upraven. Nový strop představuje 1,24 % HND EU.

Zdroj z HND se získá použitím sazby, která se stanoví každý rok v rámci rozpočtového procesu a vychází ze základu tvořeného součtem hrubých národních důchodů v tržních cenách. Zdroj se vypočte jako rozdíl mezi výdaji a součtem všech ostatních rozpočtových zdrojů. Jedná se o zdroj klíčový – nejenže financuje převážnou část rozpočtu, ale také určuje omezení základu DPH, rozdělení financování tzv. britského rabatu a strop celkové částky zdrojů, které může Společenství vybírat.

Vlastní zdroje odvádějí členské státy Unii měsíčně zpravidla prostřednictvím národní (centrální) banky na účet „vlastních zdrojů“, který Komise založila. Tradiční vlastní zdroje jsou vkládány měsíčně v poměrné výši. V případě DPH a HND jsou dány k dispozici Komisi první pracovní den každého měsíce ve výši jedné dvanáctiny částky uvedené v rozpočtu EU. Pro specifické potřeby úhrady výdajů na zemědělství však může Komise vyzvat členské státy, aby úhradu zdrojů z DPH a/nebo HND v průběhu prvního čtvrtletí o jeden nebo dva měsíce uspíšily.

Ostatní příjmy. Rozpočet není financován pouze z vlastních zdrojů, ale také z daní a poplatků z příjmu zaměstnanců, z bankovních úroků, příspěvků třetích zemí do programů EU (např. v oblasti výzkumu), z navrácené nevyužité podpory Společenství, z úroků z prodlení či z přebytku rozpočtu předchozího roku.

Výjimka Spojeného království

Rada na svém zasedání ve Fontainebleau v roce 1984 rozhodla o zavedení tzv. britského rabatu. Tímto mechanismem Spojené království získává zpět 0,66 % svého čistého příspěvku. Financování slevy pro Spojené království je rozděleno mezi ostatní členské státy v poměru k jejich podílu na HND, s výjimkou Německa, Rakouska, Nizozemska a Švédska, jejichž podíl je snížen o tři čtvrtiny. Tato úhrada je přerozdělena mezi ostatních dvaadvacet členských států.

 
Poslední aktualizace: 04.09.2007

Viz také

Více informací o vlastních zdrojích naleznete na následujících webových stránkách:

  • Generální ředitelství pro rozpočet (DE) (EN) (FR)

Právní upozornění | O těchto stránkách | Hledat | Kontakt | Začátek stránky