Evropská unie se stala světovou mocností v ekonomické, obchodní a měnové oblasti. Někdy však bývá označována za ekonomického obra, ale „politického trpaslíka“, což je přehnané. Má značný vliv v mezinárodních organizacích, například ve Světové obchodní organizaci (WTO) nebo specializovaných orgánech OSN, i na vrcholných schůzkách o rozvoji a životním prostředí.

Nicméně je nutné přiznat, že EU a její členské státy mají před sebou ještě dlouhou cestu, než budou moci v diplomatické a politické oblasti mluvit jedním hlasem o takových otázkách, jakými jsou mír a stabilita, vztahy se Spojenými státy, terorismus, Blízký východ a úloha Rady bezpečnosti OSN. Navíc vojenské obranné systémy, které jsou základem národní svrchovanosti, zůstávají v rukou národních vlád, jenž jsou svázány vztahy v rámci spojenectví typu NATO.

I. Vznikající společná obranná politika

Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) a evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP) ustanovené v Maastrichtské smlouvě (1992), Amsterodamské smlouvě (1997) a ve Smlouvě z Nice (2001) definují hlavní úkoly EU v oblasti obrany. EU tak vytvořila „druhý pilíř“, tedy politickou oblast, v níž se rozhoduje prostřednictvím mezivládní dohody a Komise a Parlament v ní hrají jen omezenou úlohu. Rozhodnutí se přijímají mezivládní dohodou, přičemž jednotlivé státy mají právo zdržet se hlasování.

(a)  Politická a strategická situace v roce 2006

Více než půl století studené války je za námi — Rusko změnilo svou orientaci a bývalé komunistické země přistoupily téměř zároveň k NATO a EU. Evropský kontinent se sjednocuje mírovou cestou a evropské země společně bojují proti mezinárodnímu zločinu, obchodování s lidmi, nelegálnímu přistěhovalectví nebo praní špinavých peněz.

Rozšířená EU vytvořila partnerské struktury se svými sousedy, z nichž někteří mají střednědobé vyhlídky na přistoupení k Evropské unii.

Spojené státy souhlasí, že v případě vojenských akcí, do nichž se USA nechtějí zapojit, může Evropa použít logistickou kapacitu NATO, například zpravodajské služby, spojovou techniku a prostředky pro řízení a dopravu.

Teroristické násilí, které děsí svět od útoků na New York a Washington z 11. září 2001, bombových atentátů v Madridu v roce 2004 a v Londýně v roce 2005, hluboce změnilo strategickou situaci. Evropské země musí více spolupracovat při pátrání po informacích, které mohou zabránit teroristům a těm, kteří je podporují, v provedení útoků. Spolupráce se Spojenými státy a všemi zeměmi, které podporují demokracii a lidská práva, nyní přesahuje rámec tradičního obranného spojenectví.

Pomoc ve těžkých časech – vojáci EU pomáhají obnovit mír v Kongu.

(b)  Konkrétní úspěchy bezpečnostní a obranné politiky

Javier Solana byl podle Amsterodamské smlouvy v roce 1999 jmenován prvním vysokým představitelem EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP).

V rámci vytváření evropské bezpečnostní a obranné politiky EU si členské státy EU stanovily konkrétní cíl. Je jím schopnost vytvořit síly rychlého nasazení, které by bylo možno s leteckou a námořní podporou rozmístit a udržovat v činnosti po dobu nejméně jednoho roku. Nejedná se o skutečnou evropskou armádu, ale o vojenské síly složené z existujících kontingentů národních ozbrojených sil.

Nicméně po ustavení Politického a bezpečnostního výboru (PSC), Vojenského výboru Evropské unie (EUMC) a Vojenského štábu Evropské unie (EUMS) pod vedením Rady a se sídlem v Bruselu má již Unie politický a vojenský nástroj pro provádění určitých typů úkolů, které si stanoví, mezi něž patří humanitární mise mimo Evropu, mise k udržení míru a další operace k řešení krizí.

Vojenská technologie je však stále složitější a nákladnější a členské státy EU zjišťují, že je nezbytné, aby při výrobě zbraní spolupracovaly. Kromě toho by společné mise jejich ozbrojených sil nebyly možné, kdyby jejich systémy nebyly kompatibilní a vybavení nebylo dostatečně normalizované. Evropská rada na zasedání v Soluni v roce 2003 rozhodla o zřízení Evropské obranné agentury (EDA).

Od roku 2003 EU podnikla několik misí k udržení míru a misí k řešení krizí. Nejdůležitější z nich byla mise v Bosně a Hercegovině, při níž vojenské jednotky EU (EUFOR) v počtu 7000 příslušníků ozbrojených sil v prosinci 2004 vystřídaly mírové jednotky NATO.

EU však nemá zvláštní obchodní dohody s předními obchodními partnery z řad rozvinutých zemí jako Spojené státy nebo Japonsko. V těchto případech se obchodní vztahy řeší pomocí mechanismů WTO. Spojené státy a Evropská unie se snaží rozvinout vztahy založené na rovnoprávnosti a partnerství. Země EU se však někdy liší v názoru na budování diplomatických, politických a vojenských vazeb na Spojené státy.

Evropská unie zvyšuje objem obchodu s novými mocnostmi z ostatních částí světa od Číny a Indie po střední a jižní Ameriku. Obchodní dohody s těmito zeměmi rovněž obsahují technickou a kulturní spolupráci.

IV. Afrika

Vztahy mezi Evropou a subsaharskou Afrikou mají dlouhou historii. Uzavřením Římské smlouvy v roce 1957 byly tehdejší kolonie a zámořská území některých členských států přidruženy ke Společenství. Dekolonizace, která začala v šedesátých letech, pak tento vztah změnila na jiný druh přidružení mezi svrchovanými státy.

Zajištění přístupu k čisté vodě pro každého je prioritou EU.

Dohoda z Cotonou podepsaná v roce 2000 v hlavním městě Beninu zahájila novou etapu rozvojové politiky EU. Dohoda mezi Evropskou unií a africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi (zeměmi AKT) je nejambicióznější a nejrozsáhlejší obchodní dohodou a dohodou o poskytnutí pomoci, které bylo kdy dosaženo mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Navázala na Loméskou úmluvu, která byla podepsána v roce 1975 v hlavním městě Toga a poté byla pravidelně obnovována.

Základní cíl této rozsáhlé dohody o obchodu a pomoci je stejný jako v případě Loméské úmluvy: „podpořit a urychlit hospodářský, kulturní a sociální rozvoj států AKT a prohloubit a obohatit jejich vztahy [s Evropskou unií a jejími členskými státy] v duchu solidarity a vzájemného prospěchu“.

Nová dohoda jde podstatně dále než dřívější dohody, neboť se posunula od obchodních vztahů vycházejících z přístupu na trh k obchodním vztahům v obecnějším smyslu. Zavádí rovněž nové postupy, které umožňují reagovat na porušování lidských práv.

Evropská unie udělila zvláštní obchodní koncese nejméně rozvinutým zemím, mezi něž patří 39 signatářů dohody z Cotonou. Od roku 2005 mohou do EU bezcelně vyvážet prakticky všechny typy produktů. Evropský rozvojový fond financuje programy podpory AKT, na které ročně vynakládá 2 až 3 miliardy eur.