Občané EU mají právo žít svobodně, bez obav z pronásledování nebo násilí kdekoli v Evropské unii. Nicméně v současné době jsou znepokojeni především mezinárodním zločinem a terorismem.

Integrace v oblastech spravedlnosti a vnitřních věcí nebyla ve Smlouvě o založení Evropského společenství definována. Postupně se však ukazovalo, že pokud má mít každý občan EU právo na volný pohyb po celé Unii, musí mít také všude právo na stejnou ochranu a stejný přístup ke spravedlnosti. Proto byly původní smlouvy změněny Jednotným evropským aktem, Smlouvou o Evropské unii (Maastrichtská smlouva) a Amsterodamskou smlouvou, čímž byl postupně vytvořen „prostor svobody, bezpečnosti a práva“.

I. Svoboda pohybu

Volný pohyb osob v rámci EU přinesl členským státům nové obtíže při zajišťování bezpečnosti, protože kvůli němu ztratily kontrolu nad vnitřními hranicemi EU. Zrušení kontrol na vnitřních hranicích muselo být vyváženo důkladnějšími kontrolami na vnějších hranicích EU. Kromě toho bylo nutné zvýšit policejní a soudní spolupráci států EU v boji proti přeshraničnímu zločinu, protože svoboda pohybu platí i pro pachatele trestných činů.

K velkému zjednodušení cestování po Evropské unii došlo v roce 1985, když vlády Belgie, Francie, Lucemburska, Německa a Nizozemska podepsaly dohodu v malém lucemburském příhraničním městě Schengen. Dohodly se, že na společných hranicích zruší veškeré kontroly osob bez ohledu na státní příslušnost, sjednotí způsob kontroly na hranicích se státy, které nejsou členy EU, a zavedou společnou vízovou politiku. Vytvořily tak prostor bez vnitřních hranic známý jako „schengenský prostor“.

Schengenská dohoda a z ní odvozené sekundární právo se staly nedílnou součástí Smluv o EU a schengenský prostor se postupně rozšiřoval. Na konci roku 2007 byly jeho členy všechny členské státy kromě Irska, Spojeného království, Kypru, Bulharska a Rumunska. Schengenského systému se plně účastní také Island a Norsko.

II. Azylová a imigrační politika

Evropa je hrdá na svou humanitární tradici přijímání cizinců a na svou ochotu nabídnout azyl uprchlíkům, kteří hledají útočiště před nebezpečím a pronásledováním. V současné době však vlády EU řeší problematickou otázku, jak se v oblasti bez vnitřních hranic vyrovnat s rostoucím počtem legálních a nelegálních přistěhovalců.

Vlády EU se rozhodly, že sjednotí svá pravidla, aby bylo možné projednávat žádosti o azyl podle souboru zásad uznávaných v celé Evropské unii. V roce 1999 bylo rozhodnuto o zavedení společného azylového řízení a o přiznání stejného postavení všem lidem, kterým byl v EU udělen azyl. Byla přijata některá opatření, například stanovení minimální norem pro přijetí uchazečů o azyl a pro udělení statutu uprchlíka.

Byl zřízen Evropský fond pro uprchlíky s ročním rozpočtem 114 milionů eur. Přes rozsáhlou spolupráci národních vlád je stále nutné vytvořit skutečnou azylovou a imigrační politiku EU.

III. Boj s mezinárodním zločinem a terorismem

Aby byla azylová a imigrační politika životaschopná, musí mít EU účinný systém pro řízení migračních toků, provádění kontrol na vnějších hranicích a boj proti nezákonnému přistěhovalectví. Rozbití kriminálních skupin, které řídí obchodování s lidmi a vykořisťují zranitelné lidské bytosti, zejména ženy a děti, není možné bez koordinovaného úsilí.

Obchodníci s lidmi zneužívají jejich zranitelnosti – je nutná mezinárodní
policejní spolupráce.

Organizovaný zločin neustále zdokonaluje své praktiky a běžně ke své činnosti využívá evropské nebo světové sítě. Terorismus jasně dokázal, že může velice brutálně udeřit kdekoli na světě.

Proto byl zřízen Schengenský informační systém (SIS) . Je to komplexní databáze, která umožňuje policejním a soudním orgánům rychlou výměnu informací o osobách, na něž byl vydán zatykač nebo žádost o vydání,. a o odcizeném majetku, například autech nebo uměleckých předmětech.

Jedním z nejlepších způsobů, jak dopadnout zločince, je sledovat jejich kořist. Evropská unie za tímto účelem přijala předpisy o praní špinavých peněz, které zároveň ztěžují financování zločineckých a teroristických organizací.

Nejvýznamnějším pokrokem v oblasti spolupráce donucovacích orgánů bylo vytvoření Europolu . Tento orgán EU má sídlo v Haagu a skládá se z policistů a celníků. Jejich činnost se týká mnoha oblastí mezinárodního zločinu: obchodování s drogami, ukradených vozidel, obchodování s lidmi a nezákonných imigračních sítí, sexuálního vykořisťování žen a dětí, pornografie, padělání, obchodování s radioaktivním a jaderným materiálem, terorismu, praní špinavých peněz, a padělání eura.